3. Šmolek  Po Michalově návratu se ukázalo, že naše sympatie jsou vzájemné a já už naštěstí nemusela hledat další střechu nad svou čerstvě dostudovanou hlavu. Aspoň prozatím.  Zlé bylo, když si Michalova bývalá přítelkyně přijela pro Bruťáka. Tajně jsem se utěšovala myšlenkou, že třeba ještě zůstane v cizině nebo že si ho z nějakých důvodů nebude chtít vzít k sobě.

„A nemáš strach, Heleno, že se k ní vrátí?“ zeptala se mě Natálie, ke které jsem v ten den utekla, abych Bruťákovi ulehčila odchod.

„No jasně, že se k Ivetě vrátí, vždyť je to její pes“.

„Já nemyslím čokla, ale Michala,“ ušklíbla se.

„Vidíš, tak to mě ani nenapadlo, jak jsi na to přišla?“

„Tak, protože je to nespravedlivé! Ty máš evidentně raději toho psa než chlapa a ani tě nenapadne, že by tě mohl opustit. To já bych pro Martina udělala první poslední a stejně mě nechal,“ fňukala Natálie.

Rozebraly jsme další nepovedený vztah mé přítelkyně do všech detailů. Nakonec jsem ji přesvědčila, že Martin byl stejně osel, tak nemá čeho litovat. S Natálkou byla trochu potíž, protože každého nápadníka dříve nebo později odradila svou přehnanou láskou a péčí. V práci ji to nebavilo, protože prvotní představy o tom, jak bude léčit zvířátka, vzaly za své a skončila na jatkách, kde kontrolovala maso. Partner se pokaždé změnil ve středobod jejího vesmíru a nic jiného ji nezajímalo. Když nebyl přítomen, tak nežila. Uznejte, že tohle se nedá dlouho vydržet. Nemohla pochopit, jak mohu trávit tolik času v redakci a ještě k tomu věčně jezdit po reportážích. Když jsem se ji snažila přesvědčit, že chlapa musí nechat volně dýchat a být mu trochu vzácná, tak vždycky slibovala, že už stejnou chybu neudělá. Opět se to nepodařilo.

Po Bruťákovi doma zůstala jen miska s vodou. Nechala jsem ji pod oknem celý týden a živila v sobě naději, že třeba bude tak nesnesitelný nebo tak smutný, že ho Iveta ještě ráda přivede nazpět. Nic takového se samozřejmě nestalo.

„Já už tady žádného darmožrouta nechci,“ prohlásil Michal, když jsem po pár týdnech začala mluvit o štěněti.

Najednou jsem byla znovu ta malá holčička, která žadoní o zvířátko a rodiče jsou neoblomní. Bylo mi z toho smutno.

„Tak darmožrouta, říkáš? To by sem musela přestat chodit polovina těch tvých bohémských kamarádíčků, když tady nechceš darmožrouty!“

Tehdy jsme se poprvé pořádně pohádali. Michalovy kolegy a kamarády jsem sice měla celkem ráda, ale jejich téměř nepřetržitá přítomnost v ateliéru byla někdy dost únavná. Navíc, se většinou bez ostychu sami obsluhovali tím, co jsem nakoupila a uvařila. Proto mě tolik naštvalo, že nazval psa darmožroutem.

Na nějakou dobu jsem zvířata raději pustila z hlavy. Hodně času jsem trávila v práci, protože jsem byla „nové koště“, takže se mnou šéfredaktor místního plátku poctivě vymetal kdejaký kout. Taky jsem nevěděla, jak si vlastně Michal představuje naši budoucnost. V aťasu nám sice bylo dobře, ale rozhodně šlo jen o provizorní řešení. I když mi některé otázky vrtaly v hlavě, sama bych se ho nikdy nezeptala. Mojí zásadou vždycky bylo a je, že se žena má chovat tak, aby měl muž pocit, že je pro něj výhrou v loterii. Potom se všemožně snaží, aby si ji udržel. Ovšem někdy je to fuška. Michal dokonce často mluvíval o tom, jak se těší na děti. Byl o deset let starší než já a někteří jeho kamarádi už učili synáčky hrát fotbal, což jim občas docela záviděl.

„Jenže ty budeš mít určitě dceru,“ zlobila jsem ho.

„Proč myslíš?“

„Protože nejíš ryby. Je statisticky prokázáno, že v přímořských oblastech se rodí mnohem více chlapců. Prý je to těmi rybami.“

Neznám snad nikoho, kdo by měl k rybám tak strašný odpor jako Michal. Jako dítě žil s rodiči v Děčíně, kousek od přístavu. Ve vzpomínkách mu utkvělo, jak dělal na písku bábovičky a najednou před něj spadla zkažená ryba, která se rozprskla a měl ji v očích, ve vláskách, prostě všude. Ona byla nedaleko velká třídírna ryb. Ty špatné se házely do kádí, nad kterými kroužili racci a rozkládající se ryby kradli. Občas jim nějaká za letu upadla… Nejraději by zlikvidoval rodičům všechen nábytek, který si přestěhovali z Děčína do Brna. Měl pocit, že z něj i po dvaceti letech cítí rybinu. Když nemusel, raději k nim ani nechodil.

Byl pátek a já cestou z práce ještě nakupovala pár drobností pro příbuzné do Netkovic. Bratranec Jirka volal, ať se honem přijedeme podívat na štěňata, protože během týdne už půjdou z domu. Před dvěma lety si totiž s manželkou zřídili chovnou stanici bernských salašnických psů. Michal sice tvrdil, že se mu to tenhle víkend vůbec nehodí, ale nakonec se nechal přemluvit. Myslím, že měl spíše obavu, abych si nechtěla některé to štěně odvézt domů. Bál se však zbytečně. Malí berňáci jsou sice překrásní medvídci, ale do bytu se tenhle pes vůbec nehodí.

Doma mě čekalo překvapení. Na konferenčním stolku ležela krabice od bot s mašlí. Na víku bylo fixem napsáno PRO HELČU a kolem vydloubáno pár dírek. Rozvázala jsem mašli a opatrně nakoukla dovnitř. Z krabice na mě nechápavě mžourala dvě modrá očíčka. Pak jsem si všimla Michala, který mě pozoroval z atelieru pootevřenými dveřmi.

„Božínku! Takové krásné mrňátko,“ rozplývala jsem se.

V krabici leželo maličké siamské kotě.

„To je dárek k našemu výročí,“ usmíval se Michal nějak potutelně.

„K jakému výročí?“

„Bude to rok, co spolu žijeme.“

„Ale až za dva měsíce, pokud vím.“

„Nevadí, dostala jsi dárek dopředu, abych pak náhodou nezapomněl,“ šklebil se Michal. „Taky jsem ušetřil, protože je rozdávala šatnářka v divadle. Navíc doufám, že zítra aspoň nebudeš na statku loudit štěně, když máš kotě.“

Tak přece jen měl obavy. Ale je mazaný, zvolil raději menší zlo. Kočku aspoň nebude muset venčit, když nebudu doma. Ale to vůbec nevadí, udělal mi ohromnou radost.

Pěkně jsem poděkovala a začala prohlížet kotě, které se mezitím úplně probralo a spustilo kvílivý nářek. Mohlo být tak sedm nebo osm týdnů staré. Důkladným průzkumem jsem zjistila, že je to kocourek a protože měl oči modré jako šmolku, tak dostal jméno Šmolek.

Šmolda rostl před očima a bylo to moje zlatíčko. Však jsem si ho také pěkně rozmazlila. Jakmile jsem si sedla, už mi trůnil na klíně, kde předl a olizoval mi ruce svým drsným jazýčkem. Naučila jsem ho dokonce aportovat jako pejska. Ohromně se mu ta hra líbila. Házela jsem mu zmačkané krabičky od cigaret, které se v Michalově atelieru věčně někde povalovaly. Vždycky vyrazil jako střela, vzal krabičku do tlamy a důstojně kráčel nazpět, aby mi předal kořist a získal odměnu. Dostával jen tu nejkvalitnější stravu a nepřestával růst. Už byl mnohem větší než ostatní kocouři jeho druhu a sedm kilogramů živé váhy pomalu začínalo vzbuzovat respekt. Aspoň u lidí, kteří ho neznali. Ostatní věděli, že je to snad nejumazlenější kocour na světě.

Michal si Šmolka také oblíbil, což mu ovšem nebránilo v tom, aby každou chvíli nezneužíval jeho bezmezné důvěřivosti a dobrosrdečnosti. Jednou jsem přišla odpoledne domů a koukám, co to Michal vyvádí. Seděl v křesle a pár metrů před ním stála židlemi zapřená tabule čirého plexiskla. Hodil Šmolkovi aport až za tu průhlednou tabuli. Šmolek vyrazil, ale před tabulí zabrzdil a pomalu šátral tlapkou před sebou. Když nahmatal překážku, tak ji obešel a pokračoval pro krabičku, kterou vítězoslavně přinesl Michalovi.

„Co to tady nacvičujete?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Testuji Šmolkovu inteligenci.“

„A k čemu jsi dospěl?“

„Nic moc.“

„Proč? Vždyť to obešel,“ divila jsem se.

„To máš sice pravdu, Helenko, ale před tím se na tom plexiskle třikrát rozplesknul.“

Podobných kousků měl Michal v záloze plno, ale na jeho obhajobu musím dodat, že kocourovi nikdy neublížil a ten náš moula se nikdy ani trošku neurazil a netrucoval, jak to mívají kočky ve zvyku. Dokonce ani tehdy, když ho Michal strčil do ruční pračky, zatočil klikou a pak se ohromně bavil, jak se mu pletou tlapky. Když se domotal, hned se běžel pomazlit a byl celý nadšený, že si s ním páníček hraje.

Copak tomuhle člověku by se dalo svěřit dítě, kdybychom spolu nějaké měli? Někdy jsem o tom měla vážně pochybnosti.

MIA KOBOSILOVÁ