2. Bruťák - V době studií jsem se díky touze po samostatnosti plácala po nejrůznějších podnájmech. Jeden byl lepší než druhý. V prvním byla hrozná zima, v dalším snad stádo slonů, které mi věčně dupalo nad hlavou a ve třetím pro změnu mravenci. Ti sice nedupali, ale i když jsem se jich snažila všemožně zbavit, byli úplně všude. Po zvířátkách jsem sice toužila, ale tyhle chlapíky jsem tím zrovna nemyslela.
Poslední podnájem byl
nejkratší a nejhorší. To jsme si s kamarádkou Natálií pronajaly pěknou garsonku
v blízkosti centra Brna. Poloha ideální, protože jsme tam obě měly jak školu,
tak brigádu. Asi čtyřicetiletý majitel působil sympaticky, a zdálo
se, že s ním bude rozumná domluva. Ovšem zdání někdy klame. Netušily jsme, že pan domácí
má představu, jak si se studentkami bude chodit užívat. Zjevoval se v bytě
pod nejrůznějšími záminkami a vedl nepříjemné dvojsmyslné řeči. Jednou
odpoledne přišel, když se Natálie zrovna koupala. Neviděl mě, protože jsem v tu
chvíli byla na toaletě, a tak si myslel, že nejsem doma. Vlezl za Natálií do
koupelny a začal ji ve vaně osahávat. Ječela jako o život, tak jsem jí spěchala
na pomoc. Když jsem tam vtrhla, Natka se choulila ve vodě a zaskočenému
útočníkovi začaly šlehat z očí nenávistné blesky.
„Abyste se nezbláznily,
určitě jdete s kdekým a najednou budete dělat cavyky?“
Odstrčil mě a chvatně
odcházel z bytu.
Ve dveřích se ještě otočil:
„A vůbec, sbalte se a vypadněte odsud, krávy!“
Zůstaly jsme jako opařené. Abychom se vyhnuly dalším podobným zážitkům, raději jsme následujícího dne byt opravdu opustily.
Seděly jsme v naší oblíbené
kavárně Venuši a obložené zavazadly přemýšlely, kam se tak narychlo vrtneme.
Obvolávaly jsme inzeráty, kamarádky na kolejích a vyptávaly se známých, kteří
postupně přicházeli. Různě nám radili, ale nic konkrétního se pořád nerýsovalo.
„Můžete se zatím nastěhovat
ke mně do aťasu“, ozval se z ničeho nic Michal Zbořil, který do té doby vypadal,
že se o nás vůbec nezajímá. Zato on mě zajímal už docela
dlouho. Myslím, že od té doby, co jsem s ním na úplném začátku svého
studia žurnalistiky dělala rozhovor. Mladý, ale již uznávaný scénograf, kterému
se krásně smály oči, ve mně vyvolával zvláštní vibrace. Mělo to jen jednu chybu
– žil s herečkou Ivetou Stránskou. Zůstala jsem na Michala nevěřícně koukat a v
hlavě mi to šrotovalo. Vždyť v tom atelieru přece bydlí se svou přítelkyní, tak
co to má znamenat?
Než jsem se nadechla k
nějakému dotazu, předešel mě: „Mám teď naplánovanou práci ve Francii, tak tam
můžete zůstat klidně až do prázdnin. Žádný nájem od vás nechci, ale mám
jednu podmínku.“
Natálie, která Michala moc
neznala, po mě loupla očima. Jak slyšela o aťasu a o podmínce, určitě si hned
vzpomněla na chlípného bytného.
„Jakou podmínku?“ zeptala jsem
se.
„Budete se starat o
Bruťáka.“
Brutus, zvaný Bruťák, byl
statný německý boxer, který patřil Ivetě.
„To není žádný problém,“
vyhrkla jsem nadšeně,“ navíc tady Natálie studuje veterinu, tak bude mít psisko
přímo odbornou péči. Iveta jede s tebou do Francie?“
„Ne, před měsícem jsme se
rozešli. Je teď v Americe a dohodli jsme se, že ten její poděs zůstane
zatím u mě, než se vrátí.“
Přikyvovala jsem a srdíčko
se mi tetelilo radostí, že je Michal volný. Tedy snad.
"Jestli chcete, holky, můžeme
tam zajít rovnou. Večer už musím být v divadle. Je to kousek od Lužánek, za
chvilku jsme tam.“
Vzal nám dvě největší tašky
a vykročil. My, ověšené zbytkem zavazadel, cupitaly za ním.
„Pojďte se na něco podívat“,
otočil se na nás a potom strhl ze sloupu nějaký lístek, „tohle jsem psal, když
se Bruťák minulý týden zaběhl.“
Na lístku stálo, že se ztratil zlatý boxer a hlavně tam bylo zdůrazněno zvláštní znamení – nestojí mu levé ucho. Nějaký vtipálek k tomu připsal: „Hlavně, že stojí tobě, vole!“ Zasmáli jsme se tomu a z Michala pak vylezlo, že Bruťák vlastně pořádně poslouchá jen Ivetu, takže je s ním trochu těžší pořízení. Jak vypadá trochu těžší, to jsme měly teprve poznat. Přivedl nás ke čtyřpatrovému secesnímu činžáku. Prošli jsme domem, pak bylo pár schodů dolů a proti nim velké dveře do zahrady. Paráda! Napravo se vcházelo do Michalova království. Předvedl nám jednopokojový byt, který byl připojen k velkému atelieru, plnému návrhů divadelních scén v různém stádiu vývoje.
Bruťák nás přivítal jako staré
známé.
„Miluje ženské, dareba. Já
myslím, že to s ním v pohodě zvládnete. Hlavně ho venku nepouštějte z vodítka,
jinak zdrhne.“
Potom nám Michal dal
potřebné instrukce ohledně bytu, složenek, krmení psa a zbytečného pohybu v
atelieru. „Ještě Bruťáka skočím
vyvenčit, než se tady rozkoukáte, ale pak už musím mazat do divadla.“ Vybalily jsme si pár věcí a
slastně odpočívaly na velkém letišti, které zabíralo snad čtvrtinu místnosti.
Bylo plné polštářů a u zdí obestavěné soustavou skříněk a polic.
„To je snad sen,“ rozplývala se Natálie, “tady se dá bydlet celý den v posteli.“
Prohlédla zásoby v ledničce, namíchala pro každou drink a uvelebila se znovu v polštářích.
„Ty, Heleno, nezdá se ti, že
nějak dlouho nejdou, když Michal pořád tolik spěchal?“
Než jsem stačila odpovědět,
ozval se z chodby rámus, křik a štěkot. Vyběhly jsme z bytu. Michal ležel na
zemi, ruku vraženou pod dveřmi na zahradu, zatínal zuby bolestí a mezi nimi
cedil nadávky. Bruťák skákal kolem v bezmezném nadšení, že páníček vymyslel
nějakou novou hru. Když se Michal posbíral, tak se ukázalo, že utrpení mu
působil malíček levé ruky, který nějak divně odstával.
„Co jsi dělal, prosím tě?“
zeptaly jsme se téměř současně.
„Chtěl jsem kopnout psa do
prdele,“ konstatoval suše Michal a vypil naráz můj drink. „Mně se totiž venku
vysmeklo vodítko z ruky, Bruťák začal utíkat, málem ho přejelo auto a pak jsem
ho nemohl chytit. Šíleně mě vytočil. Když už jsme nakonec byli tady v domě, tak
se zastavil nad těmi pěti schody a já to úplně viděl. V tom vzteku jsem si
představil, že ho zezadu nakopnu, on sletí z těch schodů a rozplácne se u dveří
do zahrady. Jako v kresleném filmu. Tak jsem se napřáhnul a kopnul, jenže
Bruťák se dal v tom momentě do pohybu. Prostě uhnul, já jsem promáchnul naprázdno
a dopadl jsem přesně tak, jak jsem to naplánoval jemu. Ta ruka pod dveřmi, to
už byl bonus."
„To máš za to, že jsi chtěl
ublížit němé tváři,“ chechtala jsem se, zatímco do sebe Michal obrátil i druhou
sklenici.
„Neměl bys pít, budeš muset
zajet k doktorovi,“ upozorňovala Natálie a prohlížela Michalovi ruku.
„Budeš taky doktorka, tak s
tím něco dělej. Nemám teď čas někam jezdit.“
„To se musí reponovat,“
prohlásila Natálie a pro jistotu do sebe taky kopla panáka.
Chvilku Michalovi s malíčkem
manipulovala a mně připadalo, že je najednou nejdelší ze všech prstů. Našla
jsem mezitím lékárničku a vyrobily jsme výstavní dlahu. Michal však najednou
pojal myšlenku, že je třeba věc dotáhnout až do konce, tak rozmíchal v
hrnku sádru a celý útvar umělecky zaplácal. Pak byl teprve sám se sebou
spokojen.
„Kdyby něco, tak volejte!“
mávnul sádrou mezi dveřmi a zmizel.
Nakonec volal ještě v noci
sám. Z nemocnice. Malíček přišel k sobě, začal otékat a strašně bolet, jak ho
ta sádra tiskla. Michal musel své umělecké dílko rozbít kladivem přímo na tom
bolavém prstě, aby se mu ulevilo. Potom ho teprve kolegové odvezli do
nemocnice. Bruťák se mnou od první noci
spával v posteli. Vždycky jsem ho odkázala na pelech, ale jakmile měl pocit, že
už spím, stočil se mi na krajíček postele k nohám a pak se pomaličku rozpínal a
rozpínal, až jsem byla nakonec já v malém klubíčku a on pěkně natažený. Natálie
se mi smála, protože si spala pohodlně. K ní Bruťák nikdy nevlezl.
Také měl ušlechtilou zálibu v literatuře. Zásadně však svými zuby četl knihy, které jsme zrovna měly rozečtené i my. Konce mnoha detektivek mi zůstaly navždy utajeny, protože po Bruťákovi už se četlo jen velmi obtížně. Když navíc Natálii sežral už čtvrtá skripta, došla jí trpělivost a odstěhovala se na koleje.
Poslední Brutovou větší akcí bylo, když sežral postel. Přišla jsem z přednášky a v bytě bylo zasněženo. Velkou molitanovou matraci rozcupoval na maličké kousky a roznosil je pěkně rovnoměrně po celém koberci. Vrtěl svým kupírovaným pahýlkem a čekal na pochvalu – byl přece tak pilný... Pochválila jsem ho složenými novinami a pak jsem mu dlouze promlouvala do duše. Nakláněl hlavu na stranu, kroutil tím svým rozpláclým čumákem a tvářil se neskutečně legračně. Od té chvíle jsem ho brala raději všude s sebou a on se ode mě ani nehnul.
Žádné vodítko už jsme nepotřebovali.
MIA KOBOSILOVÁ
