Knížka, kterou ode dneška budete moci na Kudlance číst na pokračování, je z rodu těch, které navodí příjemnou náladu, i když se v ní místy píše o vážných až smutných věcech. Není to jen sbírka humorných příběhů, ale poutavě vylíčený život mladé novinářky. Aby to neměla jednoduché, dostala do vínku zvláštní zvířecí gen, který způsobuje jak její bezmeznou náklonnost k nejrůznějším živočichům, tak jejich neobvyklou přilnavost k ní.
1. Jen pár střípků z dětství
Moje nejvzdálenější vzpomínka je na živé kuřátko, které mi o Velikonocích přinesl v kapse náš děda, který se v povznesené náladě vracel z mrskutu. Maminka se zlobila a já, tehdy asi pětiletá, šílela nadšením. Kuřátko nikoliv. Když se celé pomuchlané ukrylo v koutě pod otomanem, nasoukala jsem se za ním a dlouho odmítala vylézt. Chudák kuřátko to tehdy nepřežilo. Já naštěstí ano, i když s výpraskem.
„Až jednou budeš bydlet ve svém, Helenko, tak si tam pořiď třeba zvěřinec!“
slýchávala jsem často od rodičů, škemraje o psa, kočku, morče nebo aspoň bílé
myšky.
Vzhledem k tomu, že jsme bydleli v městském panelákovém bytě, nebyli mé vášni pro všechno živé vůbec nakloněni. Znala jsem snad všechny psy ze sídliště a některé jsem občas směla i venčit. Platil však přísný zákaz kteréhokoliv z nich přivést domů. Tak jsem tajně chovala aspoň chrousty v krabici pod postelí, ale ti měli jen krátkou životnost. Asi jim nechutnalo to listí, kterým jsem se je pokoušela krmit.
Mnohem později se mi podařilo vyloudit anduláka Ferdu. Naučil se pár slůvek a
jeho oblíbenou hrou bylo, že se mi snažil ukrást čínské pero, kterým jsem psala
úkoly. Ohromě se mu líbil ten lesklý vršek. Hra většinou končila tím, že mi
plknul do sešitu nebo na ubrus a máma se chytala za hlavu, jestli jí tohle bylo
zapotřebí.
Ferda měl jednu velmi neobvyklou vlastnost. Nespával na bidélku, ale ukládal se na podlážku klece.
„Ten ptáček vám asi, chudáček, umřel,“ upozorňovaly opatrně návštěvy.
„Kdepak, to on chrní,“ hlásili jsme.
Stačilo cvrnknout do klece a bleskurychle vyšplhal na větvičku, kde už se
rozhlížel, co dostane dobrého. Zažili jsme s ním spoustu legrace, která však
netrvala dlouho. Můj mladší bratr přišel jednou odpoledne oznámit tátovi, že
se ptáček musí „ploletět“. Na balkoně jsme pak našli jen prázdnou klec s
otevřenými dvířky. Už jsme ho nikdy neviděli.
Docela jinak to bývalo o prázdninách, které jsem většinou trávila u příbuzných na statku v Netkovicích. Průběžně tam chovali snad všechna domácí zvířata, na která si jen vzpomenete. Když jsem někam zmizela, zpravidla jsem byla následně objevena v obydlí některého z nich. Nejčastěji ve psí boudě. Ta tehdy patřila Brokovi, mému velkému kamarádovi. Tedy, vzrůstem moc velký nebyl, spíše střední, ale o to legračnější bílý voříšek s černými skvrnami. Dvě z nich měl kolem očí, takže vypadal, jako kdyby si nasadil sluneční brýle. Občas prohnal drůbež a to potom musel za trest na řetěz. Mně ho bylo líto, tak jsem mu tajně nosila dobroty a bydlela s ním v té jeho boudě.
Nesnášel pošťáka, pana Vašíčka, ale měl z něj tak trošku strach. Když ho
zahlédl, zuřivě se rozštěkal, ale čím více se doručovatel v široké peleríně
blížil, tím rychleji Brok couval a couval, ale stále štěkal. Jakmile vzal
pošťák za kliku u branky, hrdina zmizel v boudě a byl zticha jako pěna. Někdy
to trvalo docela dlouho, protože pan Vašíček si rád popovídal a většinou ještě
dostal v kuchyni něco na zub. Tehdy to tak bývalo na vesnicích zvykem. Jakmile
za ním branka zase zaklapla, Brok okamžitě vyrazil a začal pouštět hrůzu.
Jednou mě tenhle psí kamarád zachránil. Před čím? Minimálně před pořádným
prochlazením. To mi mohlo být tak deset let.
Bylo mokré sobotní odpoledne. Teta se strýcem pořád cosi počítali, bratranec se věnoval své dívce, která za ním přijela z vedlejší vesnice a já se děsně nudila.
„Teto, už tam není ani jedna limonáda, co kdybych zajela do hospody?“
„Vždyť tam prší.“
„Teď zrovínka přestalo, podívej!“
„Mohla by mi vzít i nějaké pivo,“ pookřál strejda a šel nachystat prázdné lahve
do tašky.
Teta sice něco brblala, ale napočítala peníze a pomohla mi vyvézt ze dvora
velké, těžké kolo značky Ukrajina. Ušatou koženkovou tašku s lahvemi jsem
navlékla na řidítka a už jsem frčela z kopce dolů na náves. Kolo bylo naštěstí
dámské, tak jsem mohla při jízdě stát, jinak bych ze sedla na pedály ještě
nedosáhla.
Hospodská už mě znala, vyměnila prázdné lahve za plné a rovnou si vzala z kapsičky v tašce peníze. Na cestu mi ještě přidala žvýkačku Pedro, která báječně voněla, chutnala a dělala obří bubliny.
Chvilku jsem jela a potom tlačila do kopce. Kolem celé silnice byl hluboký výkop, jak se zrovna po vesnici budovaly nějaké přípojky. Před každým vchodem do domu nebo do zahrady leželo přes výkop prkno. Už jsem byla u cíle, tak jsem nasměrovala kolo na to prkno a šup! Částečně uklouzlo po blátě, částečně ho převážila taška s pitím a už to bylo.
Nejdříve do díry zahučely lahve z převrácené tašky, potom já a na mě těžká Ukrajina. Vzhledem k tomu, že od rána poctivě pršelo, byla na dně řádná vrstva bláta, ve které jsem uvízla. To, co ze mě koukalo, bylo zase přiskřípnuté bicyklem.
Brok přiběhl k plotu a divoce štěkal. Aby mě aspoň zahlédl, tak vyskakoval do
výšky a odrážel se při tom všema nohama najednou, takže vypadal jako kozlík na
pérkách. Konečně se otevřelo okno.
„Co tam pořád máš, magore?“ zahalekal bratranec Jirka.
Křičela jsem v hlíně o pomoc, ale nebylo mě slyšet. Naštěstí Brok nepřetržitě štěkal a kňučel tak dlouho a tak zoufale, až na něj Jirka vztekle vyběhl. Konečně jsem byla nalezena a vysvobozena. Strejda kroutil hlavou, ale když zjistil, že piva zůstala v blátě nepoškozena, pádil pro holínky a zahájil výlov.
Brok tehdy dostal za odměnu pořádného buřta a ode mě velkou pusu na čenich.
MIA KOBOSILOVÁ
Těším se na další příběhy.
Nejhroznější byla ta morčata. Nejenom, že jsem je musela vyklízet já, jinak by bydlela v hnojníku,donutit jejich majitelku bylo téměř nemožné, ale také sežrala tuny trávy a já chodila do Stromovky na trávu se srpem a krosnou.
Slyšeli jste někdy, jak si morče umí říct o svoji porci žvance? To se pověsí na akvárko a ječí, ječí a ječí a umí to pěkně nahlas.
