Je pravda, že jsem v naší kavárničce měl posezení s bývalým kriminálním vyšetřovatelem Janem Honzíkem docela často. Poseděli jsme při sklence červeného a vždy z něho vypadl zajimavý příběh. Nelenilo ani mé já a vše jsem si zapisoval do připraveného notesu.

Jasně, šlo vše po úpravě ihned do rubriky „KRIMI“. Příběh, na který jsem si dnes vzpomněl, sám Honzík nazval „Vana“. Však ta taky v příběhu hraje hlavní roli.

Usmál se tenkrát a vyprávěl …

Jako mladej jsem začínal sloužit tady na severu. Jak vidíte, zůstal jsem a šel tu i do penze. To je osud, mladej.. Město, místa i jména budou smyšlená, to chápete, že?

Jak jsem říkal, povolali mne do okresního městečka v samém srdci severních Čech. V čase mého nástupu byl v pohraničí již relativně klid. Samo městečko bylo v kouzelném prostředí a o okolí ani nemluvit. Řekl bych jedna báseň. Městečko obklopovaly lesy, a hory byly co by kamenem dohodil. Proto od jara do podzimu městečko nemělo o turisty, lufťáky, houbaře a milovníky přírody i božského klidu a pohody, nouzi.

Náš jediný hotýlek „Lesní oáza“ byl proto hojně vyhledáván. Ten rok bylo babí léto obzvláště vyvedené. Den, o které hovořím, byl teplý a slunečný. Ospalé odpoledne narušila událost v našem městečku nevídaná - do naší služebny vpadl starší muž, třesouc a koktajíc se slzami na krajíčku nám oznámil, že v jejich hotelovém pokoji hotelu Lesní oáza, našel manželku v koupelně utopenou.

Vzali jsme tedy pana Piskáčka, tak se představil, mezi sebe, a hajdy do hotelu. V prvním patře byly dveře do pokoje otevřené. Piskáček asi v tom šoku na dveře nemyslel. V pokoji na stolku pod lampou ležela otevřená kniha, brýle a šálek s nedopitým čajem. Kývl, že tak to tam našel také.

V koupelně vana plná vody s na dně s utopenou nahou ženou. Piskáček kapesníkem otíral slzy a ukazoval nám: jojo to je ona, moje žena. Přivolaný místní lékař po vypuštění vody z vany a položení pani Piskáčkové na divan začal s ohledáním.

Skončil, sundal brýle, rukavice, a konstatoval utonutí bez známek násilí či zápasu. Dle jeho názoru a zkušeností to pasuje na nešťastnou náhodu. Čas smrti? Mezi 15.00 a 15.30 hodinou. Voda ve vaně ještě nestačila plně vychladnout.

Náčelník poděkoval s tím, že zatím jeho služeb netřeba a propustil ho. Pro další šetření budeme potřebovat pokoj prázdný.

Pana Piskáčka si zatím do péče vzal hotelový personál.

V pokoji se nenašlo nic, co by svědčilo v neprospěch výsledku ohledání lékařem ani v neprospěch výpovědi personálu i pana Piskáčka, všichni byli dodatečně strážmistrem vyslechnuti a výpovědi zaprotokolovány.

Nic nového do této nešťastné události nevznesly ani výpovědi hostů hotelu. Vše nasvědčovalo nešťastné náhodě. Mně však vrtalo hlavou, co je ten Piskáček zač. Nic moc toho o sobě neřekl a u výpovědi se všelijak kroutil a docela slušně mlžil.

Druhý den na krátké poradě na služebně upozorňuji na tuto skutečnost.

Starej, tedy náčelník nadstrážmistr Hubert, zrovna nejásal, že mladej, jako já, do toho jasného případu šťoural, ale strážmistra Nováka pověřil, ať se na celou věc mrkne - rozuměj mrkne se na zoubek panu Piskáčkovi i jeho ženě. My, ještě s jedním kolegou čekatelem, znovu mrkli na výpověď pana Piskáčka. Tvrdil, že opouštěje pokoj, jeho žena seděla u stolku pod lampou a četla. Též pila čaj, který jí hotelová služba přinesla na pokoj.

Pokoj opustil hned po obědě. Něco málo po 13.00 hodině šel na malou tůru. Bylo přece krásně. Což mu potvrdila i recepční hotelu. K nám na služebnu přišel po čtvrté hodině odpoledne. Do hotelu se však vrátil před čtvrtou. Potvrzeno recepční. Jen pro pořádek jsme s panem Piskáčkem absolvovali celou trasu jeho tůry, abychom si ověřili jeho výpověď s časovými údaji, a vzájemně porovnali. K našemu zklamání to sedělo.

Až do konce týdne se nic nedělo a starej se chystal Piskáčka propustit z vazby.

Do karet nám hrála skutečnost, že byla okurková sezona a ani soudce neměl chuť se s námi handrkovat o vazbě našeho čerstvého vdovce.

V pondělí se na poradě objevil strážmistr Novák a fak perlil. Kamarádi, nyní se podržte, dostane to spád. Novák přinesl zprávy, které konečně případem pohnuly. Piskáček byl podruhý ženatý. Někdy těsně před válkou byli novomanželé Piskáčkovi na svatební cestě v Luhačovicích...

O peníze žádný strach, pani Helena byla bohatá. Dále zjistil, že tahle jeho první žena zemřela v hotelovém pokoji, přesněji řečeno hotelové koupelně, ve vaně plné vody. Ohledání provedl lázeňský doktor a světe drž se, konstatoval, že utopení byla nešťastná náhoda bez známek násilí.

 Jen na okraj, byla mimo jiné v jiném stavu. Myslíte, že to byla náhoda? Ani náhodou. Současná paní Piskáčková, tentokrát Eva, byla též bohatá a v jináči. Zdálo se, že případ je vyřešen. Měli jsme motiv, měli i kde a jak, ale lámali si hlavičky, jak to ten holomek zaonačil, že to v obou případech vypadalo jako nešťastná náhoda.

Jak to říkal Colombo? stačí maličkost, náhoda či vnuknutí. Právě vnuknutí - to pomohlo případ dotáhnout do zdárného konce. Já, mladej čekatel, jsem si vzpomněl na vojančení. V četě byl kluk někde od Moravy a vyžíval se ve sbírání všelijakech případů kriminálních s hlavním hrdinou mordem. Čím zapeklitejší případ, tím cennější úlovek. Někdy z podzima, večer, už bylo po večerce, se trochu klábosilo a on povídá: “kluci, četl jsem, že někde v Anglii v roce 1912 byla nalezena mladá holka utopená ve vaně a jeden koumák přišel na to, že to byla vražda. Přitom ta utopená neměla žádné stopy po násilí, žádné modřiny, podlitiny, prostě nic. Ale prý stačí jen v klídku a bez násilí ji uchopit za nožky.... a... nečekaně trhnout, přitáhnout. Hlava zmizí pod vodou a hotovo. Dobré co?“ Poznatek z vojny, to boží vnuknutí, jsem si nenechal pro sebe. Když na Piskáčka strarej vyrukoval s našema poznatkama, přiznal se.

Jak se vše opravdu seběhlo?

Piskáček nám to s úlevou sám a rád objasnil (dohnalo ho svědomí). Na oběd šel jen on. Manželka si místo oběda nechala na pokoj přinést misku sušenek a čaj. Vrátil se a viděl, jak manželka si lebedí ve vaně. Sundal sako, nabídl jí, že ji trošku, pro uvolnění, namasíruje. Masíroval, mazlili se a s masírováním skončil u prstíku na nožce paní Evy.

A pak, jen tak bez varování, si přitáhl její nožky, hlava žbluňk, a bylo hotovo. V klidu se převlíkl a hajdy na štrapaci. Před čtvrtou odpoledne se vrátil, vypustil trochu stydnoucí vody z vany a připustil horkou. Zdání, že voda ještě nestačila plně vychladnout, bylo zdůvodněno. Jak jsem říkal: „Trochu náhody, štěstí, vnuknutí, jednoduše maličkost, a práce vyšetřovatelů vede k úspěchu.“

Případ byl dovyprávěn, notes zaklapnut a zas máme pro dnešek konec.

                                                                                   -doktor-