Při úklidu na půdě jsem našla magnetofonovou kazetu. Bylo na ní tužkou napsané moje jméno. Oživila jsem tedy prehistorického walkmana a nestačila se divit. Celá kazeta je věnovaná mně. Skládá se z drobných střípků, které natáčel můj děda, když se mnou zůstal doma, aby maminka mohla pracovat. Nahrával běžné situace všedního dne…
Jak se spolu oblékáme, jak mi dal košilku naruby a jestli to na něj neřeknu, jak musíme uklidit pokoj, aby měla maminka radost, co budeme dělat, jestl…i si pustíme desku s Burianem anebo s Mahlerem. Jak se mi líbí nový stan ze štaflí, co mi postavil a co budeme vařit. Zpíváme spolu ovčáky, hrajeme Kočka leze dírou…řešíme, proč jsem utekla na dvorek v bačkůrkách, proč mám na zadku bláto a proč nechci ty gumáky.
Zachytil, jak se s maminkou chystáme na procházku. Gumi gumi gumáky… Než jsem si je obula, přezpívaly jsme s mámou celý Já do lesa nepojedu.
Jeho hlas, který jsem nejdřív vůbec nemohla poznat, mi pomohl otevřít nejspodnější šuplíčky se vzpomínkami z mého dětství. Na nejlepšího chlapa mého života, který mě miloval, hodnou, zlobivou, zdravou, nemocnou, s pětkou z matiky i s mojí tvrdohlavostí, lumpárnama a popletenou básničkou. Miloval mě zkrátka takovou, jaká jsem. Láskou bez podmínek.
A tak tady dědo sedím na špinavý, neuklizený podlaze, mezi horou nepotřebných věcí a pláču jak malá, když jsem si rozbila koleno. Pláču a pláču a nemůžu přestat. Slyšet zase tvůj hlas, slyšet tón, jakým se mnou mluvíš, slyšet, jak se spolu smějeme a jak si spolu šeptáme naše malá tajemství, mě totálně rozseklo.
Byli jsme si tak blízcí. Už tady se mnou dvacet let nejsi.
Válčím se světem, jak se dá. Někdy to jsou fakt těžký bitvy. Často to končí hodně bolavou hlavou nebo puklým srdcem. Slzeprolití už ani nepočítám. S tebou jsem vyrůstala v dokonalém světě malé holčičky a jejího dědečka. To, že mě máš upřímně rád, bylo pro mě každodenní realitou a samozřejmostí. Ale neřekl jsi mi nic o tom, jaké to bude, až vyrostu.
Nevěděla jsem, že jednou odejdeš a že to bude tak nesmyslně brzo.
Snažím se být dobrý člověk. Nejlepší, jak to jen jde. I přes to, dědo, se mi ještě nepodařilo najít tak skvělého parťáka, jakým jsi mi byl ty.
Babičky jsem neměla, dědu jednoho, ale ten měl vnoučat spousty a od některých už i pravnoučata.
Moje máma ovdověla, ještě jí nebylo čtyřicet a mně tátu nahrazoval její o deset let starší brácha.
A pro mojí dceru to byl její dída a ona jeho zvědavá kamera. Strejda byl šprýmař a byla s ním vždycky sranda a takové jsou i jeho dopisy. A před Vánoci vždycky jeho psaní vytáhnu a vzpomínám.
Co zůstane po nás, jakou stopu necháme my? Hromadnou SMSku?
