Mé povídání či vyprávění tragikomické historky z prostředí regionální redakce v době mého tamějšího působení. Podlehl jsem vábení paní šéfredaktorky a tím i vábení nádherné práce v novinách. Šéfredaktorka odcházela na odpočinek, škoda, tato úžasná dáma mě hodně naučila. Nahradil ji nejstarší kolega z redakce, a jeho uvolněná židle začala hostit můj zadek. Štěstěna stála na mé straně...
.
Proti mému stolu seděl nejzkušenější redaktor. Příjmení není důležité a ani si ho nemohu pamatovat, protože redakcí znělo pouze: Méďo sem, Méďo tam. Tudíž i mně se představil „Jsem Méďa – vítej“. Začínal jsem tím, co mi bylo blízké - články, povídání, fotky i kresby o přírodě, i o městě a jeho okolí. Nechyběly kytky, brouci, ptáci a chráněné byliny. Můj vstup mezi novináře byl úspěšný.
Přišly kladné ohlasy a to mne uvedlo a zajistilo tu čest, patřit mezi skvělou partu. Méďa nebyl škrt a s chutí mě zasvěcoval do tajů dobré novinařiny. Kam se čtyři semestry žurnalistiky hrabaly na jeho rady. Dost jsme spolupracovali a tak pomalu ale jistě se z nás stávali sehraní parťáci a přátelé.
Přátelství trvalo i mimo redakci. Občas nás bylo vidět na kulébru nebo jak si vychutnáváme dvě decky červeného. Naše holky to vzaly víc doopravdy. Znáte to! Potulky a lustrace obchůdků s hadříky, botičkami a nemohla chybět kávička s dortíčkem. Není divu, že jsme se navštěvovali. Jejich zahrada by mohla docela povídat. Jojo, jsem kluk ukecanej. Hned to napravím… Vše bylo, dá se říci, v normě. Až jednou.. to jsme zůstali v redakci déle, přiskotačil, sedl si na desku mého stolu a řval: „Čéče, kamaráde potřeboval jsem se nadechnout a tak jsem se nadechl!“ ... A divně se culil, krčil rameny a lezlo to z něho jako z chlupaté deky: „Zamiloval jsem se do mladý holky, bože, to je krása!“
Čumím jak bulík a myslím na jeho ženu.
Kontruju: „A Vanda o tom ví? A je to fér? Máš krásnou a bezva babu, tak co blbneš!“
Culí se ale jen a mumlá stále dokola … „Potřeboval jsem se nadechnout!“
Druhý den ráno jen tak přes stůl na mne houknul: “Podávám žádost o rozvod“. Víc už za celý den nepadlo ani slovo. Jen jsme na sebe dělali ksichty, na víc jsme neměli, tak jsme se ksichtili. Nekecal a ty papíry podal. Doma na mne nemluvil ani stůl. Žena byla přesvědčena, že vše vím a jeho (kozla smradlavýho), jen kryji. Raději jsem se držel hesla “mlčeti zlato“.
Časem vášně opadly. S Vandou se opět dalo mluvit a náš Méďa se stal tátou. Vytahanej svetr a manžestráky vyměnil za padnoucí oblek. Slušelo mu to pacholkovi. Přestal chodit na kulébr a o vínku ani nemluvě. Stále byl v jednom kole. Do redakce chodil utahanej jak pes. Na půl úst jen utrousil: “Čéče, kamaráde, začal sem i běhat. Nějak mne to všechno zmáhá. Mladá holka, děcko, práce... to víš, se těžko zvládá“.
Netrvalo dlouho a ráno nepřišel do redakce. Během dopoledne volali ze špitálu, že náš Méďa zkolaboval. Srdíčko. Méďu jsme všichni oplakali, na rozloučení přišlo asi tisíc lidí. Byl oblíbený a bezva chlap.
Stůl po Méďovi dostal novou posilu - novou redaktorku. Mladá, ambiciózní a docela šikovná. S moderním pohledem na svět.
Chtě nechtě jsem začal pomaličku se měnit k obrazu božímu, tedy k obrazu nové kolegyně. Představila se jako Marta. Potykali jsme si a já jí říkal Marti. Světe div se, každý den jsem se holil, vždy už nosil košili a sako a já vůl začal i běhat.
Nějaké to kilíčko jsem nechal v potu i v parku a u Martinky jsem stoupl v ceně. Bylo nasnadě, že manželka bude mít na můj nový přístup k životu jiný názor než Marti.
Uběhl nějaký ten pátek, a v redakci (upozorňuji sám) bylo nutné zůstat déle. Můj pracovní den se protáhl. Těsně před půlnocí otvírám dveře bytu a - a nestačím ani nic říci, ani ten popel. Slovo si vzala manželka: zda jsem Marti doprovodil domů, když jsem nyní ten gentleman, zda též si beru zářný příklad z chudáka Médi a zda již sepisuji rozvodové papíry?
Musel jsem moji milou chotici obejmutím a polibkem zastavit. S pusou od ucha k uchu ji vezmu kol pasu, přitisknu a říkám: „Hlupáčku, Marti je docela bezva holka, docela fajn kolegyně, ale TY jsi moje zlato a krom dětí to nejlepší, co mne mohlo v životě potkat. Ale jedno tajemství ti prozradím: slečna Martina je lesbička, tak hlupáčku můj, žádný strach před mladou kolegyní..."
Nakonec vše dobře dopadlo, ale co scházelo k nevratnému …
-doktor-
Měla jsem jednu hodně ráznou tetičku a když se její manžel potřeboval nadechnout, tak do toho šlápla. Počkala si, až její manžel bude tokat se svou novou vyvolenou a manželem pro jeho múzu přinesenou kytku, jim oběma omlátila o hlavu a strejdu hnala až domů. A byl pokoj.
Dobře napsané, má to spád.
Čtu zrovna Medojedky od Roberta Runark.
Je to o životě novináře a později velice úspěšného spisovatele. "Zatracení chlapy", řekla má žena když mi knihu po přečtení přinesla. "Doufám, že si z toho vezmeš poučení". Jsem na straně 200 a to zrovna pígluje hérečku, (a to je ženatý) objedná na hotelový pokoj 1 kg kaviaru.
Popelář by to asi finančně nezvládl , byť sebe urostlejší.
Má to ještě dalších 500 stran tak doufám že najdu něco poučného.
PS: Že já vůl se nedal na novinařinu či spisovatelskou dráhu.
doktore palec nahoru, hezky napsané
