Jen jedno je stejné: ona pohádka o zlu, které je následně potrestáno. Dnes bych se chtěla zmínit o detektivkách, které jistě znáte - věřím, že neexistuje fanoušek severské krimi, který by neznal kultovní „Milénium“ švédského spisovatele Stiega Larssona. Stieg Larsson začal pomýšlet na napsání detektivního románu už na počátku devadesátých let. Trvalo však dalších deset let, než začal psát beletrii. Byl milovník anglosaské literatury, dobře znal díla Elizabeth Georgeové, Minette Waltersové a Sary Paretskyové. Velmi dobře chápal, jaké ingredience má obsahovat dobrý kriminální příběh, aby byl lákavým soustem pro čtenáře.
Protože Stieg Larsson pracoval jako novinář, jeho přípravy k románu byly důkladné. Než začal psát, vypracoval detailní synopsi deseti knih. Psát začal v roce 1997, ale nakladatele kontaktoval až v létě roku 2003, to už měl dokončené dvě knihy a pracoval na třetí. Obrátil se na nakladatelství Piratförlaget, které jeho rukopisy odmítlo hned dvakrát. Na podzim roku 2003 však s Larssonem podepsalo smlouvu na vydání všech tří knih nakladatelství Nordstedts. Už to samo o sobě je v případě začínajícího spisovatele zcela mimořádné.
Ještě předtím, než knihy vyšly ve Švédsku, byla práva prodána do Německa a do Norska. Během roku 2004 Larsson provedl menší úpravy prvních dvou knih a dokončil třetí.
Noci strávené psaním kriminálních románů byly pro Stiega Larssona relaxací a odreagováním. Bylo pro něj zábavné vymýšlet postavy, zápletky, konspirace, protože vše byla jen fikce, která nemohla nijak ohrozit ani jeho, ani jeho přítelkyni Evu. Často pracoval celou noc, což spolu s náročnou prací novináře, špatnou životosprávou, desítkami vykouřených cigaret a spoustou kávy tvoří obraz klasického workoholika. A tak se Stieg Larsson celosvětového úspěchu svých knih nedožil. Když na konci roku 2004 zemřel, zbývalo do vydání první knihy jen několik měsíců...
Stiegův spolupracovník z TT, Kenneth Ahlborn, v rozhovoru pro Veckans Affärer uvádí, že postava Lisbeth Salanderové se zrodila při debatě během přestávky v práci. Hovořili spolu o tom, jak by asi vypadaly a jednaly postavy z dětských knih, kdyby vyrostly. Stiega zaujala představa dospělé Pipi Dlouhé punčochy. Byla by to nepřizpůsobivá dívka, nejspíš s lehkou mozkovou disfunkcí, která se jen s velkými obtížemi zařazuje do „normální společnosti“. Část z těchto myšlenek se odrazila v postavě Lisbeth Salanderové.
Asi měsíc před smrtí poslal Stieg Larsson své přítelkyni e-mail, v němž sděluje, že dokončil zhruba polovinu čtvrté knihy. Napsal prý začátek a konec, ale střední část zatím zůstává rozepsaná. Bylo otázkou, zda Eva Gabrielssonová, která se na psaní románů z velké části podílela, bude moci knihu dokončit. Celou záležitost však vážně zkomplikoval dlouholetý spor o dědictví mezi Evou a Stiegovou rodinou. Stieg Larsson žil sice s Evou až do své smrti, nebyli však oficiálně manželé a ani neměli spolu děti, takže podle švédského práva Stiegovu pozůstalost zdědili jeho otec a bratr. Eva Gabrielssonová tak po dvaatřiceti rocích života po jeho boku nedostala ani pověstné "ň" z dědictví přesahujícího sto milionů eur.
Trilogie Milénium dalece přesahuje rozměr klasického detektivního žánru — šíří a hloubkou svého záběru připomíná spíše nesmírně rozmanitou a plastickou fresku současné společnosti. Po jeho smrti si tímpádem dědicové a nakladatelé rychle spočítali, že by byl nesmysl nepokračovat v sérii, která se mezitím stala doslova fenoménem. Pokračování se ujal švédský novinář a spisovatel David Lagercrantz (1962), který v roce 2015 napsal další díl - kriminální román „Dívka v pavoučí síti“.
Kniha vyšla ve více než čtyřiceti zemích a prodalo se jí přes šest milionů výtisků. Pátý, prý předposlední díl série, nazvaný „Muž, který hledal svůj stín“, vyšel současně ve dvaceti zemích. Českým čtenářům zprostředkovává celou sérii nakladatelství Host.
Zdroj: nakladatelství HOST
Narazila jsem na norského autora detektivek Jo Nesbø, jenže to jsou spíše thrilery a skončila jsem se Sněhulákem.
Opravdu roztomilé jsou finské detektivky série o babičkách. Finská variace na slečnu Marplovou. Když se prokousáte nevyslovitelnými místními názvy v Helsinkách, tak se vám devadesátileté babči z domova seniórů zalíbí. Autorkou je Minna Lindgren.
Teprve z knihy jsem pochopila, že vztahy mezi Dány a původními Gróňany nejsou vůbec růžové. Na diskuzi o knize jsem našla hodnocení, které bych lépe nenapsala:
Knížka začíná velmi slibně. Vlastně je výborná téměř do konce. Je to dobrodružný příběh dokreslující stav mysli a duše jedné chytré, ale asociální ženy,¨ze smíšeného manželství Nora a Gróňanky které někdo zabije jediného přítele, malého grónského kluka. A ona má pocit, že mu dluží vysvětlení. Knížka se čte velmi dobře, navzdory tomu, že ve většině čtenářských recenzí se píše opak. Je to napínavé, pěkně to odsejpá a navíc nemáte pocit, že čtením detektivky jen zabíjíte čas. Temné, studené a zádumčivé tóny knihy se ale v závěru změní v hysterický nesmysl ve stylu Indiana Jonese. Konec knihy pro mě představuje zklamání, ale i tak knížku doporučuji k přečtení, už jen proto, abyste se dozvěděli, jak se žije Gróňanům v Dánsku.
Ten závěr mne také dostal, tam se kniha překlopila do fantasmagorie.
