Nevím, zda osud je ovlivněn snem či naopak, že sen může být ovlivněn naším osudem. Je velikonoční neděle a pod vlivem mých snových příběhů píši následující povídání - a ani nevím, zda se pro Kudlanku budou hodit. Snad posoudíte, a možná i přihodíte vlastní snové zážitky.  Budu rád...

První sen, možná snové bdění, který měl snad vliv na osud naší dcery, se datuje o dobrých čtyřicet let zpět. Dceři bylo deset, měla vážnou srdeční vadu. Byla operována v motolské nemocnici. V předvečer operace jsme byli úzkostí o život dcery vyčerpaní a unaveni. Šli jsme si lehnout, ale spánek ne a ne nás osvobodit od napětí posledních týdnů.

Určitě můj organismus podlehl, usnul jsem. V horečnatém polospánku - polobdění měl jsem jediné přání. Dceři pomoci! Napadla mne myšlenka, jak dcerce pomoci.... modlitba! Modlitba k Matce Přírodě. Modlil jsem se, dle mých představ celou noc a potom i další hodiny, dny a týdny, dokud dcerka nebyla propuštěna domů živá a zdravá. Dnes má dva dospělé syny a plnohodnotný život.

Další příběh nás posune na začátek devadesátých let minulého století. Osud tomu chtěl, ocitnul jsem se ve špitále. Selhala mi ledvina a musela být odstraněna. Nemocnice byla mým domovem tři čtvrtě roku. Váha ukazovala sotva padesát kilo. Horečky a bolesti umocňovaly pocit, že život z mého těla uniká pomalu, ale jistě.

Jedné horečnaté noci stojím na břehu řeky. V loďce seděli moji rodiče, které náš dobrý Převozník již dávno převezl na druhý břeh. Loďka se od břehu stále vzdalovala, rodiče se usmívali a mávali, dokud ji nepohltil opar nad řekou. Nemohl jsem poznat, zda mávají, abych ještě zůstal, či abych je následoval… Po této snové příhodě se můj zdravotní stav začal lepšit.

Ještě to nějaký pátek trvalo, ale vše dobře skončilo. Dodnes mám přesvědčení, že rodiče usoudili, že můj čas ještě nenastal a nechali mne na břehu života.

Zatím poslední snový zážitek byl do mých vzpomínek zasunut před třemi roky. Již delší dobu neteř marodila. Trvalo dost dlouho, než ji postavili před zprávu, která vyrazila dech nám všem. Pokročilé stádium rakoviny s metastázemi.

Původně si začala léčit poraněný palec pravé ruky.

Nechci a ani nemohu vzpomínat na její utrpení duševní i tělesné. Trápila se tři roky. Léčení byla houpačka. Jednou tak, podruhé onak. Často jsem s ní telefonoval nebo skypoval. Poslední dobou se cítila i vypadala lépe. Již si nepamatuji, kdy mi volala její dcera Bohdanka - myslím, že to byl čtvrtek či pátek. Mamce se začalo dařit lépe. Dokonce i něco pojedla. A lékaři usuzují, že nemoc stagnuje a vypadá to, že i mírně ustupuje.

Neteř i Bohdanka byly plné optimismu. Neteři oznámili, že v pondělí ji přesunou. Bude zařazena do nové léčebné metody, zvané „americká“.

Ovšem, osud bývá – ne, nenapadá mne slušné slovo. Z neděle na pondělí jsem usnul jako špalek. Věřte, byla to úleva. V noci ve spánku mne neteř navštívila… Byla smutná, ale klidná. Sedla si ke mně, vzala za ruku a pevně stiskla. Něžně se usmála a sdělila, že:  „Kájo, mám tě ráda a přišla jsem se s tebou rozloučit. Již se neuvidíme.“ Ještě jednou mou ruku silně stiskla, tak silně, že jsem se probudil.

Ten stisk jsem stále na ruce cítil, ale pokoj byl prázdný. Nikde nikdo.

V pondělí kolem poledne přišel telegram. Bohdanka psala, že její maminka odešla, odešla s andělem k Stvořiteli. Pro mé slzy telegram četla manželka. Chtěl bych věřit, že živé sny mne na dlouhou dobu budou míjet.

-doktor-