V mém milovaném Polesí je chaloupka, na kterou dřív jezdila paní Alena Ladová, dcera Josefa Lady, známého a milovaného „pana malíře". Tahle chalupa byla jak malovaná. Co jak malovaná, ona byla opravdu malovaná, nemohli jste to přehlédnout. Paní Alena v létě nabílila fasádu a kreslila na zeď tatínkovy kouzelné postavičky.
Později chalupu prodala a nová majitelka zůstala věrna tradici a tak její chalupa čas od času změní kabát. A i když dnes už na ní ožívají i různé postavičky z Večerníčků, tak má stále svoje kouzlo.
Ale proč jsem si na to vzpomněla - vždycky touhle dobou čtu knížku Františka Kožíka „Svátky krásné hvězdy" a v ní je popsáno toto vánoční vzpomínání paní Ladové:
"Můj tatínek si rád hrával," ujala se slova malířka Alena Ladová, "a vánoce u nás musely být vždycky takové, jako když byl ještě malý chlapec v Hrusicích.
Byly to v našem rodinném životě nejkrásnější chvíle. Na Štědrý den se dodržoval půst, v poledne jsme jedli jenom kubu, taky stromeček byl takový, jaký míval on, prostý, ověšený jen jablíčky...
Do vůně jehličí zaznívaly tóny pastorální Beethovenovy symfonie - a otec nám čítal báseň Fráni Šrámka „Prosinec". O dárečkách zatím ani muk - ke stromečku se smělo až po tradičním závinu..."
"Váš tatínek, malíř Josef Lada, namaloval hodně betlémů, viďte?"
"Rodily se lehce, stačilo, aby táta sáhl do paměti. Nejraději jsem měla ty jeho ševce, protože táta byl ze starého ševcovského rodu a vždycky v něm zůstalo kus toho Pepíka Ševců, jak se mu za mlada říkalo.
Když to maloval, radostná pohoda z něho přímo vyzařovala. Namaloval pro nás taky jeden betlém zvířecí, slona, opičky, medvěda, žirafa nesla kvítek, ježek pospíchal s jablíčky na bodlinách...
My všechny ty vzpomínky zachováváme. Jablíčka nám posílají každé vánoce z Hrusic..."
PavlaČ
Ladovy betlémy jsme vystřihovávaly jako děti, každý rok něco ubylo, něco přibylo. Nakonec podlehl celkové opotřebovanosti. Lada nás ale provázel celým dětstvím, asi jako dneska Batman. My zase měli kocoura Mikeše.
Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až lesní půjdu tmou.
Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.
Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světýlka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají ...
Vanocni.
At je to kapr nebo stika
anebo hovezi
na stedrovecernim stole
idyla zvitezi.
POd polstar si ji ulozim
jako kousicek zlata
jenom aby se nezmenila
ve hrudu blata.
CHvojka to pichlava
vonave dycha
"Vanoce, vanoce"
v srdcich vsem vzdycha.
Vanoce, to jsou svatky deti
dospelym vzdy cosi schazi
kohoutek, slepicka
nebo k srdci klic
ktere se obehnalo hrazi.
O vanocich se hvezdicky
valeji v prasnem snehu:
probudi se Jezisek malicky
pit maticky zeme nehu.
Vsen Kudlankam a Kudlankum.... stastne a vesele a bohate...:-)
