Pan komisař Poustka přiložil do kamen, na plotýnku přisunul hrnek s cukrem a míchal, až zavoněl karamel. Temně žlutou hmotu zalil vodou, nad horkou tekutinou zlomil slupku z citrónu a základ pravého grogu byl na světě. Chvíli se hmoždil se zátkou láhve, přivoněl k hrdlu a opatrně si přihnul, protože pravý jamajský rum je pochoutka, co se nepije jako voda, jen po kapkách vychutnává.
To ví každý a nemusí to být právě komisař ve výslužbě. Takový policejní důchod není marná věc, protože si můžete dát skleničku, kdy vás napadne, a nemusíte schovávat láhev do šanonu mezi lejstra. Pan komisař si ovšem žádné alkoholické dýchánky často nedopřával a to kvůli Ťapině, která potom odmítala sedět pánovi na nohách a hřát. Pes, i když nemá žádný ušlechtilý původ, má citlivý nos. Pořádný pes, a to Ťapina byla, rum nerad.
Sotva utichl zvon z kostela svaté Anny, cinkl telefon.
„Safraporte“, ujelo panu Poustkovi. „Kdopak nás potřebuje o Štědrém poledni?“ Zvedl sluchátko a nestačil ani pozdravit.
„Pane komisaři, tady Hornoff. Stalo se neštěstí a vy jste jedinej, kdo nám pomůže. Mohu za vámi?“
„Copak se tak strašnýho...?“ Ptal se mírně pan Poustka, ale volající hned pokračoval, „to takhle nejde, do přístroje.“
„Chtěl jsem s Ťapinou ven, tak přijdu. Do krámu?“
„Ano, ano a pospěšte, prosím.“
Heinz Hornoff byl řezník a jeho krámek na starém městě voněl bukovým kouřem do daleka. Na zahradě udil v dřevěné almaře, hned vedle bylo ohniště, a když počasí dovolilo, drobotina ze sousedství si na něm opékala buřty, dva za korunu, což byla obvyklá taxa, ale jen pro děti. Skříň byla zčernalá dřevným dehtem a řezník ji opatřil petlicí, kdyby snad někdo chtěl bez dovolení ochutnat. Místo zámku byl jen rezavý hřeb, taková pojistka pro slušné lidi. Však sem ani jiní nechodili.
Pan komisař se tu občas zastavil po fajruntě na kus řeči. V takové chvíli usedali do proutěných křesel v přístavku za krámem, jenž pan majitel nazýval kontoárem, děvečku poslali pro pivo a bafali z viržínka. A jen špatný řezník by nedal k řeči kus šunky s nakládanou okurkou. Heinz Hornoff byl zkrátka sekáč.
Pan komisař tklivě pohlédl na vonící hrnek, navlékl lehký svrchník, protože mráz venku polevil, cinkl karabinou vodítka a Ťapina byla v tu chvíli připravená k odchodu. „Jdeme k Hornoffům a vsázím čepici, že dostaneš něco na zub,“ informoval psa, protože se zvířetem se má mluvit a zvlášť o něčem dobrém, co je nadosah.
„Malér, pane komisař, malér jak hrom,“ spustil tiše řezník, sotva klaply dveře kontoáru, „ten náš hlupák, jako Vašík, má kamaráda, co je adjunktem u nadlesního a voba, představte si, voba se zakoukali do papírníkovic Magdy. A nemohli se domluvit, kdo s ní bude chodit, tak můj kluk vyzval soka, teda adjunkta, von je Joska, že jo, na souboj. Kdyby si jen nějakou vrazili, ale voni né. Voni se voblíkli do černýho, vopatřili sekundanty, sklouzli fiákrem do údolí, co je za váma, a už tasili kordy.
„To je nějaká klukovina,“ mínil pan Poustka.
„Jó kdyby klukovina, tak je všechno v cajku, pane komisař, ale dóle je někdo zahlíd, ohlásil to prvnímu policajtovi a teď seděj v cele na stanici. Zatčený, chápete? O Štědrým dnu jsou zavřený a hrozí jim tuhej žalář, povídal ten mladej, co zastupuje komisaře. To von je sebral.“
„Mladej z vašeho komisařství? Toho nebudu znát.“ Zesmutněl pan Poustka.
„Ale novej strážmistr, přece. To slovo mi nejde z huby. Von je spíš,“ a řezník zašeptal výraz, co se nedá pronést nahlas.
„Na tohle budu krátkej,“ děl starý policajt, „ale počkejte, kde ti kluci vzali kordy? To abych cinkl doktorovi...? Kde máte telefon?“
„Kde bydlí pan advokát? Pošlu pro něj drožku,“ navrhl řezník, chytaje se každé možnosti a již vyběhl na ulici.
Doktor práv, pan Vincenc Blažek, byl důstojný muž, a kdyby si oblékl uniformu se šavlí, mohl být od minuty císařský oficír. Taky si na něj hned tak někdo netroufl. Většinou hájil drobnou lumpárnu, kde mu sice nekynul žádný zisk, ale pan doktor měl rád prosté lidi a kapsu mu plnili zločinci ze zámožných rodin. Pan komisař měl zase rád starého kamaráda už jen proto, že nehájil činy zavržitelné, to když surový lapka přepadl babičku jdoucí do kostela a sebral jí poslední pětikačku, co měla připravenou do kasičky nebo ty ošklivé věci bohatých hejsků s dětmi.
Neminula čtvrthodina, před krámem cinkly podkovy a to již pan Poustka přisedal vedle advokáta. „O Ťapinu se postarám,“ ještě křikl řezník za kočárem. Než přijeli na komisařství, věděl pan Blažek o případu a s tím vstoupili do služebny.
„Strážmistr Boura Břetislav!“ Nevrle uvítal dvojici vytáhlý mládenec, přitom se významně dotkl výložek, „co chcete?“
„Těší mě, advokát Blažek. Zastupuji zde neprávem zatčeného Václava Hornoffa a Josefa...“ Víc nestačil.
„Haha, neprávem? Já že jsem protiprávně zatkl zločince? Ohó! Na případu není co vysvětlovat. Paragraf 158, trestního zákona hovoří jasně: kdo jiného vyzve k půtce se zbraněmi smrtícími a na takové vyzvání k půtce se dostaví, dopustí se zločinu souboje. Konec, šmytec, pánové! A vůbec, kdo jste vy?“ Strážmistr píchl ukazovákem do pana Poustky. A to neměl. Gesto se osloveného dotklo a proto pevným hlasem pronesl,
„jsem komisař Poustka a chci vidět smrtící zbraně! Tedy, corpus delicti.“
„Ko...komisař?“ Půda pod nohama mladého strážmistra se zhoupla. Komisař je přeci jen jiná šarže než dvě malé hvězdičky na výložkách. Přesto sáhl do skříně a vytáhl bodla. Pan Poustka je zevrubně prohlédl a jeden podal doktorovi s významným pohledem.
Pan doktor ohnul drát a zakroutil z něj kolečko. Teď se kradmo rozhlížel, do čeho si otře zamaštěné prsty. Oba pánové na sebe mrkli, jakože jsou pevní v právních kramflecích a pan Blažek zaútočil.
„Poslechněte, Boura, jen tak mezi náma, vy si chcete utahovat ze státního zástupce? Já bych si netroufl a to jsme spolu študovali, pane. Jak uděláte z doktora Hronce troubu a k tomu na Štědrej den, pozdrav pámbu, to bude tanec. Ty frčky si můžete rovnou odtrhnout.“
„Jaja...jak to myslíte, odtrhnout frčky?“ Zjihl řečený Boura.
„No, jak říkám. Až uvidí pan státní tenhle drát, ještě mastnej od buřtů, a vy mu budete vykládat o smrtící zbrani... jé, to bych nechtěl bejt ve vaší kůži. Už vidím, jak šlapete blátivý cesty na Podkarpatskej Rusi.“
Pan Poustka nasadil hlas nízko a otcovsky pronesl.
„Státní zástupce, pane Boura, je citlivej na corpus delicti a tyhle dráty sice jsou předměty doličné, ale ne k trestnému činu, alébrž k pečení uzenin. To bude urážka a jak znám doktora Hronce, nedá si to vysvětlit a máte po ptákách, tedy po kariéře. Tady s advokátem jsme vás přišli varovat, než uděláte nějakou volovinu, protože hned se nám něco nezdálo. To bude škoda, když takovej nadějnej strážmistr přijde o místo. Policie potřebuje lidi rázný, ale přemejšlivý, víme?“
Zcela popletený Boura těkal pohledem mezi oběma muži a stolem. Natáhl se pro lejstro a bázlivě pravil.
„Tady jsem napsal protokol, ehm, co...co se s tím dá dělat?“
Advokát Blažek přelétl text, přistoupil ke kamnům, kličku dvířek vzal opatrně do kapesníku a protokol přestal existovat.
„A jste z toho venku, strážmistře, a my ani nemukneme,“ pravil smířlivým tónem pan Poustka, „teď propusťte nevinné, ať může přijít Ježíšek.“
x x x
Večerní nebe se zatáhlo, vzduchem poletoval sníh a do starého města vjížděl spoře osvětlený fiakr. Drožkář si hvízdal, ono takové rito za padesátikačku od řezníka není každý den. Vůz byl prázdný, protože dva velké koše, vonící bukovým kouřem, zůstaly na správných adresách.
„Tak vidíš, Ťapino,“ rozumoval pan komisař, „už nemáme nikoho k podarování a to je smutný v takovej svátek, ale když někoho vytáhneme z bryndy na Štědrej večír, to je taky dárek, co říkáš?“
VILÉM M.
Díky moc předem!!!!!!!!!
