Už před lety vystavila Lea Vivot v nákupním centru uprostřed kanadského Toronta Lavičku lásky. Na ní se k sobě tulí v nadživotní velikosti dva nazí bronzoví milenci, ona má ruku v jeho klíně. Od nich se s němým výkřikem odvrací třetí žena. Pro prudérní obyvatele to bylo příliš. Pohoršení občané začali nemravné dílo bojkotovat a demonstrativně nakupovali jinde.
Trvalo několik let, než se Lea Vivot, o kterou se tak začal zajímat celý svět, dočkala plného zadostiučinění: město Toronto Lavičku lásky za 150 000 amerických dolarů zakoupilo a umístilo na čestném místě. "Tohle už mě nemůže překvapit, zažila jsem jiné věci," říká s úsměvem Lea Vivot. A říká to česky. Jedna z nejskandálnějších umělkyň Ameriky se totiž narodila v Šumperku.
Když jako dívka opouštěla Čechy, bylo to v kufru auta. Vzala si tehdy argentinského studenta. Odjezd jí ale nikdo nepovolil a ona ho moc milovala. A tak, využila toho, že provázela tehdy po Praze skupinu italských turistů. Když se loučili, schovala se do kufru jejich auta... Velká
láska jí nakonec otevřela celý svět. Přitom nebyla nikdy žádný dobrodruh. Nevyhledávala nic výjimečného, vždycky jen cítila, že něco určitého musí udělat.
LEA VIVOT (66) se narodila jako Drahomíra Lea Hekelová v Šumperku. Vystudovala Střední uměleckou školu v Praze, provdala se za argentinského studenta Antonia Alberta Vivota a krátce nato emigrovala do Itálie.
Odtud pokračovala do Kanady, kde pokračovala ve studiu umění a přivydělávala si jako biletářka v kině a diskžokejka ve fitcentru. Působila i jako módní návrhářka, a když se seznámila s americkou hereckou smetánkou, hrála i několik drobných rolí, působila též jako novinářka. Její první manžel zahynul při zemětřesení v Mexiku; Lea Vivot se pak provdala ještě dvakrát. Má dva dospělé syny. Z jejích zájmů převážilo sochařství a proslula zejména bronzovými sochami lidí sedících na lavičkách.
Některé její sochy se odlévají v České republice.
Bývalý šéf Sazky Aleš Hušák koupil před lety její šokující sochu "Lavička neřesti". Ta se dalšímu řediteli znelíbila a rozhodl se ji prodat. V Praze není mnoho soch, plastik či jiných uměleckých děl, která by tak šokovala, jako Lavička neřesti od Ley Vivotové.
Ještě nedávno mohla prudérního chodce šokovat tato bronzová plastika sedícího muže a klečící ženy. Ale zmizela... Stejně jako ostatní sochy od stejné umělkyně, jejíž díla společnost kdysi koupila. Sousoší, které stálo před Sazkou, je známé prakticky po celém světě. Do svých prohlídkových tras ho dokonce zařadily některé turistické agentury.
Bůhví, kde je lavičce dnes konec....
Příběh té kanadské "Lavičky lásky" se čte jako detektivka s dobrým koncem:
Do nákupního střediska, kde byla původně instalovaná, přestali lidé na protest chodit nakupovat. Takže se lavička musela nakonec odstranit. To bylo v Torontu.
Pak se objevila v hale newyorského hotelu Abe Hirschfelda, ale po několika týdnech ji zahalili červenou látkou - to proto, že se tam prý konal sjezd nějaké církve. A před Vánocemi - to ji odstranili úplně.
Pak se na delší dobu objevila v Montrealu, jehož obyvatelé si nyní zakládají na tom, že jsou pokrokovější než "sousedé" z Toronta. Ale nakonec se Lavička vrátila zpět - teď je zpátky v Torontu.
x x x
U nás se nalézá několik jejích soch - ovšem nejsem si jistá, zda jsou stále na místě, kde byly instalovány. Některé budou možná ukryty hluboko hluboko před citlivými zraky nevinných :-)))
- Radost z deště, Šumperk, Hlavní třída (dvě děti s deštníkem, variace tohoto námětu jsou i na dalších místech po světě)
- Lavička vzkazů a Matka s dítětem, Šumperk, (kojící matka na lavičce)
- Lavička neřesti (The Bench of Vice), byla původně v Praze-Vysočanech před budovou Sazky, K Žižkovu 1851/4, slavnostně odhalena 27. září 2001 či 14. září 2001 (muž sedící na lavičce s novinami v ruce, v jeho klíně spočívají ruce ženy klečící s odhaleným rozkrokem před ním na zemi – variace sochy umístěné v Torontu)
- „Ice Time“, sousoší v Praze před O2 arenou na hranici Libně a Vysočan, části sousoší nesou názvy „Skater“ a „Beauty and the Beast“, česky je sousoší označováno názvem „Život hrou“ (hokejový brankář, krasobruslařka a chlapec obouvající si brusle, na lavičce vyryty citáty hokejových osobností)
- Otec, syn a pes - Praha-Staré Město, Pařížská, u hotelu Intercontinental (muž s chlapcem leží v síťové houpačce, chlapec drží v ruce míček, na nějž doráží psík)
- Dívka s motýlem - Praha-Staré Město, Pařížská, u hotelu Intercontinental (dívka sedící na dřevěné lavičce, levou rukou objímá psa, pravou ruku má napřaženou vzhůru)
- Tajemná lavička - Praha-Staré Město, Veleslavínova, před hotelem Four Seasons (chlapec a dívka sedící na lavičce, chlapec drží v pravé ruce červené jablko, levou objímá dívku kolem ramen)
- Matka a dítě - Praha-Vinohrady, U Zvonařky, před hotelem Le Palais (žena sedí s přituleným batoletem na lavičce)
d@niela
Ta od Sazky na objednávku ředitele Aleše Hušáka, který dokázal tak výnosný podník, jako je Sazka, přivést zu grunt a tím i ukrást peníze na sport, tak ta už moc slušná není. Hušák si ze Sazky, původně zdravé společnosti vydělávající miliardy, udělal vlastní dojnou krávu. A tím, že ji přivedl na pokraj krachu, český sport přišel o loterijní firmu, která ho měla zásobovat penězi.
"Neřestnou lavičku" si Hušák klidně mohl dovolit, protože měl naprosto nemravnou pracovní smlouvu, kdy vlastně za nic neručil a ještě mohl odejít se zlatým padákem.
Podle smlouvy uzavřené v roce 2007, jeho základní měsíční plat činil 930.000,-Kč/měs. Mimo to ještě 13. a 14.plat. a další osobní výhody. Dnes žije na Manorce a v luxusní usedlosti Son Clariana si užívá vydělaných stamilionů a je prý uznávaným vinařem.
Ta lavička za tři miliony, ani nebyla za jeho peníze, ale za peníze Sazky a tak byla novými majiteli Sazky nabídnuta k prodeji. Kde je dnes? Kdo ví?
Jo, závidím.
Znáte se osobně s prezidentem Havlem?
Potkali jsme se poprvé v Kanadě, a pak ještě několikrát, ale nejsme nijak blízcí přátelé. V roce 1996 jsem od něj dokonce dostala takové žertovné povolení, abych vytvořila jeho bustu.
* Ten portrét existuje?
Ano, mám jej ve své soukromé sbírce spolu s bustou Pierra Trudeaua, Johna Lennona nebo Matky Terezy. Chystám z nich takovou putovní výstavu, bude se jmenovat Zahrada soch.
No a na té neřestné lavičce,podle tehdejšíhi tisku, by měl prý sedět mladý Václav Havel. Po instalaci sousoší kolem toho bylo veliké "halo".
Nic proti autorce, ona umí, ale sochařů s podobnou tvorbou je spousty (reálné sochy z bronzu), tak jen namátkou -Jaroslav Hladký, Bohumil Zemánek, Jana Moravcová, Miloš Zet.... To, že si jí někdo všiml, lze přičíst tak trochu lechtivosti některých jejích soch. Její sochy bývají roztomilé, až hraničí s kýčem a některé zase dojemné, k dobru jim určitě lze přičíst to, že jsou ke zhlédnutí ve veřejném prostoru a nejedno oko na nich spočine v zalíbení.Jedna nejspíš její skulptura asi pětiletého chlapečka byla na venkovní expozici Trojské botanické zahrady. Autora jsem tam nikde nenašla, ale vypadalo to jako její rukopis, nebo ho někdo dobře napodobil. Kluk opuštěně seděl nahoře na stráni na lavičce, nohama nedosáhl ani na zem a otráveně koukal dolů na Trojský zámek. Asi na někoho čekal a nudil se. Někdo mu navlékl jednu tenisku a kulicha, byl už podzim a chladno. To bylo v dobách, kdy celý areál ještě nebyl celý oplocený a kluk se časem z lavičky ztratil. Jestli byl ukradený, nebo někam přemístěn,nevím. Určitě někde mám i fotku, jenže blbě zařazenou a tak jsem jí nenašla.
