Toho jste si už, milí čtenáři, všimli, jakým způsobem dáváme jména zvířatům? Často podle situace, ve které jsme mazlíčka získali, nebo podle dárce, podle vzhledu či povahy zvířete, podle toho, jestli jste na něj právě šlápli, nebo se posadili do toho, co udělal na židli, někdy i podle podobnosti s našimi známými.
Znala jsem jednoho kocoura, který se jmenoval Pan profesor. Když seděl u nositele státní ceny za literaturu, mého přítele Toníka Bajaji, v nejhořejší polici jeho knihovny a s opovržením shlížel na naše nesmyslné lidské hemžení, jiné jméno by snad člověka ani nenapadlo: Pan profesor. U Toníčka ve Zlíně se scházela společnost podivných zlínských bláznů, kteří bývají označováni souhrnným názvem umělci. Příležitostně jsme se zúčastňovali i my, „Pražáci“.
Pan Profesor – s přimhouřenýma očima a pohrdavým despektem na nás shlížel ze svých výšin – do diskusí se nezapojoval a vůbec nedával najevo osobní názory na přítomné spisovatele, básníky, redaktory či výtvarníky – až jednou.
Přijela totiž také Janička Štroblová. Nejen excelentní básnířka, ale také předsedkyně nadace Spisovatelé za práva zvířat, proslulá ochránkyně medvědů. Za její tvorbu i aktivity jsme si ji všichni moc vážili, což Toníček dával nepokrytě najevo. Mimochodem i tím, že jí nabídl tu nejlepší postel, ve které spával Pan profesor a také on sám. Samozřejmě s upozorněním, že nebude-li si to Jana výslovně přát, oni dva ve stejné posteli za každou cenu být nemusí. S tím slavná básnířka nadšeně souhlasila.
Zatímco Toníček vzal tento fakt statečně, jako úradek osudu, Pan profesor ho nesl nelibě. Nakonec vyjádřil svůj názor velkým provlhlým lívancem uprostřed prostěradla, což zase nelibě nesla Jana.
Pan profesor byl tedy promptně povolán k zodpovědnosti a za opovržlivého mlčení celé společnosti nekompromisně vykázán ven (prababička Anna by řekla „na mráz“. Říkala to, ať již mrzlo, nebo ne.) Když byly následky strašlivého činu Pana profesora napraveny, klobásky snědeny a všecky lahvinky dopity, usnula Janička sladce.
Ovšem, ne tak Toník. Hryzalo ho zlé svědomí. Vypravil se tedy do zahrady a já jsem u okna, se svou poslední skleničkou červeného v ruce, slyšela jeho starostlivý, obavami sevřený hlas: „Pane profesore, kde jste? Omlouvám se! Já vím. Vybojovali jsme demokracii! Každý má právo vyjádřit svůj názor... Já už se nezlobím ... Pane, profesore, ozvěte se!“
Hlas Pana profesora přicházel z nebes. Byl opravdu žalostný a vyčítavý. Kocour balancoval na komíně a dával jasně najevo, jak trpí. Byl sice ještě stále hodně uražený, ale už nakloněný smíru. „Pane profesore! Slezte dolů!“, volal Toníček do noci. „Pane profesore, spadnete a zabijete se!“ Přemlouvání a škemrání trvalo do pozdních ranních hodin. Jak všecko skutečně dopadlo, nevím. Usnula jsem. Ale když jsem se ráno přihrnula do kuchyně na míchaná vajíčka se slaninou, seděl už Pan profesor Janě na klíně a ochutnával z její misky. Toníček je totiž narozen ve znamení Blíženců a ti mají v popisu práce stmelovat a urovnávat spory všeho druhu. A Toníček je v tom mistr!
Ale proč jsem vlastně začala psát o jménech? Aha. Už vím! Kvůli Samuraji. To jméno, ovšem v ženském rodě, jí už zůstalo, a později nás ještě mnohokrát přesvědčila, že je ho skutečně hodna. To vám ovšem musím napsat, CO ZAVINILY KOPŘIVY…
Moje maminka Líba, ředitelka školy, je málokdy s něčím spokojená. Všichni lidé na světě dělají všecko jinak a lépe nežli my – tedy já. Dávno jsem již mohla být také ředitelkou školy – tak proč nechci? Mohli jsme bydlet v krásné pohodlné bytovce, ale my se nastěhujeme do totálně zdevastovaného statku. Je to nejhorší stavení v celé vsi, kdybychom alespoň přednostně dali baráku nový kabát! Nějaké argumenty jako čas či peníze, nebo kolik jsme toho již udělali a že nejde všecko naráz, moji maminku nezajímají.
„Tak to je! Barák potřebuje nový kabát! Ale kdepak vy! Tedy ty! Docent H. za nic nemůže, to je celkem slušný člověk – ale ty se raději zabýváš nějakým neužitečným zvěřincem, nebo něco drápeš, místo co bys – příkladně - vysekala za plotem! Nikde ve vsi, a možná, že na celém světě, není tolik kopřiv, jako za naším plotem!“
Většinou mamince statečně čelím, ale tentokrát jsem projevila dobrou vůli. Navlékla holiny, vzala kosu a šla. Naše siamská kočka Princezna se ovšem vypravila se mnou, protože všecko, co se nachází za plotem naší veliké nudné zahrady, je nanejvýš dobrodružné a napínavé. Má pravdu. Oháním se kosou a ona po rozbahněné cestě pronásleduje motýly, brouky, žížaly, housenky a žáby. Když tu náhle – viděli jste někdy opravdu zlého kresleného psa? Sražený čenich, tlama rozcapená od ucha k uchu a vražedné tesáky. Obojek pobitý kovovými hroty, aby ho někdo náhodou nemohl zardousit. A přesně tohle se na nás s šíleným řevem vyřítilo!
Letí, ani se země nedotýká, vzdálené hvízdání páníčka neslyší, nebo slyšet nechce. A kreslený není ani trochu! Princezna ztuhla uprostřed cesty jako socha a já jsem věděla, že nám oběma nejspíš tiká poslední vteřinka. Chytnu tedy kosu pevněji a zaujmu obranné postavení.
Bez boje nás nedostane! A pak, jediný skok od nás, se udá něco děsivého. Vzduchem se mihne – Samuraj! S ocasem zježeným, drápy tasenými a zuby vyceněnými přistane naše Princezna mezi ostny obojku toho zuřivce. A hned se pevně zahryzne u kořene jeho pravého ucha! Kdepak by pomohlo nějaké zběsilé třepání palicí. Princezna se drží jako lopucháč. Psí hromotluk začne naříkat. Samuraj ovšem nepovolí. Naopak. Zapře se předními tlapkami do ostnů obojku a úctyhodným chvatem při muší váze svého dvoukilového tělíčka operaci dokončí.
Psisko padne do bláta na kolena a v zoufalé snaze toho zatraceného upíra setřást se začne válet po hřbetě. Jenže, to už dobíhá udýchaný pán s píšťalkou a ječí: „Ať ho nechá! Ať ta mrcha nechá mého ubohého Fráju!“ Frája nepřestává bědovat a pán, ve snaze milovanému ubožáčkovi pomoci, se pokusí toho Samuraje skopnout. To ale neměl dělat. Koťátko pustí ucho psího srábka, vylétne vzhůru po nohavici, přesně tak, jak to s docentem H. mnohokrát zdařile trénovali, a ubalí pánovi pecku čenichovku.
Drápy mu důrazně připomene, že nemá strkat svůj lidský čenich do cizích záležitostí! Teprve pak s výhružným vrčením přeskočí na mé rameno a ubalí jednu také kose za to, že jen pitomě čumí a nebojuje, když je toho třeba. Já jsem trestu za zbabělost unikla jen tak tak.
Čokl, šťastný, že se bestie zbavil, hvízdání nehvízdání, bere paly a páníček, na zkrvavělém nose ušmudlaný kapesník, vyhrožuje: „Tohle si vyřídíme jinde a jinak! Já si budu stěžovat! U paní starostky. Nikdo nesmí volně chovat dravá zvířata! U paní starostky si budu stěžovat! A pak uvidíte!“
MARCELLA MARBOE
Z knihy „Utrpení docenta H.“
Naše babička měla mourovatou kočičku Elzičku, která se v dobrém zdraví dožila 22ti let. Také tahle 2,5 kilová micka dokázala zpacifikovat vlčáka. Jednou jim vběhnul hafan pootevřenými dveřmi do domu, a ven vyběhl kňučící, s Elzičkou pevně zakousnutou za krkem.
Neměl tam lézt. Babiččina "bojová kočka" jenom hájila své území.
Tady se ale majitel psa ještě omluvil.
