Nikdy bych nevyměnil moje úžasné přátele, můj krásný život, moji milující rodinu za méně šedých vlasů, nebo za plošší břicho. Jak jsem zestárl, stal jsem se k sobě laskavější a méně kritický. Stal jsem se svým vlastním přítelem.
Nechci peskovat sám sebe za to, že sním extra zákusek, za to, že si neustelu postel, nebo za koupi toho hloupého plastového trpaslíka, kterého jsem vůbec nepotřeboval, ale vypadá tak nádherně na mé zahradě. Viděl jsem příliš mnoho mých přátel opustit tento svět příliš brzy, předtím, než pochopili velkou svobodu, která přichází s věkem.
Co je komu do toho, když se rozhodnu si číst, nebo hrát na počítači do 4 hodin a spát až do poledne? Budu tančit sám se sebou na ty nádherné melodie z 60. a 70. let, a když se mi zachce plakat nad dávno ztracenou láskou, tak klidně plakat budu.
Klidně budu chodit k rybníkům v těsných plavkách, natažených na vypouklé břicho, a nořit se do vln, pokud se tak rozhodnu, navzdory soucitným pohledům mladých lidí atletických postav; ale oni budou také jednou staří.
Vím, že jsem občas zapomnětlivý. Ale některé životy jsou úplně zapomenuty. A já si konec konců pamatuji důležité věci.
Jistě, v průběhu let bylo moje srdce párkrát zlomené - když ztratíte někoho blízkého, když dítě trpí, nebo dokonce když vašeho milovaného psa přejede auto. Ale zlomená srdce jsou to, co nám dá sílu a porozumění a soucit. Srdce nikdy nezlomené je dokonalé a sterilní ale nebude nikdy vědět, jaká radost je z bytí nedokonalého.
Jsem tak rád, že jsem žil dost dlouho, aby mé vlasy zšedly a mé mladické úsměvy se věčně vryly do hlubokých rýh na mé tváři. Mnozí se nikdy nezasmáli, a mnozí zemřeli dříve, než jejich vlasy zbarvilo stříbro.
Jak člověk stárne, je snazší být pozitivní. Už mne nezajímá, co si myslí ostatní. Nemám otázky, už se na nic neptám ani sám sebe. Dokonce jsem získal právo být špatný.
Takže na vaši otázku odpovídám, ano, jsem rád zralý. Můj věk mne osvobodil. Líbí se mi člověk, kterým jsem se stal. Nebudu žít navždy, ale dokud jsem ještě tady, nebudu ztrácet čas hořekováním, co by mohlo být, nebo dělat si starosti, co bude.
A jíst dezert budu každý den, pokud budu chtít a mít na něj chuť!
Bohužel nepamatuju, kdo tuhle krásu sepsal,
narazil jsem na to na Facebooku
a nemůžu se nepodělit.
MICHAL
Az na ty tesne plavky. To neni muj styl....
I když starší člověk nejezdí třeba na vozíku, s přibývajícím věkem všechno trvá mnohem déle.
Někde jsem četla a ztotožňuju se s tím, že když si třeba zavazuješ boty, říkáš si : Co bych ještě mohla udělat, když už jsem tady dole.
I já už přemýšlím, když jdu jenom na druhý konec zahrady, co VŠECHNO tam můžu udělat a jaké nářadí si vzít, když už tam tedy dojdu...
Já si vzpomínám, jak jsem jednou kárala svého tatínka, že ze zahrady (kde nejraději řezal dříví) jezdí domů v zaprášených montérkách. Že jako co tomu řeknou lidi, co ho celý život znali jako "bílého límečka".
A tatínek mi na to řekl : "Je mi pětasedmdesát, rád řežu na cirkulárce, a co tomu řeknou lidi je mi srdečně jedno".
Teprve pak mi došlo, jaké jsem trdlo.
Takže - na štěstí.
Svého času chodilo po netu psaní o tom, jak manžel po předčasné smrti své ženy třídil její věci a přitom přišel na krásné prádélko, které jí chtěl dát při nějaké vhodné příležitosti - a ta už nikdy nenastabe. Nic zbytečně neodkládejte !
A tak jím ze svátečního anglického servisu a kávu si dám ze starožitného šálku, pěkné nové šaty si vezmu i když jdu jen na poštu přes ulici. A hlavně - věnuju co nejvíce času své skoro 90ti leté mamince, to je pro mě teď priorita.
Když mi někdo říká co je právě trendy, shovívavě sděluji, že mi to je úplně jedno.
Krásně na tělo napsaný článek, Michale ! Jen to bříško si zhubnu kvůli dobrému pocitu a taky abych se mohla dobře ohýbat při nazouvání bot.
PS.: děvčata, vzpomínám na Mistra Horníčka - ten říkal. že s věkem přichází i moudrost. Jenže někdy se stane, že stáří přijde samo...
Bude mi letos sedmdesát, jak říkám nápady by byly ale tělo má na to svůj názor. A tak dělám co zvládnu a je mi dobře.
To přeju i všem milým lidem tady a těm ostatním tím víc, jen aby si všichni uvědomili co důležité je a co není.
Doba je zlá a kdoví, co se na nás hrne. Dnes svítí sluníčko a venku to vypadá, že je jaro za rohem. Není to důvod k radosti?
Ale na jaro bych moc nespoléhala...
Jsem sinejdžer (senior tínejdžer)
Mám všechno, po čem jsem toužil jako tínejdžer, akorát o 60 roků později.
Nemusím chodit do školy ani do práce.
Každý měsíc mám vlastní kapesné!!!!
Nemám určenou večerku.
Mám řidičák a svoje vlastní auto.
Mám občanský průkaz, kterým se dostanu do barů i obchodů s alkoholem.
Lidé, se kterými si užívám, nemusí mít strach z otěhotnění.
Nemám akné.
Život je úžasný.
Mám určitě víc přátel, kterým bych mohl poslat tento e-mail,
jen právě teď si nemohu vzpomenout na jejich jména ...
S dovolením uložím a pár lidem přepošlu.
