Minule jste tu četli o životě s poněkud víc než velkým pejskem - o Mufánkovi. Paní autorka souhlasila s publikováním úvodní kapitoly, ve které se můžete dozvědět, jak vlastně k tomu jejich „drobečkovi“ přišli…. Co nevidět tato knížka vyjde a budete si moci o „Utrpení docenta H.“ přečíst víc…
Jak nádherné je pořídit si štěně!
Snad v nedalekém budoucnu bude možné vzít kreditní kartu, nákupní košík a k běžnému nákupu – chleba, máslo, mléko, sýr – prostě jen tak navrch přihodit jedno štěně (není míněn pivní sud, to lze již dnes). U pokladny zaplatíme, nákup hodíme do auťáku, a tradá domů.
Tak takhle jsme si tedy my štěně nepořídili.
Po svatbě, lépe řečeno po bouřlivé svatební noci, kdy euforie budoucího docenta H. ještě trvala, jsem směla vyslovit tři přání, která budou neodkladně splněna. Zaprosila jsem: Chtěla bych pejska, kočičku – a ještě tak, co přijde, třeba i dětičky.
Přikývnutí docenta H. bylo nonšalantní a velkorysé: Všecko máš mít!
A tak jsem si našla inzerát: Daruji tříměsíční štěňátko. Zn.: Do dobrých rukou.
Když jsme zodpovědně zvážili, jsou-li naše ruce dostatečně dobré, a došli k závěru, že i tak by se to dalo říct, odhodlali jsme se k činu a s naším Dedýnem – nejde o dítě, (i když se k němu docent H. tak chová, ale o bohatě kytičkovaný auťáček) jsme t na onu misi vyrazili. (Drobné vysvětlení: pokaždé, když se Dedýnův čumák mou vinou trefil do něčeho, či někam, nalepila jsem na zdeformované plechy kytičku v naději, že budoucí docent H. nic nepozná. Mýlila jsem se, ale to je zcela jiná historie).
Po úmorném trmácení v naší superkáře značky wartburg jsme zastavili před domem s nápadně vysokým plotem; chvíli jsme neviděli nic. Ale jenom proto, že nám výhled stínil jakýsi kůň, kopyty opřený o vršek plotu. Shlížel na nás se shovívavou převahou. Měl psí hlavu a na konci těla šavli, kterou stínal hlavy kvetoucích jiřinek.
- Barunko, ke mně! Nařídil hlas od zápraží.
Kůň natáhl psí čenich, lízancem upravil docentu H. neposlušné vlásky, a pak se poslušně odhoupal k dámě středního věku, která halasila: Jen pojďte dál! Vy si jedete pro Mufánka, že? Já Barunku radši zavřu. Ona nemá ráda, když na jejího mazánka někdo sahá. To víte, máma! V té chvíli by se v docentovi H. krve nedořezal, neboť stále doufal, že dáma ještě někde tají pokojové pinče či pražské krysaříky. Ale ztratit přede mnou tvář nechtěl. Odhodlaně tedy otevřel vrátka. Kůň Barunka byl skokem u něj, nejprve jej přátelsky políbil čenichem v čenich, a pak mu šavlí usolil přes záda několik na pamětnou, protože co jiného si takoví ublížení hezouni zaslouží?
Mezi tím dáma popadla koště, zahnala koně za jakési pancéřované dveře a teprve pak otevřela. Nastavila jsem náruč. Mufánek vystartoval z květované peřiny a napasoval mě do křesla, které mi prozíravě jeho majitelka podstrčila. Pak mi opřel pracky na ramena a radostně mě oslintával, kam jen dosáhl. Dosáhl všude.
Jeho majitelka zatím rozšafně rozkládala: Bylo jich pět. A jak se rvali, utrhli Mufánkovi kousek ouška. No a kdo koupí dogu s ukouslým uchem?
- S ukousnutým uchem? zděsil se docent H. Dáma ho sjela vražedným pohledem: Řekla jsem s „ukouslým“! Doga s ukouslým uchem na výstavy nemůže, i kdyby měli její rodiče tisíc cacibů. Musela bych toho čumáčka nechat utratit.
- Aha, řekl docent H. vylekaně, aniž by měl při veškeré své vzdělanosti o cacibech sebemenší ponětí. Také jeho představa o významu slova „utratit“, byla mlhavá. Přišlo mu ovšem, že „utratit“ má něco společného s penězi, a tak se hned zdvořile zeptal: Kolik jsme za štěňátko dlužni?
- Ale nic! rozzářila se dáma. Přece jsem psala: Do dobrých rukou – zdarma! Stačí, když přispějete na krmení. Takových čtyři, pět tisíc za ty tři měsíce bude akorát.
Docent H. mírně zatuhl, měl asi jinou představu o významu slova „zdarma“, ale přece jen - slib je slib – hned po začátku se mu zpronevěřit nechtěl: No dobrá, zavrčel, sáhl do náprsní kapsy a s nadějí v hlase dodal: Možná ani jako jeho maminka nevyroste, že?!
- Ale nebojte se! Pejsci bývají obecně větší, ujistila radostně dáma a nenápadně nás, i s Mufánkem, postrkovala ke dveřím. Snad abychom si ten skvělý obchod ještě nerozmysleli.
Nerozmysleli.
- Bohužel, naříkal docent H. v autě. Mufánek právě decentně blinkal do mého výstřihu. Bohužel! volal docent H., když Mufánek postupně zvracel i do všech kapes auta. Bohužel, křičel, když si vzpomněl na výši plotu i příspěvku na krmení.
- Bohudík, volala jsem já a tiskla toho uslintaného desetikilového „čumáčka“ na klíně, protože – co to je? Utratit štěně jenom proto, že má „ukouslé“ ucho!?
Když jsme se blížili ke Kolínu, po stehnech se mi začalo šířit podezřele vlhké teplo. Opatrně jsem požádala docenta H., aby zastavil u obchodu, že potřebuji koupit něco k večeři. Jakmile se tak stalo, položila jsem Mufánka něžně na klín docenta H. a uháněla obstarat pár rolí kuchyňského papíru. Lidé se pohoršeně dívali na můj mokrý rozkrok a štítivě se odtahovali. U Dedýna jsem pak našla docenta H., jak po čtyřech poskakuje kolem zaparkovaných aut, juká pod ně a ňafe. Lekla jsem se, jaký má na docenta H. ten výhodný obchod zhoubný vliv.
- Pustil jsem ho vyčůrat. Teď ho lovím, oznámil.
- To je škoda, odtušila jsem suše. Vyčúraný už byl.
Mufánek považoval lov za skvělou hru. Útočil, rafl tu i tam, ale navzdory tomu, že je docent H. chlap, trénovaný atlet a předvádí naprosto bravurní robinsonády, se čumáček lapit nenechal. Také jsem si všimla, že z nové košile docenta H. už visí cáry: Seš orvanej jak stará ramlice! křikla jsem na něj průpovídku babičky Bláži. Sjel mě pohledem mísícím v sobě ublíženost s pohoršenou vyčítavostí. Pak na Mufánka znovu zle zavrčel a mně se konečně podařilo prostřednictvím taktické kličky naše malé potěšení chytit.
V té chvíli mi bylo jasné, že docent H., při své vysoké inteligenci, již pochopil, jak úžasně zábavné je pořídit si štěně.
Jak prababička Anna vrlouhala
Doma ovšem vznikl problém, kde bude naše miminko spinkat?! Docent H. ochotně nabídl, že mu v zahradě postaví pěknou zateplenou boudu s výběhem a já jsem souhlasila: Ale až později. Až trochu povyroste. Zatím by se mu bez maminky stýskalo. Zatím bude spinkat s námi v ložnici, rozhodla jsem.
- V naší posteli? zděsil se docent H.
- Kdepak, uklidnila jsem ho. Vedle mé postele postavíme obrkošík, ten z lesních školek, dáme mu do něj památeční polštář od maminky, tam bude našemu Mufánkovi jako v nebi. Docent H. poslušně snesl s půdy obrkošík, ten z lesních školek, a z vlastní iniciativy ho vystlal senem. Asi mu bylo památečního polštáře líto. Ó jak bylo náhle v naší ložnici útulno! Jako na seníku! Láskyplně jsem Mufánka uložila do jeho nové postýlky a přikázala: Tady budeš spinkat!
Chvilku na mne s pochopením hleděl, pak se ale převalil přes okraj koše, než bys řekl „švec“, vymlaskl pětilitrovou misku speciálního krmení pro štěňátka, udělal na koberec pět loužiček velikosti Tálinského rybníka, jednu horu Říp a zadávil mé kožešinové pantofle.
Úlovek s dramatickým vrčením zanesl do mé postele a ulehl na něj. Než jsme stačili zlikvidovat následky „napadení“, už sladce spal. Samozřejmě s hlavou na mém polštáři.
- Takhle to nepůjde! znervózněl docent H.
- Ale půjde, snažila jsem se ho uklidnit a dala do koše veliký polštář od maminky. Na seno asi není zvyklý. Uvidíš, do polštáře se zavrtá a bude mu jako v nebi. Při přenášení se Mufánek ani neprobudil. Jen slastně vzdychl a zadumlal tlamičkou. Vidíš, řekla jsem vítězoslavně docentovi H. – a je pokoj.
Měla jsem pravdu. Ovšem jen částečnou. Při prvních pokusech o novomanželské laškování se Mufánek probudil, s nespokojeným kručením se vyškrabal zpátky do mojí postele a nekompromisně oddělil docenta H. od mého těla, které od počátku považoval za svůj výsostný majetek.
Pak se mi stočil na prsou, čenich zatlačil pod mou bradu a teprve teď začal opravdu spokojeně oddychovat: Takhle se přece spí u mámy! Vy, lidi, nic nevíte! Ráno vstal Mufánek první. Ohleduplně se vytratil z mé postele a skutečně dělal, co mohl, aby nás při probuzení mile překvapil.
Překvapení jsme opravdu byli, neboť jsme se probudili v nebi. Náš pokoj vypadal, jako by v něm vypelichalo nejméně sto andělů - jenže andělé nikde! To se jen Mufánek, přesně podle mého přání, zavrtal do maminčina památečního polštáře. S posledním bílým peříčkem na černém čenichu, právě začínal zevrubně zkoumat habilitační práci docenta H.
Docent H. s vytřeštěnýma očima, jakkoli mě vždycky přesvědčoval, že není věřící, volal Boha, a já jsem mu řekla: Prababička Anna mě nepřetržitě varovala - Marcelko, zlobíš a vrlouháš, Panenka Marjá kvůlivá tobě pláče a ty se nikdá nedostaneš do nebe!
Vidíš, prababička Anna neměla pravdu, upozornila jsem docenta H. a spokojeně se po našem novém nebi rozhlédla.
MARCELLA MARBOE
Z knihy „Utrpení docenta H.“
