Když nás jednou oba, tedy mne i docenta H., na jedné podzimní procházce protáhl náš milovaný Mufánek oranicí, až jsme oba vypadali jako podzimní sněhuláci, pardon, blátiváci, (Muf měl totiž právě zcela sobeckou chuť polaškovat s roztomilým zajíčkem), prohlásil docent H. nekompromisně: Tak – a dost! Musíme ho začít cvičit!
V překladu to znamenalo: Přihlas se na cvičák a začni s drezúrou dřív, než nám ten lamsák přeroste přes hlavu! Třebaže Mufánek bouřlivě souhlasil, po prvních lekcích jsem se začala obávat, že jsme s „drezúrou“ začali příliš pozdě. Mufánek totiž nějak ne a ne pochopit, že je člověk pánem tvorstva, (ač mu to docent H. při každé příležitosti důrazně připomínal) a na cvičáku že je fořtem pan cvičitel Buřt, jehož pokyny je třeba brát v úvahu.
Pan cvičitel Buřt vlastně ani moc buřt nebyl, ale říkalo se mu tak, protože chodil neustále obalený různými filcy a papundekly, vždy připraven na boj zblízka. Často se ukázalo, že dobře dělá. Na cvičáku se totiž v té době sešla řada neurotických bláznů, jako jsou dobrmani, belgičtí ovčáci, rotvajleři a podobní hysterikové, kteří neustále zběsile ječí a jsou na požádání ochotni rozsápat třeba i samotnou paní starostku.
K takové chásce Mufánek nikdy nepatřil. Když měl dobrou náladu – a tu měl stále – nechal by se porcovat tupým nožem. Nepřetržitě stínal svou ocasní šavlí vše, co mu přišlo do cesty, ale tam jeho nebezpečnost končila. Dokonce, pokud se mu chtělo, uměl i bez odmluvy vykonávat povely, jejichž výuku přikazovaly osnovy. Učivo si dokázal osvojovat bleskově, ale do vlastních závažných rozhodnutí si bohužel nikdy mluvit nenechal.
Jednou se přihodila podivná věc. Právě jsme trénovali zadržení nepřítele, což spočívalo v tom, že se jednotliví zběsilci střídavě vrhali na pana cvičitele Buřta a s nepříčetným kraválem z něj rvali všecko, čím se obalil. Pan cvičitel Buřt je v jejich hysterii vydatně povzbuzoval, dokonce vzal proutek a největší vzteklouny jím švihal, čímž je vyprovokoval k ještě větší zběsilosti.
Chválení nebralo konce, dokud nepřišel na řadu Mufánek, který do té chvíle na celou komedii pohlížel s povýšeně ospalým zájmem. Na výzvu běž! Chyť! Sice běžel a chytil, ale když se mu pan cvičitel Buřt začal škubat a cukat, sekl dvakrát šavlí a poslušně ho pustil v domnění, že to, co dělá, dělat nemá. Když mu ovšem pan Buřt znovu vnutil do tlamy vatovaný rukáv, sevřel ho sice neochotně v zubech, ale jakmile pan Buřt pro větší naštvání a vzteklost mávl po Mufánkovi proutkem, otráveně rukáv pustil a znechuceně klusal ke mně pro vysvětlení.
Pan Buřt nešetřil pohrdáním a urážkami: Je to lemra, slečno. Ten by vás nechal znásilnit i zamordovat naráz, jen by to fiklo – a ještě by při tom vrtěl ocasem.
Lemra se na mne tázavě dívala a vrtěla ocasem, když tu pan cvičitel Buřt přikázal: Zkusíme to jinak. Já zaútočím přímo na vás.
Neviděla jsem to jako nejlepší nápad. Přeci jenom Mufánek byl už veliký kluk a měl obrovskou sílu. Sice nosil na cvičák obojek propletený ocelovými kroužky, sice jsme ho připínali na dvojité vodítko se dvěma karabinami, ale to jen pro případ, že by se chtěl na cvičáku bavit po svém s některým ze svých psích kamarádů. Jinak chodil venku zcela volně, dokonce bez obojku. Mimo náš dům a zahradu to byl opravdu moudrý pes a vždycky věděl, jak se chovat. Nikdy se nepral, byl-li napaden slabším nepřítelem – obvyklá zábava sousedovic špice – jen zvedl vysoko hlavu, nonšalantně uhýbal packami a důstojně kráčel domů.
- Podívejte se, vysvětlil mi situaci pan cvičitel Buřt. Vy jako jdete se psem – a já jako do vás strčím. Strčil do mne.
Mufánek zpozorněl.
Pan cvičitel Buřt do mne strčil ještě jednou.
Mufánkovi v očích zahořely plaménky, jaké jsem neznala.
- Je to lemra, mávl beznadějně rukou pan cvičitel Buřt a já jsem zaprosila: Raději toho necháme, ano? Jenže s tím nemohl pan cvičitel Buřt souhlasit. Já, řekl, jsem dokázal vycvičit každého psa. Nevím, proč by tenhle balík měl být výjimkou! – Ha! Dupl proti mně pan cvičitel a odkudsi – snad až z hlubin země – se ozvalo temné zavrčení. Když jsem si vzpomněla, jak Mufánek svými bílými tesáky rval ze starého kanape cáry popruhů, které by udržely vola, uleknutě jsem mu nasadila náhubek a zaprosila znovu: Myslím si, že pro dnešek bylo výcviku dost. Myslím, že to stačilo.
- Stačilo? zasmál se pan Buřt, popadl prut a mávl jím proti mně.
V tu chvíli se stalo něco, co nikdo neočekával, nejméně ovšem pan cvičitel Buřt.
Lemra skočila.
Jsem sprintérka, mám rychlé reakce, a tak se mi podařilo bleskem otočit dvojité vodítko kolem betonového sloupku. Marně. Ocelové kroužky z obojku odlétaly, jako by je přesekal mistr Šaolín, karabiny se rozskočily, dvojité vodítko bylo na cucky a Mufánek jediným mocným skokem dostihl prchajícího pana cvičitele Buřta, aby ho nekompromisně skolil do šípkové houštiny plné kopřiv. Než jsem Mufánka s několika Nebojsy dostihla, už stačil náhubkem uštědřit panu cvičiteli Buřtovi pěkných pár ran na pamětnou. Jakmile jsem ovšem své milované štěňátko konečně chytila za kůži na krku a začala ho chlácholivě drbat mezi ušima, zjihl, naposledy varovně zavrčel a pak už se bez odporu a se slastným vrněním, bez obojku i vodítka, přitulil k mé ruce. Obdivné pohledy všech psích cvičenců, včetně ještě nezadaných slečen, se ani nedají popsat.
Myslíte si, že tím všecko skončilo?
Neskončilo.
Mufánek měl ve zvyku za horkých dnů chodit se koupat k blízkému rybníku. Někdy jsme ho doprovázeli, jindy odběhl sám a vrátil se vykoupaný. Tolerovali jsme mu to. Husy ani kačeny nehonil, živáčkovi by neublížil, nikdy si na něj nikdo nestěžoval. Jednou se ovšem nevracel podezřele dlouho, a tak jsem se za ním vypravila, jako že se také vykoupu.
Nevykoupala.
Naskytla se mi zvláštní podívaná. Mufánek bez hnutí seděl u zdi Fořtikovic statku a zíral vzhůru. Když jsem se podívala stejným směrem – ustrnula jsem. Na samé špičce střechy, až u komína, seděl pan cvičitel Buřt a zle se na mne osopil: Slečno, kde se flákáte!? Ten váš hajzlík mě zahnal na prasečí chlívky. Myslel jsem, že to stačí. Kdepak! Skákal na střechu dva metry vysoko, takovej je to prevít! Pamatováka má jak africkej slon, zmetek jeden! Musel jsem teda až sem, ke komínu. Ale sed si dole a číhá! Už tu dřepím nejmíň dvě hodiny! To si zodpovíte na úřadě! A s tímhle pacholkem, ukázal roztřeseným prstem dolů, mi už na cvičák nikdy nechoďte!
Jakmile jsem si všimla jeho kalhot v rozkroku provlhlých, hned mě napadlo, že pan cvičitel Buřt nedržel v klíně u komína nevycválané štěně, ale pár půllitrů piva z blízké hospody. To, že s tím pacholkem na cvičák už nikdy nepřijdu, jsem mu pochopitelně ochotně slíbila.
Když teď náhodou s Mufánkem někdy pana cvičitele Buřta potkáme, nikdy nás nezdraví.
Nevíme, proč.
MARCELLA MARBOE
Z knihy „Utrpení docenta H.“
Nas Newfoundlandak Jedediah (neboli Jed) je tvor nesmirne mirumilovny. Kouka na vas svyma mirumilovnyma ocima, slinta a nejspis premysli nad tim, jak zachranit od jiste smrti utonutim nejakeho rybare v provincii Newfoundland.
Ale asi pred rokem se v nem probudilo zvire. Tesne pred cumakem mu totiz behem nasi navstevy na Vancouver Islandu prebehl mlady srnec. Jed se ho jal pronasledovat a zmizel. A zmizel nadlouho.
Nase mladsi holka Mary ho nasla po nekolika hodinach v uzke rokli. Jed lezel plnou vahou sveho mohutneho tela na srneckovi a olizoval ho. Mary Jeda odtahla a privazala ke stromu.
Slinami pokryty srnec k jejimu uzasu vyskocil na vsechny ctyri, nekolikrat ji trknul a uprchl.
Varujte se velkych psu, neznaji slitovani.
S křížencem bígla jsem na cvičák chodila.Tahle rasa nepatří k nejchytřejším, jsou to přítulní blbínkové. Ani můj pes nebyl vyjímka, ale za kus sejra pochopil. A prý, že s ním mám dělat agility, když je takový šikovný. Šikovný, to jo, ale že by ho ty překážky dvakrát bavili, to ne.
Jednou to za žvanec proběhl v rekordním čase a pak už na to kašlal. Větší sranda byla rozdovádět ostatní psy a zablbnout si s nimi a tak jsme na cvičáku propadli, chování jsme měli za pět.
Jeho nejobávanější zbraní byly sliny, když se otřepal, ohodil všechno v okolí a když se to hned neutřelo, ztvrdlo to na beton a špatně se to čistilo i pralo. Taky jsem potkala jednou večer opilce, pes obíhal kolem jakoby nic, ale všimla jsem si, že si všimnul, to se mu změnil výraz, dělal dál jakoby nic, čumák u země, ale sledoval co se děje a začal se přibližovat. Opilec se začal přibližovat ke mně a to neměl dělat, pes vyrazil, postavil se před něj, vycenil svoje obrovské zuby, co rozdrtily kloubní kost jak nic a vydal tak temný zvuk, že to vyděsilo i mě. Dělal to tak dlouho, dokud se chlapík neodpotácel pryč. Brit okamžitě zjihnul a nasadil zase svůj výraz laskavého mouly co ho zajímá jen čuchání v trávě.
Psům určitě vadí divné chování, stačí, aby nějaký člověk někde nečekaně stál a třeba fotil, nebo se díval dalekohledem a pes to vyhodnotí jako nebezpečné chování. A lezení přes plot, tak to se už vůbec nesmí!
Burák, když byl štěně, tak ve Stromovce se snažil lovit Rusandy. Z bývalého zahradnictví si tam udělali Rusáci sídliště i s pravoslavným kostelem a tak jich v parku potkáte spousty. Lovil je jenom v zimě, když na sobě měly kožichy až na zem a na hlavě papachu. Vlastně je nelovil, snažil se je zachránit, protože si myslel, že je napadl medvěd. Rusandám jsem jenom těžko vysvětlovala, že je to blbínek. Naštěstí z toho vyrostl a tak byly pohoršeny jenom z mého chování, protože jsem na ně pokřikovala "Fuj!"
Já jednou se smečkou (2 brazilské fily a kříženec s filou, žádní drobečkové) jdu krajinou a najednou v místech, kde nikdo jindy nechodí, šel "pocestný", později jsem se dozvěděla, že hledá nejkratší cestu z bodu A do bodu B, a jde po loukách a polích. OK, ale že jsem střet nečekala, nehlídala jsem si psy. Filip tedy pána dokonale vyštěkal, naštěstí ten dobrodruh stál s rukama u těla jako "štronzo", tak ho Filip nekousl, ale fakt se rozčílil, co mu vetřelec leze do revíru :-)
A feny? Obcházely 20 metrů dokola a tvářily se "my tu nejsme"...
Tak by mne - asi - bránil jen Filip, kterého jsem musela od jeho "úlovku" odtáhnout, a psa držet, než odešel doporučeným směrem ke svému bodu B. Ale na druhé straně tři psy bych tedy od pána určitě nedokázala odtáhnout...
Pejsci i ja jsme prozili patecni vecer s panem veterinarem a dikobraz skoncil na pekaci.
