Dokud ještě žila moje máma, tak celá naše rodina se scházela na štědrovečerní večeři u ní na Vinohradech. Vlastně to nebyla večeře, máma měla cukrovku, musela jíst pravidelně, menší dávky a tak se nakonec z večeře stal oběd. Po obědě, aby nám slehlo, jsme se chvíli dívali na pohádku, tehdy ještě černobílou, a teprve když začala videa, stal se tradicí vánoční Pan Tau.
Pak se šlo na hřbitovy, za těmi, co už s námi nebyli, alespoň rozsvítit jim svíčku. Tahle tradice, když už máma byla starší, zanikla a místo toho jsme chodili jenom na Vyšehrad, zapálit za všechny svíčku na Slavíně. Na Vyšehradě jsme při procházce počkali na první hvězdičku a pak se šlo domů, a čekalo se na Ježíška, až u nás zazvoní.
Z Vinohrad to bylo na Folimanku z kopce dolů, jenomže pak před námi byl opět kopec nahoru na Vyšehrad a proto, když už to mámě nechodilo, jsme jezdili z I. P. Pavlova nahoru metrem. Vystoupili jsme na zastávce Vyšehrad a parkem kolem vily Bělky Na Bučance vešli do vyšehradského areálu Táborskou bránou.
Vilu Bělku, postavenou ve stylu romantizujícího zámku Miramare u Terstu, už dnes prakticky neuvidíte.
Krátce po válce to bývalo Mexické vyslanectví, později vila sloužila jako soukromá rezidence různých velvyslanců, a v roce 2005 přešla do soukromých rukou.
Parcelu rozdělili a přes zákaz památkářů přibyla vysoká přístavba, přes kterou na Bělku nedohlédnete. Po někdejším pražském primátorovi Bělském, který nechal vilu vystavit, se dnes už jmenuje jenom park u stanice metra.
Také Táborská brána se změnila, zmizel trpasličí domeček s malinkatou zahrádkou, přilepený k opěrné barokní zdi. Majitel po roce 2000 zažádal o povolení k rekonstrukci, jenže se ho pokusil obejít zbouráním objektu. Asi tam chtěl vystavět mrakodrap. Ale památkáři mu to zatrhli.
Hned za bránou je krásný výhled na Prahu, na druhou stranu Nuselského mostu – Karlov. A pokud budete pokračovat dál na ochozy směrem na jih, uvidite jako na dlani Podolskou Výtoň, Vltavu i Podolskou vodárnou.
Kdysi tady na stráni, otočené do Podolí, bývala vinice Topolka a na ní zázračná studánka, která se správně po vinici jmenuje, ale my jí říkaly Libuška, protože podle pověsti byla z tohoto pramene nošena voda pro kněžnu Libuši. A sama kněžna ze studánky pila, když se se svými družkami ubírala k nedalekému pramenu Jezerka, nazývanému Libušina lázeň.
Dnešní park Jezerka, tam, co je divadlo Jana Hrušínského, je hluboká strž vedoucí z Pankrácké pláně až dolů k Botiči. Podle pověsti byl v rokli posvátný háj, zarostlý mohutnými duby, buky a lípami, ze stran nepřístupný a Libuše a její družky se sem chodily do jezírka koupat a u pramene uctívaly pohanské bohyně Moranu a Vesnu.
Vypráví se, že voda z Topolky byla halucinogení a požitím její vody se Libuše uvedla do tranzu a pak spustila o tom dřevorubci, jak v hlubokém lese tesá práh a pak ještě viděla to město veliké... a dál už to všichni znáte.
Ale kdo ví, jak to vlastně bylo, podle Kosmase pronášela bájná kněžna Libuše vznešená a hrdá slova o městu, jehož sláva hvězd se bude dotýkat, na středověkém hradišti Libušín, na návrší nad stejnojmennou obcí nedaleko Kladna. Tak možná, že na Vyšehradě se jenom obrátila k půlnočním horám a pravila: „Hle za oněmi horami v Lemuzích je řeka neveliká, Bělina jménem. Blízko té řeky je dědina, v ní Stadicův rod...“
Tak takhle to bylo snadné předvídat budoucnost; stačilo se napít ze správné studánky; tedy, pokud si to Kosmas, Hájek a nakonec i Jirásek všechno nevymysleli.
Libuška bývala studánka mého dětství. Vždycky v neděli máma vzala velkou vikslajvantovou tašku, do ní naskládala několik litrovek od Zátkovy limonády s patentním uzávěrem, já a ségra jsme vzaly tašku každá za jedno ucho a šlo se pro minerálku. Se ségrou jsme jí pily na litry, ale nikdy jsme nic nevyvěštily.
Ale to jsem odbočila z naší vánoční procházky po Vyšehradě. Protože před časem o něm krásně napsala Mia i s fotografiemi, tak ode mne už jenom pár fotek, když na Vyšehradu napadne sníh.
Tady se ještě procházíme, protože žádnou hvězdičku nevidět, ale na jihu od Zbraslavi se začíná stmívat a my se těšíme na vanilkové rohlíčky, vaječný koňak a hlavně na dárky.
A teď už jen závěrem:
i letos ať jsou svátky šťastné a veselé!
Mlha kazí výhlad na panorama krajiny.Déšť ani mlha ovšem nezabrání vzpomínkám.
Vzpomínkám na dětství, kdy po válce nebylo nic k sehnání a mamka byla anděl,protože pokaždé uměla vykouzlit krásné Vánoce a taťka vždy přinesl kráásně rostlý stromek, mávnutím proutku vykouzlil ......mé rozzářené oči.
Dárky?
Má paměť je děravá.Nevzpomínám na dárky.Na dárky pod svíčkami ozářeném stromečku.Snad knížka,šála,rukavice a .....a.....jednou vláček s kolejnicemi na klíček.
Ovšem na krásu ladovské krajiny,hvězdné nebe,návštěvu hřbitova a s dědou hajdy na půlnoční,zpívání koled v kostelíku sv.Floriána,vůni rohlíčků,čaje,jablíček a lití olova vzpomínám každý adventní čas.
evím zda oči jsou vlhké od děště či.......?
Vám Všem přeji hezké Vánoce a hodně štěstí v novém roce 2016.
A pak tam byl suterén s malým kinem a také terária. Terária mne nebavila, ale v kině jsem viděla snad všechny americké grotesky. Od kocoura Felixe, přes Micky Mouse , po Pepka námořníka. A také všechy krátké , černobílé, americké filmy - Frigo, Harold Loyd, Mary Pickford, Laurel a Hardy, Chaplin.....
O cvátcích byla ve vile slavnostní výzdoba, v hale vysokánská jedle až do druhého patra a na mramorovém schodišti byla skluzavka, kterou jsme doklouzali pod stromek pro dárky. Zdejší osazenstvo promine,ale do Pinďáku nechodil Ježíšek, ale děda Mráz a ten mně dárky nosil,takové, co se mně líbily. Omalovánky, lepící barevné papíry, pastelky, vodovky, čtvrtky a dodnes mám knížku o dědovi Mrazíkovi.
V dolních místnostech se rok , co rok, pořádalo divadelní představení Sněhová královna, to pořádal tamější divadelní kroužek a moc ráda na to vzpomínám.
A protože o tehdejších vánočních svátcích bývala zpravidla tuhá zima, tak před vilou bylo otevřené věřejné kluziště, to bylo nejkrásnější, když se setmělo, byla puštěná hudba a kupodivu, to nebyly častušky, ale Glenn Miller, Duke Elington, Benny Goodman ,Lionel Hampton, Hary James, Luis Armstrong a snad i Bob Marley. Ovšem, co poslouchám, při kroužení piruet, jsem tehdy vůbec netušila, to až někdy mnohem později, jsem zjistila, že hudbu pouštěl nějaký fanda na jazz třicátých let.
Všem přeji těšení na Vánoce a aby skutečné prožití bylo lepší, než to těšení.
On pokud je člověk ve srabu, tak vždycky rád vzpomíná na to, co v životě prožil hezkého. Teď se snažím užívat si svátky a všechno prozatím hodit za hlavu.
Věděli jste, nevěděli, co přináší snítka jmelí, co ta snítka zelená pro každého znamená?
Ty zelené ratolesti, přinášejí lidem štěstí.
Víte, kde to jmelí roste?
To vám poví les, to vám poví borovice, roste na ní , na větvičce skoro u nebes.
To jsem nezplodila já, ale Jan Čarek a mně to hodilo do lepší nálady.
Tak všem hodně štěstí v novém roce! SD
Přeji všem krásný a pohodový nový rok.
