Blíží se začátek listopadu a to je čas, kdy už je brzy tma a na hřbitovech se rozsvěcují světýlka, jako vzpomínky na ty, co už nejsou mezi námi. Kdybych věřila na bytí po nebytí, tak bych si představovala Álu, jak sedí někde nahoře na obláčku, na uších sluchátka, je připojená na net a pusa jí jede, jak komentuje dění na Kudlance, kam právě nahlíží. Ale protože na něco takového věřit nedokážu, tak píšu alespoň malou vzpomínku na ni.
Seznámila jsem se s ní v prvním ročníku na SEŠ na Vinohradech. I z prvního chmelu mám fotku, ale tam není, nevím, kde se při fotografování flákala, protože tam chybí, stejně, jako několik dalších, o kterých vím, že na té brigádě opravdu byli.
Vlastně ani ve škole jsme se nijak zvlášť nekamarádily. Byli jsme převážně holčičí třída, kluci měli svoji partu, stejně tak třídní krasavice, které vytloukaly taneční zábavy, pak tam byla parta dobrodružek, ale Ála, ta měla jako i několik dalších, jenom jednu nejvěrnější kamarádku.
Na rozdíl ode mne chodila do anglické skupiny a tak jsme byly rozdělené i na další předměty. V čem jsme se sobě navzájem podobaly jako vejce vejci, bylo to, že jsme v záporném slova smyslu byly obě přímo megastar ve psaní na stroji. Určitě si pamatujete, jak se Ála vymlouvala na brejle a mastila to, jak jí písmena přišla pod ruku, když byla dostatečně rozvášněna při svých komentářích. A to nás, prosím, učili psát všema deseti a poslepu.
Alena se s naší partou začala kamarádit až tehdy, když nám všem vyletěla milovaná děťátka z hnízda a díky tomu, že se s námi začala stýkat, tak já se dozvěděla o Kudle. Někdy v květnu 2011 jsem pro holky vymyslela vzpomínkový výlet na první chmelovou brigádu v Kněževsi, po téměř půl století od našeho seznámení.
Bylo nestálé počasí, občas bouřky a hlavně se šlo dost pěšky, tak z původně přihlášených zůstalo jen tvrdé jádro. A také Alena, ta už zřejmě nemohla dospat, jak se těšila. Den předtím odjela ze Slap, přespala u syna a na Masaryčce byla první, hodinu před odjezdem, aby nezmeškala.
Na fotce mne vidíte, jak se tlemím, Alena, ženské vydání Menšíka, ve vlaku sedí proti mně a hustí do mne ty svoje historky, co se do mne vejde.
Stejně jako Menšík dokázala mluvit celé hodiny, zdánlivě bez nadechnutí.
Ale na fotce je překvapivě se zavřenou pusou a úsměvem číslo jedna, protože si všimla, že ji fotím.
Vystoupily jsme v Lužné, podívaly se do muzea, kde já, jako bývalá čékáďačka, byla nadšená z parních lokomotiv.
Jenže po prohlídce se ukázalo, že Alena další pochoďák nezvládne, a zatímco my jsme šly pěšky, Alena do Kněževsi dojela autobusem a než jsme dorazily, čekala na nás v cukrárně.
Já byla v Lužné nadšená z lokomotiv, Puňťatá byla nadšená v cukrárně ze zmrzliny s paraplíčkem.
Vyměnily jsme si názory na to, kde jsme byly ubytovány; já samozřejmě měla pravdu, ostatní nikoliv.
Pak se ukázalo, že tedy opravdu to bylo tak, jak tvrdím já, ale jenom ten první rok, druhým rokem jsme bydlely jinde a to zase měly pravdu holky.
Alena dala k lepšímu, jak zápasila s tím, aby natrhala za den alespoň normu tři věrtele, protože když mluvila, tak ruce jí stály. S tím já problém opravdu neměla, třídní mne tehdy přesvědčoval, jestli nechci být za stachanovce a udělat jich alespoň patnáct. Ale já natrhala deset a dost. Měla jsem na to jedinečnou metodu, utrhla jsem štok z drátu a z toho klacku jsem zdrhla v rukavicích všechno včetně listů, které jsem víceméně vybrala.
Jenomže u měření jsem byla brzy profláknutá a tak mne rovnou posílali plachtit.
Pro neznalé to byl velký proutěný kruh, na dně plachta, tam se koš s chmelem vysypal a listí jste museli vybrat, teprve potom jste mohli jít k měření.
I tak jsem už ve dvě hodiny měla svých deset a mazala na výpravy po okolí, které byly zakázané. Abychom se dostaly přes hlídky z obce, jezdily jsme stopem. A nazpátek, když jsme se vracely z Rakovníka, tak to už nás nikdo nehlídal..
Tentokrát z Kněževsi jela jenom Alena, nikoliv stopem, ale řádným linkovým autobusem a my ostatní jsme došly pěšky do Rakovníka, prohlídly si Rabasovo muzeum a výlet skončily na nádraží ve vlaku směr Praha.
x x x
Pak jsem Alenu ještě párkrát viděla, ale moc s ní reč nebyla, cítila se blbě a doktoři si s ní nevěděli rady, až nakonec skončila v Měšicích. Jenže já si ji stejně pořád představuji s tím jejím úsměvem na tváři, jak mele a mele.....
PS: Našla jsem ještě fotku našeho maturitního tabla,
lehko nás tam obě najdete jako milovnice zvířectva,
vlastně v případě Aleny, ptáka. :-).
DEERES
Taková chytrá, jazykově vzdělaná a hlavně pohotová a pohodová ženská. Nakonec jí zradilo zdraví. Musela přestat pracovat, a tím se na ní začaly hrnout problémy z nedostatku peněz. A to byla Alena z těch, co dokázaly z hrsti drobků nakrmit regiment. Vzpomínám na její úsporné recepty, o které se s námi podělila, a recept na její "nezkazitelný" piškot mám schovaný mezi rodinným stříbrem.
Ke konci svých návštěv Kudlanky byla ve svých komentářích občas "kousavá". Nebylo jí dobře a problémy se na ní hrnuly ze všech stran.
Mluvila jsem s ní jen pár dní předtím, než umřela. Ještě se snažila být vtipná a smála se, že jí deeres na převoz Z Františku do Měšic koupila "boty do rakve". Ale už to nebyl ten její veselý smích. Věděla, nebo tušila, že Měšice budou její konečná stanice. Bez internetu a bez Kudlanky.
Chybí mi. Chybí na Kudlance, a věřím, že i svým blízkým.
všechno nejlepší, Ty a Daniela máte stejný den viď,Já jsem tu jednou Alče napsala, že bych ji chtěla mít za sousedku. Myslím, že bych i přestala chodit do práce, jen abych mohla poslouchat ty její historky. Alenka byla svého času takovej můj antidepresovač. Stačila krátká příhoda o pěti větách nebo nějaká glosa a už jsem se přistihla, jak se usmívám. A kolikrát mi od smíchu tekly i slzy.
Na tuhle chibyčku jsem holt nepřišla.
Alence zapálím svíčku při dušičkovém hřbitovním setkání v neděli - sice u nás ve městě, ale s platností pro plné nebe našich milých a známých
A živé, i když nemocné Danielce, přeji vše nejlepší k narozeninám. Mojí milé Ince jsem kupodivu stačila napsat na FB. Vše nejlepší do dalších let, naše báječné oslavenkyně
)) Byly to stejně takový vlídnější Kudlí časy.
