Bezem provoněné květnové odpoledne přerušilo řinčení zvonku. Byl pátek. Netrvalo dlouho a školu studenti opouštěli jako při leteckém náletu. Chodbami doklepaly podpatky dívek, které již měly plnou hlavu starostí, co si obléct na sobotní tancovačku. Rád bych také vyběhl, ale domů to bylo trochu z ruky.
Lístek oběma směry stál polovinu mého stipendia a tak jsem zůstával v sobotu i neděli na ubytovně pro studenty, většinou sám. Seděl jsem na jedné z deseti postelí, které byly v týdnu obsazeny studenty zemědělské školy. Ticho v budově z doby Marie Terezie mne donutilo vydat se na průzkum. Sešel jsem do přízemí a klapot psacího stroje mne vyrušil z chmurných myšlenek. Jednotlivé údery téměř splývaly a připomínaly déšť, bubnující na plechovou střechu. Neomylně mě vedly chodbou k jedné ze tříd.
Dveře byly pootevřené.
S radostí jsem zjistil, že je to Fialka, hezké děvče, které jsem si před rokem takto pokřtil, když mne vyděsil její vlčák Ajax, za kterým se z lískových keřů vynořila dívka s kyticí fialek. Byla dcerkou ředitele obecné školy, která s naší sousedila. Společně jsme pak od té doby zabíjeli víkendovou nudu toulkami po okolí. V týdnu jsem jí zval do naší školy na volejbal. V krátké době se stala talismanem naší školy, bez ní nás hra nebavila.
Potichu jsem vešel do třídy a stoupl za záda děvčete, soustředěného nad psacím strojem. Sklonil jsem se k blonďaté, na krátko ostříhané hlavě a potichu zašeptal: „I love you“, a pro jistotu jsem o krok couvl. Stalo se, co jsem předpokládal. Vyletěla jak péro z kanape, a v okamžiku poznání se snažila na mne vrhnout. Stala se z toho malá honička po třídě, při níž mě častovala slovy jako blbče, pitomče apod. Zadýchaná, v očích jí blýskalo a s ruměncem na tváři se ke mě pomalu blížila.
„Neumíš zaklepat, víš, jak jsem se strašně lekla?!“
"Fialko, já to vzdávám, nabízím mír,“ a přiblížil jsem se na dosah.
"Ale já ne,'' a bouchla mně pěstičkou do zad.
"Ty snad trénuješ na mistrovství světa, nikdy ses mi nepochlubila, že na psacím stroji takhle válíš,“ snažil jsem se odvést pozornost.
"Nikdy ses mně nezeptal a nezdržuj, musím to dopsat, na každý ekonomce je to povinný předmět,“ a usedla zpět k psacímu stroji. Zvědavost mi nedala a nakoukl jsem jí přes rameno.
"Fialko, pokud je to milostný dopis, tak podle toho tempa jak píšeš, musíš být na něj pěkně naštvaná,“ škádlil jsem ji.
„Přepisuji povídku jednomu klukovi a náhodou se mi líbí."
"Tak on se ti líbí ?” Vzdychal jsem ublíženě.
“Náhodou, je to docela hezký kluk,“ trumfovala.
"Doufám, že naše zítřejší návštěva kina stále platí, když jsi mou naději, bez varování, takto zadupala. Šel bych se z žalu opít do němoty, ale nemám v kapse ani vindru.” Rázně vstala a vystrkala mne ze třídy.
"Už běž, a zítra v sedm večer!“ A práskla za mnou dveřmi.Bylo pravdou, že má kapsa zela prázdnotou, ale v sobotu i v neděli jsem často pracoval ve stájích, na dostihovém závodišti. Chtěl-li si některý z jezdců vzít volno, obrátil se s žádostí na mne. Byl jsem k tomu kvalifikován. Vlastnil jsem výuční list v tomto oboru.
Do kina jsme to měli s Fialkou asi hodinu volné chůze. Šli jsme proti proudu Vltavy, nasávali vůni z čokoládovny Orion a předháněli se v líčení, jak bychom se přejedli čokolády, kdybychom v továrně pracovali. U pokladny kina jsem zakoupil lístky a odstrčil její nabízenou pětikorunu.
„Dnes tě, Fialko, zvu. Celý den jsem pracoval, jsem bohatý. Promítají film Pes Baskervillský, takže se těším, jak se budeme bát a držet se spolu za ruce.” Bleskla po mně modrými kukadly a já hned vytušil, že se jí mé těšení nelíbí. Věděla, že mám ve škole známost. Když jsem se v hrůzostrašných momentech filmu snažil najít její ruku, nebyla k nalezení...
Cestou z kina jsem v kapse našel pětikorunu. Chvilku jsme se o ten kus papírku hašteřili, já vyhrál, ona nerada souhlasila. Doprovodil jsem Fialku k domovu a domluvili jsme si na příští den výlet na Barandovský kopec.
„Ta mrška malá!“ Ozval se můj hlas neútulnou noclehárnou, když jsem se svlékal a opět našel předmět našeho sporu. Netrvalo mi dlouho a nápad byl na světě. Znovu jsem se oblékl, vložil pětikorunu do dopisní obálky a napsal na ní vzkaz – "Nejkrásnější dívce na zeměkouli.” Loupežník
Nadšeně jsem vyšel do noci, rozhodnut přilepit obálku na okno její ložnice, o které jsem již dávno věděl. Jeden nikdy neví, kdy to bude potřebovat... Slezl jsem třímetrovou zeď na školní dvorek a opět, po hrubých kamenech zdi, vylezl k oknu. Bylo otevřené. Měsíc nebyl v úplňku, ale přece jen dopřál trochu světla.
Fialka spokojeně oddechovala v posteli, na pravé straně úzkého pokojíku. Na druhé straně jsem rozeznal pod přehozem kryt šicího stroje a na něm podprsenku. To je ono, radoval jsem se představou, jak ráno bude na pětikorunu kulit ty její modré oči.
Trochu jsem se natáhl a obálku, o tu jednu malou horu Říp, opřel. V tichosti jsem slezl a za chvíli jsem byl zpět v mé noclehárně. Tetelil jsem se radostí jak jsem to geniálně provedl a těšil se na naši zítřejší schůzku.
Nedočkal jsem se. Nepřišla. Nepřišla ani následující dny na odpolední volejbal. Měl jsem nepříjemný pocit, že její absence má určitě něco společného s mou noční návštěvou. Za rok našeho přátelství se nikdy takto nezachovala. Vždy mi nechala vzkaz.
Týden uplynul. V návalu zodpovědnosti před maturitní zkouškou, odmítlo několik studentů jet domů, pevně rozhodnuti věnovat se celý víkend jenom studiu. "Věnovali jsme se". V neděle před obědem, z otevřených oken domků vonělo připravované jídlo a já, s partou spolužáků, kráčel k Port Sajdu, jak jsme si jedinou hospodu v okolí romanticky pojmenovali, a bylo nám blbě. Vše zavinil student Šourek s demižonem vína.
Pozoroval jsem chlapce, jak si vykračuje se džbánkem pro točené pivo tátovi, když vtom jsem zahlédl Fialku na vzdáleném konci ulice. Dal jsem se do běhu. Když konečně marný pokus o útěk vzdala, opřela se o oprýskanou zeď a plaše se rozhlížela ulicí. Zadýcháni honičkou, jsme beze slov stáli proti sobě a pátrali si v očích. Znovu se rozhlédla, vzala mne za ruku a donutila k běhu do blízkého průjezdu, zde mou ruku již nepustila.
„Proč?” Bylo jediné slovo, které mi dovolila říci.
„Mlč, mlč a poslouchej! Co tě to napadlo za pitomost, lézt ke mně v noci do pokoje?! Máma ráno tu tvou obálku našla a předala jí otci. Následoval výslech a já mu vše o našem handrkování, s tou pitomou pětikorunou, řekla. Musel bys ho znát, strašně vyváděl a prohlásil, že zařídí, aby tě ze školy vyhodili. Já jsem si okamžitě byla jista, že to udělá. Znám ho, a protože jsem se cítila spoluvinná, tak jsem se snažila všemi způsoby o kterých vím, změnit jeho rozhodnutí.
Raději o tom nechtěj slyšet, byl to doposud můj nejhorší zážitek. Po několika hodinách mých proseb a pláče souhlasil, ale jen pod podmínkou, že s tebou přeruším okamžitě veškeré styky. Já mu na to musela přísahat.“ Stáli jsme proti sobě, držela mne stále za ruku a já pocítil silný stisk.
„Fialko, je mi upřímně líto, co se z mého dobrého úmyslu stalo a čím jsi prošla, omlouvám se, ale myslím si, že by mne kvůli takové klukovině ze školy nevyhodili.“
„Vyhodili by tě na hodinu. Ty totiž nevíš, že ředitel tvé školy je bratr mého tatínka. Šlo by to velice rychle, protože strýc by řádil hůř, než tatínek“. Pocítil jsem znovu stisk ruky, Fialka se trochu natáhla a dala mi stydlivou, lehounkou pusu na tvář, a než jsem se vzpamatoval, byla z průjezdu venku.
„Pepku, po maturitě na shledanou!“ Zamávala mi ještě a byla pryč. Slyšet byl jen rychlý klapot podpatků. Vracel jsem zvolna podél vysoké zdi, prohřáté poledním sluncem, přes niž se ke mně nakláněly mohutné hrozny bílého šeříku.
Byl nádherný květnový den a já byl smutný.
