Dnešní hádání bude trochu jiné. Chtěla bych vám připomenout jednu známou, velice milou paní, kterou - jak jsem přesvědčena - všichni známe - alespoň "tak trochu". Většina z nás se dozajista setkala s jejím dílem. Ne, myslím, že každý, protože - ale nebudu už víc napovídat.... Budu ráda, když si - právě dnes - na ni vzpomenete...
Byla, žila, jedna velmi hodná dívka. Otec, český amerikanista, etnograf a lingvista Čestmír L., byl známým autorem prací o životě Indiánů. Ranné dětství prožila v pražských Vysočanech, a to byl tehdy okraj Prahy, periferie s koloniemi jak chudých, tak i podezřelých lidí z galerky. „Děcka z těchto vrstev se mnou chodila do školy, seděla jsem vedle nich v lavici, brebentila s nimi o přestávkách. Děti učenlivě pochytí, co nemají, a tak jsem získala základ. Později jsem se naučila naslouchat české výřečnosti všude a vždycky." Pak přišlo gymnázium, poté studovala francouzštinu na soukromé jazykové škole. Následně němčinu a po válce i francouzštinu. 
Od r.1943 byla zaměstnána na magistrátu v Praze, po válce studovala na FF UK estetiku a již zmiňovanou francouzštinu. Pravidelně přispívala do periodik Studentský časopis, O knihách a autorech, Svoboda, Svobodné slovo, Práce, Květy, Vlasta aj.
Je však známá především jako spisovatelka - jednak historických próz, kde převažuje lyrizovaná kresba prostředí. Většinou čerpá z antických dějin - a také psala knihy psychologické o citových problémech současné ženy, knihy s kriminální zápletkou, dívčí romány a dobrodružné povídky, přeložila celé dílo francouzského básníka Francoise Villona a aforizmy Francoise de la Rochefoucaulda, dvořana Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV. Její jazyková všeobsažnost, malebnost, byla úžasná.
„Spisovatel by měl znát svoji mateřštinu ve všech jejích rovinách. Hranice mezi jadrností a sprostotou, expresivitou a vulgárností, oplzlostí - v životě není univerzální, jednostejná. Jsou hranice časové: u nás ležela jinde za první republiky, jinam se posunula po druhé světové válce. Ještě hlouběji se propadla za komunistické éry. Dále existuje hranice individuální, a tu má jinde vdova po univerzitním profesorovi, a jinde kopáč kanalizace. Mez přípustnosti se různí u celých sociálních skupin: jiná je v klášteře klarisek, jiná v gangu lupičů a v kriminále. A právě s touto skupinou kriminálníků máme co do činění ve Villonových Baladách v žargonu. Tím se dostávám k hranici další, literární. Domnívám se, že v současnosti je i v literární češtině dovoleno užít hodně odvážného výrazu. Hranice únosnosti spočívá podle mě těsně pod těmi opravdu nejdrsnějšími výrazy z oblasti sexu. Ale kromě řeči literární máme i řeč mediální, a tam, myslím, je nutné držet se přísně češtiny "mládeži přístupné".
Vždycky byla - a záměrně - "osamělý rváč". A jak sama říkala - „Za všechno v životě se platí, tak jsem možná za literární úspěch zaplatila láskou." Měla smůlu na muže - ale přes nepřízeň osobní na ně nezanevřela: „Muži jsou výborní kamarádi, ale nemožní partneři do života. Řeknu to natvrdo: Drtivé většině mužů sperma přeplavuje mozek. A ti, kteří tímhle netrpí, mají neduhy jiné; a řekla bych ještě horší. Jsou to intrikáni, introverti, lakomci, udavači. Kompenzují si to, co jim chybí po erotické stránce. Prostě je to nemožná cháska."
Její manželství nebylo šťastné. „Hledání manžela bylo složité. Musel to být někdo ke mně věkově přiměřený, staršího pána by rodiče nesnesli. Musel mít akademický titul. Musel nějak vypadat a vzhledem k tehdejší bytové situaci to musel být někdo mimo Prahu. Jinak bychom neměli šanci na byt a bydleli bychom ve vilce s rodiči. A to by byly skandály dnes a denně a rozvod do půl roku. Takže tajenka této křížovky byla velice pofiderní. Ale nakonec se našel, měla jsem ho velmi ráda, ovšem povahově to nešlo. A pak - nejlépe toho druhého poznáte, když se s ním rozvádíte. Kdybyste s někým žil třicet let, poznáte ho stejně až při rozvodu."
Věřím, že nebudete potřebovat nápovědu...
Vidím, že šíše jste tady hnedle dvě...
Jinak Villona, tedy knížku o něm, jsem dostala před 28 lety (to je hrozný numero) k Vánocům. Bylo to první, co jsem od paní Spisovatelky (velké eS je schválně) četla a dodneška má pro mě ta knížka "vůni" sváteční... Mám ji moc ráda, stejně jako Žít jednou spolu, to je pro změnu zas takový pohlazení na duši.
Ja vim, ze to nebylo k tematu, ale myslim, ze ta debata o parthenogenezi pani Loukotkove nevadila...musim se priznat, ze spojeni s jezisem me velmi rozesmalo.
