Taky máte takový pocit? Pivovarník pan Bernard tento pocit lidí využil už před několika lety, když na velikých plakátovacích plochách psal, že se svět zbláznil, ale u nich v pivovaru je to ještě normální. Také jeden veliký řetězec měl nedávno jako hlavní heslo něco v tom smyslu, že u nich v hypermarketech je svět ještě normální. No, jak kdy.
Pocit, že se svět šine jinam, než bychom si představovali a chtěli, není nic nového. Pamětníci mého věku si pamatují, že na začátku šedesátých let se říkalo, že se svět zbláznil, a to proto, že „ Izraelci bojují a Němci obchodují“. Jak se svět mění, ukazuje právě toto tehdejší poukazování na „nenormalitu“, se změnilo na něco, co je dnes naprosto normální.
Novináři rádi používají pro vylíčení postupu dějin slova z Nerudovy Balady o jaře 1848, že:
Čas oponou trhnul - a změněn svět!
kam, kam padlo lidstvo staré?
Ej, kamkoli tázavý letěl hled,
vše nové, …
Národní básník pak v návalu radosti z revoluce dodává: „... tak mladě jaré!“ Tak to dneska už neplatí. Revolucí už máme plné kecky. Ale změny se dějí stále a stále a my se nestačíme divit. Jak je to dávno, tedy spíše nedávno, kdy jsme chrastili klíči a mávali vlajkami na náměstí a z balkonu zpívali Karlové Kryl a Gott a taky paní Kubišová a svět nám ležel u nohou.
No, on to byl optický klam. Od roku 1969 jsme totiž seděli za zdí, rozčarovaní, ale najedení. Co jsme neměli, to jsme si ukradli, anebo - když bylo nutno, jak zpíval Michal Prokop - pro naše tehdejší milostnice „tu blůzu měli v Tůzu“. A všichni byli namíchnutí na komunisty, ale až na tuhle takzvanou duševní potravu jim nic moc nechybělo. Do Vídně to bylo dál než na Měsíc - ale co s Vídní?! Na chatě je taky dobře. Západ byl ráj a my jsme tam toužili a nevěděli, co to je.
Až po sameťáku nám došlo, v čem jsme žili, jak to zpívá Žlutý pes v písničce Sametová:
Vzpomínáš, jak jsi se měla
když jsi nic nevěděla
byla to taková krásná cela
a byla celá sametová …
že jsme vlastně dvacet let nic nevěděli a mnohým to zůstalo dodnes. A přišla doba nová, kdy už měly přijít jen další světlé zítřky. Alespoň to každý tvrdil a psal, novináři, komentátoři, politici … a najednou rup.A jsme … tam. Však také Žlutý pes pokračuje:
Vzpomínáš, už je to jinak
a jde z toho na mě zima
ty jsi holka tehdá byla,
taková celá sametová...
Na Ukrajině se válčí, teroristé jsou všude, Islámský stát je zplozenec pekla. Konečně nám došlo, a už se to dokonce smí i psát v novinách, že jsme se do Unie a NATO dostali tak trochu náhodou, protože to vyhovovalo USA a Německu a měli jsme okouzlujícího presidenta. Ale jinak se svět nezměnil.
Ale pod tím vším běžel stále ten starý svět. Najednou nám došlo, že pravdivější bylo tvrzení Svatopluka Čecha v Jitřních písních:
Nevěřme nikomu na světě širém,
nemáme jednoho přítele tam,
starý boj za každým skrývá se mírem,
soucit a přízeň jsou šalebný klam,
nevěřme radě, ni chvále ni haně,
nevěříme pocelu, stisknutí dlaně,
nevěřme ničemu - všechno je mam.
No, ale věřili jsme. A teď se nestačíme divit. Mladí muslimové, co by měli být šťastní, že nehladoví uprostřed písku a špíny, jak jsme se domnívali, když jsme je brali do Evropy, dnes s chutí odřezávají lidem zaživa hlavy. Místo abychom se bránili, musíme se prý vcítit do duše těch, co nás chtějí vyvraždit. Místo abychom se starali o to, co má člověk v hlavě mezi ušima, je politicky nejdůležitější, co má mezi nohama.
Dítě je vlastně státní majetek, který nám odebere jakákoliv úřednice, jak ji to napadne. Pokusit se vychovávat dítě statisíce let osvědčenou metodou trestu a odměny je trestným činem. Manželství je hnus a heterosexuál je podivný zaostalec. Homosexuál je dnes ten pravý, co nás má vést a vychovávat naše děti.
Stát chce vědět, kde jsme, jaké máme peníze, jaký děláme sex, co si myslíme, kde bydlíme, co vlastníme. Stát a jeho ideologie nám nepředepisuje jen to, co si máme myslet, ale i to, co máme říkat. Pokouší se změnit jazyk, když zakazuje odlišovat slovně i písemně, kdo je žena a kdo muž. Jako vrchol pokroku se považuje zákaz, aby muži močili vstoje. Naopak se vymýšlí udělátka, jak by tak mohly močit i ženy.
A mohl bych pokračovat dál. Také už nevíte, co si o tom všem máte myslet, jak se to tady objevilo?Tahle neuvěřitelná pakárna spolu s tím, že se připravujeme na kolektivní zbabělé očekávání, až nás naši nepřátelé, bezbranné jako ovce, začnou podřezávat? Pokud budeme následovat naše ideové a politické vůdce, co nás dovedli až sem? Co s tím? Kdo nám pomůže se v tom aspoň vyznat?
Já bych možná věděl. Znám jednoho moudrého pána, co píše moudré knížky a jednu jsem právě dočetl. Autor se jmenuje Benjamin Kuras. A kniha se jmenuje Soumrak bílého muže. A začíná v duchu mého dnešního zamyšlení básní Rudyarda Kiplinga „Břímě bílého muže“:
Břímě bílého muže zvedni,
A očekávej za to tento vděk:
Výčitky těch, jimž tvoříš výhody,
Nenávist těch, jimž dáváš život nový,
Nadávky těch, jimž mícháš lék
A pomalu je vedeš z noci ke dni:
Proč vnucuješ nám světlo svobody,
Když temný Egypt nám tak hoví?
To napsal bard britského imperialismu Rudyard Kipling v roce 1899. A pak následuje v knize mnoho krátkých, hutných výstižných a hlavně moudrých kapitolek vycházejících z klasického vzdělání, které většině z nás komunistická ani eurosocialistická škola neposkytla. A které nám chybí. Abychom pochopili, co se to vlastně děje kolem nás. A tak při čtení najdete kapitolky „Evoluční strategie čili spiknutí“, „Asertivita čili chucpe“, „Bílé vládkyně“, „Jak přežít krutost“ nebo „Totalita jako potlačený sex“.
Tady bych kousek odskočil v lehčím tónu. Feminismus, ta dnešní sexuální totalita neúspěšných žen, není nic nového. Už v XVI. století najdete ve francouzské Galantní poezii (vydal čs. spisovatel 1968): O slečně de Scudéry, básnířce, spisovatelce a vlivné osobě na králově dvoře, požadující co největší vliv žen na stát a společnost, už tehdy napsali:
Je vzorem ctnosti.
To se praví
a já z toho mám oči navrch hlavy,
že hřích ji nikdy neměl v drápech svých…..
Ona je totiž ošklivá jak hřích.
A o jejích společnicích, o málo sličných dámách, tehdejších výbojných intelektuálkách královské Francie, jež obklopovaly slečnu de Scudéry, existoval verš, který napsal abbé Francois Tallemant:
Je duchaplné,
co kdy která řekne
z těch jejích něžných dam a krasavic.
U nich vždy každé srdce měkne,
neztvrdne ale nikdv nic.
Jenže, srandičky, srandičky, ale ono jde dneska už o nás jako takové. A tak, abyste lépe chápali, jak vám kdo lže, proč lže a čeho tím chce dosáhnout, čtěte si další kapitoly jako “Chřadnutí civilizace”, “ Islamokomunisnsmus”, “Bez lichvy není civilizace”, “Sebevražedná desítka“ a další. Takže máte-li pocit, že se svět zbláznil, a dělá-li vám potíže se v něm vyznat, tahle knížka vám lehkou a humornou formou, jak už je u Kurase zvykem, nabídne počtení a nápady k zamýšlení.
Je li vám všechno putna, číst to nemusíte. Tohle je knížka pro zvídavé a přemýšlivé.
Vobávám se, že Kuras je v tom zcela nevinně.
