A je tu další díl nádherné učebnice, kterou by si měla poctivě a pečlivě prostudovat každá ženská. A ty, co "šláply vedle", ty by z toho měly nejspíš skládat zkoušku. Někdy si říkám: jak je to možné, že se to všechno tak opakuje? Jen snad - měla-li bych stupnici milostných průserů limitovat od jedné do dvaceti, tak některé se proberou na pětce, jiné na patnáctce a ty další - těm ani stupnice nestačí...
Adamova trpělivost byla u konce. Vydal se rovnou k Bohu, aby si postěžoval. "Pane můj, jakou jsi mi to dal družku?" řekl Adam s potlačovanou zlobou. "Tvému příkazu se nikdy nepodrobila. Neposlouchá mě! Očaruje mě, rozpálí, a pak mě nechává žíznit, a zmizí. Hořím, když jsem od ní daleko, hořím, když jsem vedle ní. Ona je zlý oheň, palčivý ohnivý plamen, trápím se, zahubím se..."
Bůh Adama upokojil a poslal ho zpátky.
Pak povolal k sobě Lilith. Ona však na boží volání nepřišla. Bůh se rozhněval a poslal anděly jménem Senói a Sansenói, aby neposlušnou Lilith přivedli před jeho trůn. Přivedli ji. Stála před Bohem a klopila oči. Tvůrce ji pokáral a pravil: "Stvořil jsem Adama z hlíny a tebe z ohně, abyste se vzájemně doplňovali. Musíš svého muže milovat a bezvýhradně ho poslouchat, protože jsem tě stvořil pro něho. Nepodrobíš-li se, věz, že tě přísně potrestám... jdi nyní k Adamovi, jak si přeji..." 
Lilith smutně seděla na břehu potoka pod vrbou, sladkobolnou tvář bledou jako perla, čelo podepřené rukou. Věnec rajských růží krášlící její vlasy byl zvadlý... Adam, jenž tolik čekal na její návrat, sedl si vedle ní, bojácně uchopil její chladnou ruku a zašeptal s největší něžností, jaké byl schopen: "Lilith, duše mé duše, proč jsi smutná, proč jsi tak smutná? Proč se neusměješ, moje krásko?
Ach proč mlčíš, moje Lilith, zářící jako slunce? Což nevíš, že žiju jenom láskou k tobě? Stiskni mi srdce, a vytryskne z něho jen láska, víc nic. Miluji tě láskou velkou jako vesmír, jako vesmír..." A s nekonečnou touhou líbal konečky Lilitiných vlasů, láskyplně je líbal a přikrýval si oči jejich zlatým ohněm. Lilith však byla tichá a lhostejná, nehybný pohled upírajíc do dálky. "Lilith, spanilá moje, pojďme do mého zákoutí, přichystal jsem ti tam to nejchutnější ovoce. Nasbíral jsem nektar z čarokrásných květů a od včel ten nejsladší med. Připravil jsem tam pro tebe lože ze samých růží. Usneš a budou se ti zdát nanejvýše šťastné sny, a já budu až do svítání bdít u tvých nohou. A než se rozední, zahraju na píšťalu, aby se tam slétli něžní slavíci a kanárci, motýli a kolibříci. Budou zpívat a tančit ve vzduchu pro tvoji potěchu."
Lilith byla však tichá a lhostejná...
Adam něžně objal její křehkou postavu, vstal a na rukou ji odnesl do svého zákoutí. Lilith byla vyčerpaná rozrušením. Tolik na ni zapůsobil rozhněvaný boží pohled. Bez odporu ulehla na květinové lože.
Adam si položil její hlavu na kolena, nadšeně a dychtivě si prohlížel její křišťálovou nahotu, spočívající v plátcích purpurových růží. Lilith zavřela oči a byla mírná a poddajná jako gazela, kterou leká i zaševelení květů. A bledá byla jako perla.
Adam hýčkal její tělo a šeptal sám k sobě: "Miluji, zamilovaně miluji tvé tělo, protože tvé tělo je přenádherné. A oslnivé je tvé tělo, oslnivější než šlehnutí blesku v temnu nocí. A džbán všech nesčetných vnad je tvé tělo, a ničemu nepodobná zahrada je tvé tělo, zahrada všech hrůz i ohnivých tužeb. A především je opojně voňavé tvé tělo, víc nežli pižmo rajských koz, je mámivě voňavé, víc než všecky jasmíny a cesminy, všecky bledule a levandule, než všecky nepatrné odstíny jejich aróma, jež vydechují v takové hojnosti a jímž utápějí všechny pěšiny v ráji do snění. A nade vše vonné jsou tvoje prsy, víc než lilie skropené nebeskou rosou a nežli balzám i myrha, jež roní rajské stromy na šlépěje boží."
Adam líbal žhavými rty Lilitino tělo a vdechoval vonnou svěžest jejích boků, jež byla svěžejší než první rosa na listí a v korunách v den stvoření. A horkými prsty laskal Adam hroty Lilitiných ňader a z hloub duše hovořil: "Miluji, zamilovaně miluji hroty tvých ňader, Lilith, krásnější nad anděly! Tvá ňadra jsou dvě světlovonné kytice bledulí a lilií, světlovonné kytice zakončené dvěma poupaty panenských růží, dvě kytice --- šálivé vidiny, jež mámí moji duši a oddělují mi duši od těla..." Adam líbal Lilitina ňadra, chvějícími se rty líbal hroty jejích ňader. Lilith ležela s očima zavřenýma, lhostejná a netečná a hluchá pro Adamův hlas.
"Lilith, božská Lilith, dovol mi políbit tě na rty! V jednom jediném nekonečném políbení tvých rtů ochutnám celičký ráj!
V pouhém jediném nepojmenovatelném, neocenitelném, ničemu nepodobném políbení tvých rtů až do dna vychutnám věčnost a bezbřehost vesmíru..." Adam zapomněl sám na sebe a nic už pro něho neexistovalo.
Byly jen Lilitiny rty, jež Adam líbal nenasytným a nekonečným polibkem, dychtivě sál veškerou Lilitinu sladkost, celou její bytost, a nemohl se jí nasytit a jeho duše se ztrácela v bezednu polibků...
A tu náhle se Lilith napjala jako luk, osvobozujíc se od trýznivých, zkrvavujících Adamových polibků, vyskočila, prchla od něho a zmizela v labyrintu nočního ráje. Adam ležel v bezvědomí až do úplného rozednění.
Když přišel k sobě, vzpomněl si, že Lilith utekla do noční tmy. Zoufalý vstal ze země. Zkusil najít ji, ještě jednou ji snažně prosit, aby ho neopouštěla. Bolestně a lítostivě volal Lilitino sladké jméno, a slyšel jen marnou ozvěnu svého hlasu.
Hledal ji všude: na březích jezera, u pramenů, v hájích i v jeskynních slujích. A nikde ji nenašel, nenašel ani Lilitinu stopu. Dlouhé hodiny bloudil po stezkách, jimiž kdy Lilith prošla, toužebně líbaje trávu i hlínu, jichž se dotkly Lilitiny kroky. Dlouhé hodiny vysedával v místech, v nichž se kdy Lilith pozdržela, a zavíral oči, aby ji spatřil. A ve vidinách zjevovala se mu Lilith ještě toužebnější, ještě mnohem toužebnější a nedosažitelně žádoucí. Z těchto snů probíral se Adam k střízlivosti s bolem v srdci a jako šílený utíkal pryč a utíkal... Doběhl až k hranicím ráje, za nimiž se prostírala pustá a ladem ležicí země. Byl velmi unaven.
Usedl, aby si odpočinul...
Co to má znamenat, že tohle by měla číst každá žena????????
Já naopak čtení doporučuju KAŽDÝMU chlapovi! Zejména zamilovanýmu!
Abyste se naučili, jak se přenádherně dá mluvit o lásce, vyznávat se ze svých citů -
a ne jen odhodit peřinu a šup na věc....
Teda - ne, že bych tim totálnim idiotem byl vždycky. To ne! V drtivý většině případů uplně navopak! Ale v těch případech, kdy mi opravdu o něco šlo (teda - sem si právě blbeček myslel, že teď už to je konečně tovono, že právě teď vo něco jde), tak právě v TĚCH případech se, zničehoš nic, zcela pravidelně a nepochopitelně, stávám tim totálnim idiotem.
