"Láska. Posvátné i hrozné jméno! Láska, ano, i Bůh to tak řekl: milujte se navzájem! A já tě miluji, Lilith, nevýslovně milovaná Lilith, jak já tě miluji! A jak tě mohu nemilovat? Jsi spanilá a půvabná, půvabná, stotisíckrát půvabná! Nyní už vím, že láska je duší všech věcí - to láska vnuká ptačím hrdélkům sladký ševel vánků a pramenů...
To láska způsobuje, že cesty, jimiž jsi prošla, mi voní hřebíčkem a majoránkou... Víš, Lilith, bouří vzedmuté moře, jež bičuje skály země vlnami jako hory, je slabší a bezmocnější než moje láska, která neodvolatelně poroučí, abych ti klečel u nohou a rozplýval se v mlčení....
Chci tě celou pokrýt svými polibky a při tom líbání zeslábnout a zaniknout. Ó, jak převelice miluji tvoje obočí, sličná moje, vytoužená Lilith! Tvé obočí je oblouk podobný duze. Tímto obloukem jako duhou překlenulo tvé obočí oblohu tvých zraků.
Na obloze tvých zraků spatřuji mléčné dráhy, v nichž hoří požárem bezpočtu sluncí. Tvé oči rozhořené nespočetnými slunci spalují mou duši, zžehují mou duši. Kéž zapomenu sám na sebe při pohledu do tvých očí! Kéž zapomenu na celý ráj, zhlížeje se v tvých očích!"
A líbal Lilith na oči, líbal ji na obočí i na řasy. Lilith zůstávala lhostejná k Adamovu laskání. Lilith byla zamyšlená: "Adame, co je na tamtu stranu od ráje?"
"Tam je země, suchá a trnitá. Ať zhyne země! Já miluji tvou šíji, Lilith! Tvá šíje je vznosná a bílá, vznosnější a bělejší nežli břízy, jejichž něžné jemné kmeny stojí u bran ráje." A Lilith mu s úsměvem v očích nastavila svou šíji, a Adam líbal její šíji a znovu ji toužebně líbal. "Adame, kdo žije na zemi?" "Tam žije ďábel, Lilith. Ať zhyne i ďábel!
Já oddaně miluji tvá ústa, Lilith! Tvá ústa jsou zázrak ráje, Lilith..."
"Adame, kdo je to --- ďábel?" přerušila Lilith jeho vyznání.
"Je to protivník Boha. Býval ohnivým andělem, byl moudrý a krásný, povstal však proti Bohu, chtěl se mu rovnat. A Bůh ho potrestal. Svrhl ho z nebe dolů i s jeho druhy a navěky je proklel. Nechť jsou prokleti! Já miluji tvá ústa. Nektar nevyčerpatelných bezedných půvabů a nepojmenovatelných slastí jsou tvoje ústa, z nichž zlatá včela připravuje nejsladší med. Tvůj jazyk zná láskyplné písně všech slavíků a sladší nežli štěbetání všech ptáků je tvůj jazyk. V jediném přesladkém políbení tvých rtů vychutnám celý ráj, v jednom jediném polibku tvých rtů plnou měrou ochutnám celý vesmír a věčnost..."
Adam se rty vášní rozpálenými přistoupil k Lilith, aby ji políbil, Lilith mu však zakryla ústa rukou, prudce ho odstrčila a okamžitě vyskočila.
Adam padl bezvládně k zemi....
"Chce se mi spát," řekla Lilith. "Čekej na mne zítra na břehu jezera!" A kroky lehkými jako pták ponořila se do nočních stínů. Adam sledoval vzdalující se, jako blesk se třpytící Lilith potemnělým zrakem. Ráno Adam otevřel oči. Ležel hlavou na holé zemi, a Lilith nikde.
Myslel, že sní. Znovu otevřel oči, ale Lilith nespatřil. Vtom se mu vybavila Lilitina poslední slova. Jak mohl nejrychleji, pospíšil k jezeru. Pak čekal, oči upíraje na všechny stezky v ráji. S každým srnčím krokem se mu rozbušilo srdce, každý závan větru, rozhoupávající křoví, mu rozpoutal v srdci bouři. Netrpělivě tak čekal, až slunce zapadlo --- a Lilith nepřišla.
Adam se zoufale položil do trávy a semkl víčka, aby o Lilith aspoň snil. Zaslechl šelest v pobřežním rákosí a myslel, že tam sténá něčí srdce...
Chvatně vstal, uřezal rákos, vyvrtal v jeho stvolu dva otvory a začal hrát. Nebyla to hra. To sama Adamova vášnivá láska po kapkách tryskala z otvorů v rákosovém stéble, měnila se v slzy a touhu, v touhu a trýzeň.
A on zpíval:
"Lilith, ach Lilith, ty můj osude,
čím je mi nesmrtelnost bez tebe?
Ty jsi ráj rozkoše, Lilith,
ráj zázraků a půvabů.
Jsi sen, jsi kouzlo a mámení, Lilith,
jsi neochutnané tajemství, Lilith,
jsi slunečný pramen, Lilith,
slunečný pramen trýzně i oživení,
jsi nepřemožitelná žena, Lilith,
Lilith, věčná Lilith...!"
Celou noc Adam bloudil, zpívaje o své bolestné touze, která mu spaluje srdce. A po celý následující den se Lilith také neobjevila. Adam se toulal z místa na místo a vzdychal. Hořel a žíznil, a žádný chladný pramen v ráji nebyl s to ho schladit. Adam se rozhodl, až Lilith uvidí, že jí vážnými slovy domluví, hrubě jí vyčiní, ba dokonce jí pohrozí božím jménem. Tak byla již zmučena Adamova duše, tak strašně byla zmučena.
Za večerních červánků se náhle Lilith vynořila z křoví s tisícerými svody, se všemi nádhernými půvaby svého těla. Adam se k ní vrhl jako šílený a v tu chvíli zapomněl na všecka svá předsevzetí a touhu po odplatě. A uviděl, že Lilith rychle a svižně běží za kroutícím se, lesklým černým hadem a nespouští z něho oka. Adam pospíšil za ní a volal, co měl sílu:
"Lilith, stůj! Kam jdeš? Stůj!"
"Co je ti po tom, kam jdu? Proč mě pronásleduješ?" odpověděla Lilith hněvivě. "Co mně je po tom? Vždyť Bůh si přál, abych tě sledoval a ty mne poslouchala!..."
"Já tebe že mám poslouchat?" "Kdo jsi, kdo?"
"Zmiz mi z očí, ty hrubá hroudo hlíny!", pohrdavě volala Lilith, jako plamen se mihla vzduchem, a nebylo jí....
(pokračování zítra)
I když - kdyby to uměla...
.Potesi,potesi to kdyz nekdo o nas stoji,dokazuje to ze nejsme dobre leda tak do srotu ale to je tak vsechno.