Vím, nic nového pod sluncem. Slyšíte nějaký song… a BÁC! Přenesete se v čase a prostoru a skoro stejně intenzívně prožijete situaci, v níž tenhle song zazněl, anebo vám ji připomene text. A záleží na vašem momentálním rozpoložení, jak si to užijete. Dneska jsem čistila počítač a externí hadr, a stalo se mi to. Tak mi dovolte malou exkurzi do dávné i blízké minulosti.

Řeka lásky Marušky Rottrové

     Jeden z mnoha ryze holčičích mejdanů, kde s Blondie a Rózou divoce tančíme a text písně se pokoušíme zprostředkovat ostatním s pomocí pantomimy, kterou jsem nikdy neuměla, ani jí nerozuměla. Tváříme se velice vážně, rukama vytváříme vlny této řeky, kroužíme sálem hospody v dlouhých černých šatech a po očku sledujeme, jak se holky řehtají a tleskají. Připadám si jako hvězda a opravdová čarodějka….

        Usmívám se i teď…

       …a když už jsem u Marušky, pouštím Lásko, voníš deštěm. Naprostá klasika She´s Gone od Black Sabbath s krásným textem Jarka Nohavici: je mi zase sedmnáct, sedím na gauči u své nejlepší kamarádky Ivany, kam má za chvíli dorazit má láska, baskytarista Pavel. Budeme tu přes noc a já vím, že se „to“ stane. Poslouchám tu písničku, vylaďuji se na „to“, mám strach a těším se zároveň na něco, o čemž nevím, jaké to bude, ale vím určitě, že mimořádné. Připadám si dospělá a žádoucí….

      „Bóže,“ vrtím hlavou a jdu dál:

Riders On The Storm

     The Doors a pocit absolutní svobody: ležíme s klukama z naší undergroundové kapely někde na východě Čech, probíhá jeden z pidifestiválků druhé kultury, na kterém nechybí ani slavný Mikoláš Chadima, na čele mě lechtají stébla trávy a v krku tráva z jointu. Když hraju na bicí, jsem totiž sevřená a doufám, že mi tráva pomůže. Koukám se na nebe, vypouštím kouř a přemýšlím, jestli nás vyberou policajti (a jako vždy seberou občanky a vyvrhnou nás z autobusu někde u silnice, po které se budeme vracet minimálně deset kiláků do městečka na místní stanici SNB), jestli nespletu ten přechod v jedné části našeho songu „Jen velkej debil v televizi nebyl“ a namotávám si na prst své dlouhé vlasy.

     Připadám si zajímavá, krásná, statečná a svobodná…

     Hm, byly to krásný doby…a tuhle píseň jsem slyšela ještě jednou:

    značně neuměle ji hraje jakýsi vousáč s kotletami na varhany, když vycházíme z obřadní místnosti na Praze 4. Právě jsem se vdala, a když mě postupně líbají maminka, táta, jeho žena a kolegyně z práce, úsměv mi zamrzá a začínám si připadat značně nesvobodně.  O několik hodin poté se vykláním z okna spořilovského paneláku, za mnou ryčí lidovky a křik hostů a já tiše volám do noci: „Kde to proboha jsem…?!“ Ze stínu kuchyně se vyloupne jarkorodička, do noci obloukem vylétne zmírající zbytek cigára a matka suše podotkne: „V prdeli, dcero moje jediná a nejdražší. Tak to zkus ustát…“

     Krčím rameny a připadám si jako hloupá husa…

    Taky jsem byla – kdo by se vdával jenom proto, aby nebyl sám…? Eh….chce to něco ostřejšího...

Midlife Crisis

      s naléhavým zpěvem Mike Pattona, Faith No More, a hned za ní The Prodigy a jejich Spitfire: První půlka devadesátek ve víru grunge, cross-overu, elektroniky…..a práce, práce, práááce. Běhám ze střižny do střižny, v práci skoro spím, nesmírně mě to baví, pořád se něco učím, objevuju, zjišťuju…připadám si výkonná, sršící energií, inspirující, skvělá a moje krize středního věku se zdá vzdálená jako planeta K-Pax…

     Mno. Stejně vzdálená mi připadá i teď. Jen nevím, jestli za mnou, nebo přede mnou… Jdeme dál:

Angel. Massive Attack a CD Mezzanine,

     dárek od kolegyně a kamarádky K.. Ležím na gauči se sluchátky na uších, pusa mi od té šílené operace v San Francisku pomalu splaskává, v podbřišku mi rezonují basy a masivně atakují mou sexuální apetenci, ale nikdo tu není. Volám manželovi a uvědomuju si, že je jaksi pořád pryč a nevím proč, ani kde. Manžel mi nezúčastněným hlasem vysvětluje něco o přípravě na Y2K, přikyvuji, ale je mi divně a nepříjemně. Připadám si podvedená a neumím vysvětlit proč…

      Pouštím si tuhle písničku ještě několikrát, nepříjemný pocit ustupuje a samu sebe přesvědčím (no, spíš ty basy), že jsem v pohodě…

     Nebyla jsem. Docela dlouho, ale čas to odnesl. Navíc, na Angela jsem nezanevřela, byť jsem se při něm před pár lety zamilovala tak, až jsem na rozchod skoro umřela. Ale žiju, tak co…

Portishead a jejich Deep Water

     – lehkost, dekadence, světáctví – sedíme s M. na gauči, kolem nás se líně plazí cigaretový kouř, ťukáme si merlotem na nás, na život, na lásku…. Poprvé a trochu rozpačitě zkouším kokain… pak několik hodin diskutujeme, svižně po sobě házíme argumenty, vzduchem sviští sarkasmy, atmosféra vibruje a my to cítíme, smějeme se tomu, pijeme a milujeme se… Připadám si naprosto bezstarostná, nesmírně mladá, oslnivě vtipná a břitce chytrá, a k tomu všemu neskutečně sexy…

      Proč ne? Vím, že euforizovat se můžu i ovocným čajem, ale za tu zkušenost díky, M..

Obsession

     – extravagantní a téměř zapomenutí Army of Lovers…. Sedím ve střižně, střihač Michal trpělivě čeká, až mu z flashky natáhnu vybranou hudbu, a když zazní první tóny, pochybovačně vrtí hlavou. Trvám na svém, a když si pouštíme celou obrazovou sekvenci, oba zvedneme palec: Sedí to tam!

     Jdu si dát vedle cigáro a usmívám se. Ve vzduchu kolem mě jako by do sebe všechny částice němě zapadly a já už to vím: tohle chci dělat! Chci natáčet, běhat po place, dřepět u počítače a vybírat muziku, dohadovat se s kameramanem, redaktorem, střihačem, producentem…a nakonec se dívat na finální pořad, tiše se radovat a připadat si jako součást dokonale fungujícího soustrojí, jako schopný dříč, inspirátorka, profesionálka….

     Směju se i teď. Nedávno jsem se s Michalem sešla na bujaré oslavě narozenin a ukázalo se, že ta radost tu pořád je a jen co bude příležitost…

Ach...  Fuck You od Archive

     Manželství, jehož krizi jsem si poprvé uvědomila u Massive Attack, skončilo neslavně… ale má láska k trip-hopu je nekonečná…. Moje životní láska (o níž jsem byla přesvěčena, že bude nekonečná) Billy Ocean mě právě slušně a zdvořile poslal do… minulosti a co nejdál od sebe.

     Jsem rozervaná na kusy, a ačkoli bych ho chtěla nenávidět, nejde mi to. Tak to nechávám na kapele. Zpívám si refrén a vím, že to bude bolet ještě víc, ale nemůžu si pomoct. Hlavou mi probíhají události posledních dnů, týdnů, měsíců, nemůžu zastavit pláč a připadám si opuštěná a skoro mrtvá...

     O rok později tento refrén divoce pokřikujeme s Blondie na předvánočním večírku, poskakuju po dlaždicích a připadám si plná síly a radosti.

     Inu, všechno je relativní… Jak to píšu, trochu se mi klepou ruce a možná si pak ve vaně trochu pobrečím, ale vím, že to přejde. Člověk nemá nic lámat přes koleno, viď, a lásku nevyžebráš…. Potřebuju se rozveselit, tak tuhle exkurzi uzavírám:

Miserable Girl

     Soulwax. Tahle písnička mě provází skoro každým dnem, kdy skáču na koberci, nebo na něm ležím jako mrtvá kráva a pokouším se o sklapovačky… Lije ze mě pot, v pauzách vesele pořvávám: „Já ti dám miserable, hajzle!“ a jdu na výpady. S potem ze mě odchází smutky i mrzoutství a díky tomuhle songu si připadám lehce agresivně a zároveň zdatně a dychtivě.

      Při protahování svalů mi z repráků duní Why I love you, čerstvá pecka Jaye-Z a Kanye Westa (ft. Mr. Hudson). Prudce vydechuju a kvílím Oh, I love you so, but why I love you I´ll never know... Vím přesně, komu bych ho chtěla zazpívat.... Není tu a nebude...

      Nevadí.

     Však on se ten můj happy end dostaví. Těším se na něj. Jaký asi bude?

ROSEANNE