Už je to čtyřicet let, co ho můj strejda pro mé rodiče namaloval. Moji rodiče, tak jako spousta jiných mých drahých, už nežijí, a tak ten obraz teď patří mně. A s ním i klíč od dětství… Sedím u počítače a koukám se na stěnu před sebou. Visí na ní obraz srubu, co postavili kdysi rodiče mého dědy.
Ano, je to ten, jehož fotku jsem přidal k tomuto svému vzpomínání. Asi žádná světová galerie by ten obraz do svých sbírek nechtěla, pro mě je přesto jeho cena nevyčíslitelná. Pokaždé, když se na něj podívám, jako bych skrze něj mohl vejít tam, kde je každý člověk většinou šťastný – do svého dětství...
Dejme tomu, že je rok 1978. Je mi deset let, půlka července, a svět je tím nejbáječnějším místem ve vesmíru, vždyť jsou prázdniny…Myslím, že je pátek; musí být, protože po týdnu přijedou naši z Prahy, aby babičce a dědovi ulehčili od hlídání mě a bráchy.
Takový pátek na chatě začínal většinou v létě tím, že se mazalo stoupnout si do fronty na místo, kam v jedenáct hodin přijížděla pojízdná prodejna. Takovej chleba, kulatej, velikej a voňavej, jakej vozila ta pojízdná prodejna, takovej jsem už nikde a nikdy jindy nejedl.
Dědův srub v zimním hávu na fotce, která je mnohem starší, než jsem já...
Před obědem jsem vyběhl do stráně mezi borovice a přinesl tam odtud malé sameťáčky, aby bylo do polívky. Odpoledne potom přijeli naši. Trocha nervozity, ale klaplo to a smíme jít s bráchou večer do Staré Hutě do kina. Dávají Sedm statečných a lístek „do první brázdy“ stojí čtyři koruny.
Celou noc potom zase budu rajtovat na koni, střílet z coltu a krýt záda Chrisovi. Spát budu tu noc na verandě toho krásnýho dědova srubu, srubu, co má ve spárách jíl s mechem, co voní jako železniční pražce, a co kolem něj šumí vítr ve větvích borovic, jabloní a stařičké břízy.
Někdy k ránu ke mně do snu pronikne houkání vlaku směr Dobříš, ale to nic, řeknu si - to jsem jen já a další kovbojové v ohradách u nádraží a sledujeme sázku o to, jestli je rychlejší nůž, nebo colt…
Ráno mě čeká povinnost natahat od studny konve s vodou a dojet na kole do Pouští pro čerstvý mlíko. Je sobota a velikej den!!! Na hřišti už se scházejí všechny děti z okolí, aby se střetly v závodech, který pro nás, haranty, organizujou dospěláci.
Doufám, že to dneska konečně natřu ve střelbě ze vzduchovky tomu cápkovi od Spilků. Vloni byl lepší i na chůdách.
Tak tohle byl jeden z našich dětských sportovních dnů.
Ta stavba v pozadí, to je chata osadního šerifa, pana Peka.
Kdyby mě někdo nemohl poznat, jsem ten hubeňour vpravo na kraji, s číslem 15...
Ať už natřu, nebo dostanu natřeno, je krásnej letní den, kterej končí na zahradě u osadního šerifa Peka. Zase se s klukama pereme o poctu, sedět opřený o totem. Někdo nás okřikne a všichni si stoupají.
Otáčíme hlavy směrem ke stožáru, na kterej pomalu pan Pek s panem Hradičkou vytahujou vlajku osady „Ranč sedmi hříchů“.
Kytary a hlasy lidí okolo spustí „…vše tone v snách a život kolem ztich, jen dole v tmách kol ohně slyšet smích...vlajka vzhůru letí, k radosti svých dětí. Hned se s mráčky snoubí…“ a začíná potlach.
Pro nás – smrady mrňavý, žlutá limonáda a pečený buřty. Táta s ostatníma chlapama drží v ruce voskovaný kelímky s pivem a vedou řeči. Vůně ohně, doutníků a sem tam i fajfky. Ženský se smějou vysokými hlasy, kdo může a umí (i kdo neumí) tak zpívá.
Vždycky, když někdo přiloží do ohně z hromady obrovských polen, vyletí k nebi mrak jisker. Ty jiskry a šťastný lidský tváře ozářený posvátným trampským ohněm, to je něco, co si člověk zapamatuje, i když má teprve nudli u nosu.
Tohle jsou moji rodiče v době,
na kterou právě vzpomínám.
Nejšťastnější období jejich života...
Začne se zpívat že „…padla mlha na prales, v osadě zaštěkal pes. Výkřik zní, pro pět ran mládenci, je tady indián. Trempa div mrtvice neraní, když mu někdo čumí do spaní, s kudlou v ruce, kolťák za pasem, žene si to vyrovnat s tím mamlasem…“
Blíží se půl jedenáctá a my, děti, budeme muset jít spát – povinně. To aby si konečně mohli dospěláci přestat dávat bacha na jazyk a začít se konečně bavit tak, jako se dospěláci baví.Jasně, že se nám, potěru, vůbec spát nechce, ale nedá se svítit. Ale co, za rok zase poletí vlajka vzhůru k nebi, zase budou mraky jisker, zase se povedou řeči. Zase se sejdou lidi ze široka a daleka, aby si řekli, co se jim za ten rok povedlo zažít.
Tohle všechno trvalo snad až do mojí vojny. Tehdy už jsem sice nemusel chodit spát s „potěrem“, i ten voskovanej kelímek s pivem už jsem směl držet v ruce, vedl jsem řeči a kouřil důležitě cigáro.
Jenže po vojně se nějak všechno změnilo, přišel rok 1989.
Přišla svoboda, odešel bolševik, a stalo se něco smutnýho a nepochopitelnýho. Svět, alespoň ten náš, se přikryl „sametem“, kterej udusil oheň v ohništi na zahradě pana Peka, i v srdcích kamarádů, kteří se kdysi u toho ohniště setkávali. Lidi najednou, bůh ví proč, zapomněli na vlajku a mraky jisker, zato si vzpomněli na svoje peněženky, na auta, hadry a cingrlátka.
Pan Pek umřel, s ním spousta dalších a najednou už nebyl nikdo, kdo by chtěl organizovat pro děti závody. Nebyl nikdo, kdo by rozeslal zvadla k ohni, kdo by vytáhl vlajku na stožár. Ještě že mi zbyl ten obraz dědova srubu. Stačí se na něj podívat, a v mým srdci zase – vlajka vzhůru letí…
Věnováno památce všech těch, kteří byli u toho,
a kteří už nejsou.
Ne, nezemřeli jste, všichni jste přede mnou v tom obraze,
na který se právě teď dívám…
Akorát já ty osadní závody zažila dávno "po sametu", to není dobou, to je lidma...
Panu Kroupovi se asi rozpadla jeho parta a tak to vidi takhle smutne.
Vona ta deziluze z vodložení maskáčů a zahájením honby za matérií potkávala spoustu trampů po všechny generace, doba nedoba. (Stačí si poslechnout Daňkův song Fotky.) A protože já jsem nikdy žádnej vortodoxní tramp nebyl, nesdílím tak úplně černobílej názor, že v určitým věku vodložit kanady, liščí vohon a jít něco kloudnýho dělat je špatně
. Každopádně trampský hnutí je, podle mýho soudu, časově velmi vomezená záležitost čerpající z romantickejch představ vo "Divokým západě", takže je logický, že když tenhle duševní zdroj pomalu patří minulosti, zaniká i tramping. Vznikaj zase jiný věci, dnes například prakticky každý dítě, pokud chce, má možnost jezdit na koni - kde bysme se toho my, Husákovy děti, nadály? Prostě vše plyne, jak vobjevili filosofové už ve starověku. A tak se vrátím k citovaný písničce v úvodu. Ty verše pokračujou: "Já si přál jen abys byla pořád stejná, přísahám..." Základní vomyl chlapa, zdaleka né jenom trampa.
Člověk - a žena zvlášť - se v průběhu času neustále mění. Kdo touží zadržet její podobu (a nemyslím zdaleka tu fyzickou) na věčný časy, zkouší zadržet vodu v řece tak, aby vstupoval stále do tý samý. Bláznovo počínání... P.S. Ale mám trampy rád a jsou mi sympatický. A článek je to nádhernej.
Poslední ránu "svobodě" daly mobily. Teď už jsme k zastižení kdykoli a kdekoli, třeba i na WC
. Né, že by se mobil nedal vypnout, ale v podstatě se bojíme to udělat. Co kdyby nám uteklo něco ...? Mobil je dobrý pomocník, ale špatný pán.
A tak se občas zajdu podívat na Kodu do "Údolí děsu", kde i přes občasnou modernizaci pořád ještě žije osada z dob první republiky. Není tam elektřina, voda se bere ze studánky a v tůňkách u chat se v potůčku chladí láhve s pivem. Potlachy se dělají u starého žebřiňáku na osadní louce a různé soutěže se dosud vymýšlejí hlavně pro děti.
Skoro každý tam na něco hraje a je jedno, jestli je virtuóz nebo umí jen tři akordy.
Jako by se tam zastavil čas.
Nejstarší trempka z údolí před týdnem oslavila své 95.narozeniny.
http://trempoviny.rajce.idnes.cz/Udoli_Desu_-_taborak2009/
Všimla jsem si, že tvoje komentáře jsou většinou dost rejpavé a agresivní.
Tak si to tak neber.
Vladimíre, váš článek je hezký, nostalgický. A nevěřím, že byste byl nějak depresivní.
Cetla jsem už i jiné vaše člálnky
Tedy ne, že bych to pamatovala...:-)
Pri poslednich dvou navstevach Ceska me Myska pozvala na trampske baly ktere porada jeji osada a byly nadherne….
Me se ten clanek moc libi, ale pravdu ma myslim i Sidlo…...
Jako by svoboda byla něco negativního, a taky mě zarazilo to " najednou už nebyl nikdo, kdo by chtěl organizovat pro děti závody. Nebyl nikdo, kdo by rozeslal zvadla k ohni, kdo by vytáhl vlajku na stožár."
Protože mě přesně jako Šídla napadlo - a co pro to udělal autor, když po tom tak teskní?
On byl patrně taky jedním z těch, co nechtěl organizovat pro děti závody, co nebyl ochoten rozeslat zvadla k ohni, co nevytáhl vlajku na stožár.
Protože měl taky jiné zájmy, snad taky auto a peněženku, snad něco jiného - to není podstatné, podstatné je, že když ti staří jako pan Pek umřou, tak je na těch mladých, aby tu štafetu zvedli. A když nezvednou, tak zkrátka nebude nic, tradice skončí. A není fér vyčítat to jen "těm druhým" a předhazovat jim auta a peněženky, když jsem sám vlastně udělal to samé.
Tím nechci shazovat jinak moc pěkné povídání, ale tohle je prostě dobré si uvědomit. Že nastane okamžik, kdy už nebude pan Pek, a jestli budu chtít nějaké pokračování, nezbude mi, než sám se stát panem Pekem II (a mít z vlastní vůle méně času na své vlastní auto, peněženku, hadry a cingrlata).
Když je někde zanedbaná louka - mám tam přijet se sekačkou?
---
Jinak podle vás nemůžu napsat, že "jsem viděl neudržovaný barák, zanedbanou louku..."
Nemůžou všichni dělat a umět všechno.
Té osady jsem ale součástí, jsem "jeden z nich", a když jsem byl malý, tak jsem to dobrodiní, které pro mě připravili jiní, využíval.
Teď ti jiní už nejsou nebo jsou moc staří, kdo jiný by to po nich měl převzít, než ti mladší z osady (jedním z nichž je autor)?
Přesně jak to tu někdo zmiňoval, ve stylu "teď jsi víla z paneláku, samá dečka samej krám".
Nostalgie po dětství je normálí a pochopitelná, akorát jsem nevěřila vlastním očím na tom závěru, že mi přišlo, jako by autora vlastně mrzelo, že přišla svoboda (a s ní spousta jiných možností, kterým řada lidí dala před chatařením přednost). A místo toho, aby si hráli na kovboje, a snili o Americe, tak se do té Ameriky třeba zajeli podívat (a pak jim holt už nezbývalo tolik času na osadu a věci s tím spojené).
Myslím, že by to skoro vydalo na další článek, třeba o tom, jestli a nakolik je dobré mít možnost plnit si své sny, a jestli omezené možnosti jsou vlastně výhoda nebo nevýhoda.
Kdyz by o to ty děti an i nestaly.... Tak komu to vyčítat, taky sametu?
