Včera jsem uspávala svého pětiletého synka. Občas usínáme spolu. Čteme si pohádku nebo si jen tak povídáme a on potom zavře oči a během dvou minut neví o světě. Směju se, že upadá do své narkózy a stejně jako bezproblémově usíná, tak se stejně tak krásně budí. S úsměvem na rtech a hrozným hladem.
Tento večer začínal stejně. Přečetli jsme si kapitolu z Neználka a já jsem si šla sednout vedle to kuchyně dělat si něco svého.
Kryšpín se za pár minut začal ozývat s nesouhlasným mručením, že nemůže spát, že prostě neusne. Chvilku jsem si toho nevšímala, ale když se ozval opravdový pláč, šla jsem za ním do pokojíčku. Seděl tam a utíral si slzy jako hrachy s tím, že některé věci, co se dějí, jsou příšerné a on neví, jestli bude moci někdy usnout. Ptala jsem se ho, co se stalo a on, že to nemám vůbec chtít vědět. Viděl prý něco v televizi, když byl u babičky a bylo to hrozné.
Nechtěl mi to říct, až když jsem mu slíbila, že když to pustí z hlavy ven a řekne mi to, tak se mu uleví. Čekala jsem nějaký příšerný horor nevhodný pro děti, ale moje mimino pětileté se dívalo na „Záhady Toma Wizarda“ a tam se dělo něco kolem pohřbívání v rakvi za živa. Ani to skoro nemohl vypustit z pusy.
Začala jsem se smát, že je to jenom kravina a že se nic takového neděje a on se nemá čeho bát. Pak se mě ptal, proč se tedy něco takového dává v televizi. Řekla jsem mu, že proto, že to potom děsí takové malé ušoplesky. Tomu nerozuměl. Jeho starší bratr má trochu hororovité záhady rád, ale Kryštůfek k nim ještě nedorostl.
Usínali jsme s hlavami u sebe a občas se probudil se nešťastným šklebem v obličeji a potřeboval ujistit, že až bude velký, tak na to určitě zapomene. Kdyby jen věděl, kolik toho bude muset ještě unést...
A co vy, jaká byla vaše dětská noční můra?
PAULA
