Ze soukromí tohoto katolického kněze toho moc nevíme; nevíme ani, kdy se narodil. Pocházel z Libočan u Žatce a zemřel 18.3. 1553 v Praze. Pocházel z drobné české šlechty. Původně byl kněz „husitský“ – utrakvistický, ale později, v roce 1521, přešel ke katolíkům. Díky tomu nebyl brán moc vážně. Utrakvisté jím pohrdali pro údajnou zradu, katolíci mu vyčítali, že přeběhl kvůli výhodám. Neměl to zkrátka lehké...
Navíc byl dost svobodomyslný, nesnášel poručníkování a zastával se poddaných.
Od roku 1520 byl farářem v Kostelci u Budyně nad Ohří, o rok později kaplanem ve Zlonicích. Šlechtici v té době bohužel pokládali faráře za své sluhy, s čímž se Hájek nechtěl smířit a vedl s nimi proto neustálé spory. Od roku 1524 byl současně farářem v Rožmitále a oblíbeným kazatelem kostela svatého Tomáše na Malé Straně v Praze, od roku 1527 pak děkanem na Karlštejně. Tam se dostal opět do sporů s karlštejnským purkrabím Bechyněm z Lažan, protože se zastal služek, které jeho paní utýrala. Mimo jiné - krásně to popsala Naďa Horáková v knize Karlštejnská bestie.
Roku 1533 byl jmenován správcem kapituly na Vyšehradě, ale brzy musel toto místo opustit a stal se farářem na Tetíně. Tam také patrně začal pracovat na své Kronice, pro kterou si sám vypisoval údaje už na Karlštejně a později pro něho pracovali i písaři Zemských desek. A toto jeho dílo mu zajistilo nesmrtelnost. Napsal Kroniku českou.
Viděnou katolickýma očima, ale přesto se nedá říci, že husity a jejich dobu nějak zvlášť pomlouval. Snažil se být nestranný, což se bohužel nedá říci o dnešních politicích a novinářích. Jeho kronika je velmi čtivá, byl vynikající vypravěč. Historici pozdějších dob mu vyčítali, že si mnoho věcí domyslel a dobájil. Kdo ví, jak to vlastně bylo. Protože psal kroniku na žádost vyšší šlechty, bylo mu pravděpodobně dovoleno studovat i listiny ukryté a neveřejné, které mohly později při 30leté válce shořet a do pozdějších dob se prostě nedochovaly.
Roku 1539 byla Kronika sepsána a Hájek na ni dostal královské privilegium; obě konsistoře i pražská obec, u nichž byl Hájek špatně zapsán, si ji ale vyžádaly k cenzuře. Po mnoha průtazích a sporech nakonec knihu vytiskl u Pavla Severýna a roku 1541 v tisícovém nákladu vydal. Vzápětí na to vydal svůj podrobný popis požáru Pražského hradu a překlad "Zlaté Bible" Antonia de Rampegolis. Kronika mu sice přinesla velký úspěch a univerzitní mistr Matouš Collinus z Chotěřiny ji oslavil latinskými verši, Hájek však zůstal bez příjmu a silně zadlužen.
Hájkova kronika byla také jediná, kterou si mohli číst lidé v době tzv. temna, kdy byly ostatní knihy páleny na hranicích. Můžeme s trochou nadsázky konstatovat, že i díky Hájkovi čeština nezemřela.
Poprvé byla vydána v roce 1541. V 19.století vyšla v roce 1819. Ve 20. století vyšlo pouze torzo - v roce 1981. A nyní vyšla Hájkova Kronika česká znovu. Tentokrát v nakladatelství Akademia. Nezkrácená, naopak doplněna vysvětlujících slovníčkem dnes již neznámých slov a výrazů, rejstříkem jmen i míst a doplněna CD.
Všem vřele doporučuje
TÁŇA
