Vážení, vyprovokovali jste mě příjemným povídáním a komentáři o Praze. Ač nejsem Pražák, ještě dobře si vzpomínám na moje toulky metropolí začátkem devadesátých let. Přijížděl jsem ranním vlakem pravidelně každou středu s připraveným itinerářem, kam se podívám.
Tak jsem za dva roky nachodil po městě k tisíci kilometrů a neustále se rozhlížel, všímal si detailů staveb, šlapal neznámými uličkami, vkrádal se do vnitrobloků a sledoval šum velkoměsta i z druhé strany domů. Výlet byl zakončen v Trojanově ulici, kde začínala odpolední škola. Mnoho se změnilo za dvacet let, jen si nemohu ujasnit, zda změny vedly k lepšímu.
Nechodil jsem ještě po světě, když můj děda napsal knihu. Za uplynulých čtyřicet let nebyla vhodná příležitost si ji přečíst. Asi čekala na moji skutečnou dospělost. Musíme dosáhnout určitého věku, abychom si dovedli pošmáknout na kvalitě... Jen lituji, že nejsem rodilý Pražák, Pardubičák, zkrátka Středočech. O těchto končinách totiž kniha hovoří.
Zmiňuje místa, podniky i jména, které mnohý pamětník ještě může znát - nebo aspoň jejich potomky. Předkládám vám pohled na vaše město, jak se jevil před sto léty mému dědovi:
„Souvislé vzpomínky na Prahu se mi uchovaly v paměti teprve z mých zájezdů v roce 1891. V tomto roce Jubilejní výstavy jsem byl v Praze a ovšem i na výstavě celkem sedmkrát. Je to jistě velmi mnoho, povážíme-li, že mi tehdy bylo necelých devět let. Všecky tyto mé zájezdy do Prahy byly vždy jen na jeden den.
Pamatuji si z tehdejší doby na jeden delší pobyt, myslím, že třídenní. Bylo to v době, kdy byl v Praze návštěvou císař a bydlili jsme s otcem na Bělského třídě (Dukelských hrdinů), nedaleko výstaviště v hotelu Tivoli. Byl to nový dům, jenž stál tehdy ještě o samotě a když jsme ráno z něho vyšli, viděl jsem hned napravo v dálce výstavní bránu a za ní obrysy Průmyslového paláce.
Jednotlivé návštěvy Prahy z té doby se mi v paměti slily, ale celkový obraz, vzniklý z tehdejších zkušeností, je výrazný. Přijíždívali jsme do Prahy časně. Ulice zrána bývaly lehce zamlženy a nebyly otevřeny ještě ani uzenářské krámy, na jejichž teplý párek jsem se vždycky těšil.
Z obchodů jsem si zapamatoval dům U města Paříže v Celetné ulici (dnes stojí na jeho místě obchodní dům Baťův) a obchod s poštovními známkami v malém bazaru mezi Příkopy a Ovocným trhem. Na ulicích mne ovšem nejvíc poutala koňská tramvaj. Výstražné pískání jejích kočí a stejnoměrné dusání koní bylo pro mě dlouho charakteristickým zvukem Prahy.
Různobarevné tramvajové lístky (každá trať měla jinou barvu) jsem horlivě sbíral. Svezl jsem se také na elektrické dráze, kterou asi v délce osm set metrů postavil Křižík v době Jubilejní výstavy jako výstavní objekt v Ovenecké ulici na Letné (Ovenec je původní název Bubenče). Když jsme po ní jeli, musili kvůli mě zastavit, protože mi za rychlé jízdy v otevřeném voze uletěl klobouk.
Byl jsem tehdy také v Národním divadle a to odpoledne na Cestě kolem světa v osmdesáti dnech, v níž hrál Mošna nějakého legračního kuchaře.
Na hřišti v městských sadech (Vrchlického) jsem se při zatáčce svrhl s trojkolkou, na jaké bylo možno se za poplatek projet a do klece s papouškem jsem strkal prst tak všetečně, že mě do krve klovl.
Můj otec se podobal asi nějaké osobě známé z veřejného života nebo z úřadu, a to nám vydatně pomáhalo při příležitostech zvlášť slavnostních. Strážníci nás uctivě zdravili a beze slova nás pouštěli tam, kam bychom se jinak nebyli dostali. Při svatojánském ohňostroji jsme se tak mohli usadit na připravených židlích na lávce Novotného a při císařových jízdách Prahou jsme mohli procházet pečlivě udržovaným špalírem hned za císařským průvodem.
Na Jubilejní výstavu si pamatuji dobře. Vidím jasně před sebou obrovskou homoli znázorňující denní spotřebu cukru v Čechách, stejně jako ojíněné stroje na výrobu umělého ledu, prodavačky v holandských čepečkách, roznášejících van Houtenovo kakao, stejně jako výrobu párků, které se na místě udily a prodávaly.
Nejvíc na mě působily ovšem večery u světelné fontány. Kaskády různobarevných světelných proudů, nepřehledné množství lidí a zpěv vlasteneckých písní se tu spojovaly v mohutný dojem, který nemohl nepůsobit na dětskou mysl. Abych se otci v tom hemžení a vzrušení neztratil, připjal mi vždy pod ramena svůj řemen a za ten mě držel.
Náhodou jsem byl na výstavišti svědkem toho, jak se utrhl balon Kysibelka (dřívější jméno Mattoniho kyselky podle místního jména Kysibl), jenž na výstavou vzlétal jako balon upoutaný a tehdy zrovna letěl volně…“
Kniha, ze které je úryvek, se jmenuje Paměti a jiné rukopisy a skutečně stojí za přečtení.
VILÉM
Zbytky lanové dráhy na Letnou jsou ještě v době vegetačního klidu patrné, jinak jsou zarostlé zelení a těžko by někdo hádal jaká úžasná věc tu kdysi bývala .
)Michale Drobku, známe se z Labu. Naposled jsme si psali o remosce na 110 voltů a grillboy ode mně dostal ukazatel na cestu k "vlněným párkům"
Vilém
