Již druhý rok každé ráno zdolávám poklusem kilometr cesty z internátní školy pro jezdce z povolání do stáje dostihových koní trenéra Truhláře. V letních měsících běžím téměř vždy lehkou mlhou, kterou ranní slunce barví do bledě modra, a vzduch je prosycen pachem koňského hnoje. Na podzim peláším ke stáji ranními mrazíky,  které v zápase s mlhou kouzlí na ještě zelené trávě stříbrné koberce.

           Po tréninkovém cvalu vystřeluje zadýchaným koním z nozder pára, a jemné chmýří na čumácích vypadá jak pocukrovaná bábovka. V zimě,  kdy rána jsou krutá ke všem, za úplné tmy, běžím naplno, a s červeným nosem a párou u pusy rád vběhnu do tepla stáje. Koně v těchto mrazivých ránech klusají zabaleni v dekách, jezdci, shrbení v sedlech, jsou promrzlí na kost a nevrlí. 

          Jaro je krásné, hřebci nepokojně poklusávají a zdraví hlubokým hlasem čtyřnohé krasavice. My, učni jezdeckého umění s bujností  hříbat, závodíme v běhu nádhernými jarními rány. Zadýchán, nabit energií, se ve vratech stáje otáčím, a s uspokojením zjištuji, že dnes jsem vítěz.

x x x

          Do každé z deseti dostihových stájí přivezou na podzim několik ročků, plnokrevníků z nejslavnějšího rodu koní na světě. U každého z nich lze listovat dějinami rodokmenu do poloviny sedmnáctého století,  až do stájí anglické královny, k jejím nádherným třiceti klisnám, a až ke jménům  slavných hřebců: Gogolfin Ber, Dearly Arabien, Berley Turk…
 
          Ročkové ještě neumí nic, jsou odvedeni z pastvin, kde byli štastní a svobodní. Během několika zimních měsíců se musí naučit být ovladatelní. Dělat to, co si lidé od nich přejí. Plně s nimi cítím, protože i na nás, učních, bylo pácháno podobné násilí. S bujarostí hříbat se tomu brání a často některý jezdec pocítí. jak je země tvrdá.
         
          Mám na starost jednoho z nich. Jmenuje se Čibuk. Jeho tatínek je slavný hřebec Detvan a maminka Čita, ta také uměla dobře běhat. Čibuk je krasavec s tmavě hnědou lesklou srstí, ladně klenutým labutím krkem a mezi očima svítící velkou bílou skvrnou, zužující se v tenkou čáru, končící na nose.

         Od prvního dne se máme rádi. Každé odpoledne jej kartáčuji, až se ze mě kouří. V přehlídce krásy se umístil na druhém místě. Já se o to také zasloužil. Srst se mu vždy leskla, až oči přecházely.

          Našel jsem Čibukovo lechtivé místo - vždy, když jsem je stiskl patou, nádherně se vzepne. Trénér nám však naše vystoupení zakázal s připomínkou: „Čibuk není cirkusový kůň, byl prodán na aukci za půl milionu a jestli se mu něco stane, tak tě přerazím!“

          Naučil jsem jej tedy jiný trik. Poškrábal jsem mu lehce prstem spodní pysk, a on vždy několikrát zakýval hlavou: "Čibuku, že by panu Záveskému mezi nohami proskočil bernardýn?“  Čibuk pak vždy kladnou odpověď kýváním hlavy potvrdil.

          Někdy se mě pak chlapi, dotčeni Čibukovou neomylností,  snažili i inzultovat...

        Mám na starost ještě jednoho koně, jmenuje se Muráň. Je tmavě hnědý, na čele má bílou skvrnu velkou jako slepičí vajíčko. Od prvního dne, kdy jsem do stáje přišel,  jej kartáčuji, omývám mu vlhkou houbou oči a nozdry, čistím kopyta a stelu mu čistou žlutavou slámou, přestože spí ve stoje. Téměř každý den Muráně v treninku jezdím.

        První měsíce jsem byl nešťastný, pokoušel se mne shodit a chtěl běhat tak,  jak si přál on, ale já se zas snažil splnit přání trenéra panaTruhláře, vychovat z něj poslušného koně. A tak, když jsem nedovolil splnit jeho choutky, skousl zuby udidlo a opřel se do otěží, div že nepraskly.

        Po skončení cvalu jsem byl na pokraji svých sil, sotva jsem dech popadal. Nohy se mi nekontrolovaně chvěly, ve stehnech bodavá bolest, záda v jednom ohni a v dlaních puchýře. Veškeré mé připomínky, proč zrovna já musím jezdit tohoto cvoka, padaly na neúrodnou půdu.
      
       „Ježdění plnokrevníků je dřina, musíš se naučit je ovládat, nesmíš být  ale hrubý, mluv na ně, otěže jemně přitahuj a povoluj… Pozoruj,  jak Záveský zvládá Bajkala a toho dokáže udržet jen málo kdo,“ radil mi pan Mašek, první jezdec v naší stáji.

       Říká se, "trpělivost přináší ovoce". Jestli to byla má trpělivost, nebo to nakonec Muráň vzdal, nevím.

       Zvykli jsme si na sebe a rád jej jezdím.

x x x

       Dnes odpoledne si mne a učně Šviřáka přivolal známý jezdec Grešínský. Před stájí trenéra Hofbauera, pro kterou jezdil, nás postavil do řady - vedle učně Pecháta a Vončoka. Požádal nás, abychom napodobili co nejhlasitěji kozí mečení.

      Učeň poslouchá a neodmlouvá, tato zásada nám byla neustále připomínána a tak jsme s vervou splnili jeho podivné přání. Poděkoval a zvolna odešel do chodby stáje. Koukali jsme jeden na druhého a nedokázali si vysvětlit podstatu jeho přání. Všiml jsem si, že před všemi stájemi se podezřele vylidnilo. Nikde nikdo. Jenom starej penzista Nagy se svým psem Fredem kráčeli zvolna domů. Ne rovnou domů, nejdřív do hostince Start, na pár piv.

     Fred totiž pil pivo také.

      Jak se ale všichni čtyři přihlouple rozhlížíme, všiml jsem si, že z řady domků u silnice vyběhl chlap. V ruce třímal velkou hůl a strašně nadával. Nebylo mu rozumět, neboť nás dělilo asi sto metrů vojtěšky. Upozornil jsem na něj a bavili jsme se pozorováním, jaké dělá legrační skoky ve vysoké trávě. Nešlo nám do hlavy, kam běží a proč nadává.

        "Klucí, já mám pocit, že ten chlap běží sem a chce nás zabít, alespoň to slibuje", řekl docela potichu Vončok. Déle jsme již nečekali a prchali. Já se Šviřákem do naší stáje a  rovnou na půdu plnou sena. Měli jsme smůlu. Rozuřený chlapík si vybral naši stáj. Mezi vraty křičel a žádal nás, abychom okamžitě slezli, což jsme ale rozhodně nehodlali udělat.

         Ve stáji začalo boží dopuštění, koně se plašili, kopali do stěn, řičeli. No hrůza. Zaslechli jsme rozčilený hlas starýho, který vyšel z kanceláře.

      "Tentonoc, co se to pro krindapána, tady děje?" Trenér Truhlář vynaložil mnoho času než chlapíka uklidil, vzhledem k jeho přirozené uzavřenosti to byl výkon. Musel rozzuřenému chlapovi mnohokrát opakovat, že nás určitě potrestá. Já v duchu děkoval všem svatým, že nás "starej" nezavolal k přímé konfrontaci. To by nedopadlo dobře…

       "Pepíku! lezte dolů!" ozval se komínem na shazování sena rozzlobený hlas trenéra Truhláře.  Šviřák pro jistotu vykoukl půdním vikýřem ven, aby se ujistil, že chlapík je pryč. Slezli jsme opatrně z půdy. Nabral jsem do plic vzduch, hodlaje trenérovi vysvětlit skutečnost, že jsme v tom co se stalo, nevinně. Nedostal jsem příležitost a obdržel jsem dva pořádné pohlavky. Šviřák dostal jenom jeden, protože pana Truhláře uplácel, aby měl lehčí učení - kdykoliv se totiž vracel z návštěvy své domoviny u Vizovic, přivezl mu flašku slivovice.

      Jakmile práskly za starým dveře kanceláře, od Bystryčana z boxu vyšel starší učeň Musil, který se také schovával. Ostatní vyšli ze sedlovny, kde do té doby dělali, že mají strašně práce s čištěním vercajku na koně.

      Přišel k nám i pan Merta, nejstarší žokej na závodišti. Padesát kilo živé váhy, černé kudrnaté vlasy, snědá tvář rozbrázděná vráskami. Každého upoutaly jeho ruce. K jeho výšce neúměrně dlouhé a svalnaté. Popleskal mně i Šviřáka po tváři, potřásl hlavou a povídá: "Každý rok se nechají pitomci jako vy nachytat, gratuluju. Mělo by se toho mečení už nechat, je to nemocný člověk."

      Když jsem se nadále tvářil nechápavě, povídá: "On je opravdu nemocnej, listonoška jej prej nachytala, jak ve chlívku pígluje kozu, ale kdoví,  jak to opravdu bylo. Chlapcí čest, zítra v šest." Natáhl na sebe bundu a vykročil k domovu.

PEPA KOUBA