Po ránu mne budík leká:
Koukej vstávat, houby čekaj´!
S nechutí mu utnu tipec,
do vlasů si vmáčknu skřipec

a už spěchám do koupelny.
Zrcadlo mne leká velmi.

Vodou smývám zbytky šminek,
za nohu mne tahá synek.

„Mami, táta v autě troubí,
hlásí odjezd směrem houby!“
Ranní kávu tedy vzdávám,
do košíků sváču dávám.

Les se skvěje v plné kráse,
houbařů víc než hub zdá se.
A tak jdeme dál a dál,
houbařů dnes budu král.

Z trávy na mě mrká houba,
první úlovek, má chlouba.

Žádný červík není v ní
- snad nebude poslední.

Sedneme si  na pařízky,
Dáme si čaj, sníme řízky.
Po příjemné siestě,
vyrážíme po cestě.

Rodině už sotva stačím,
nohy v těžkých botách vláčím.
A pak, když to nejmíň čekám,
smekne se mi noha, hekám.

V  tenisce mi bláto mlaská,
v tričku díru, prostě kráska...

Jehličím jsem ozobená
jako pravá lesní žena.

Po houbách však marně pátrám,
příště vyrazíme k Tatrám.
Pavučinu z očí smetu,
chci být doma v cukuletu.

Škoda, že hub není více,
to by byla smaženice!
Krájím hříbek na prkýnku,
polévka už bude, synku!

Cibule, brambory rané,
to si krásně pochutnáme.

Majoránka, česnek český,
dnešní večer bude hezký.
 Bramboračka vábně voní,
zaboříme lžíce do ní.
Hladoví jak dravé šelmy
nacpeme si bříška velmi.

Těším se až k nevíře,
když plním tři talíře.
Požitek je ale krátký,
první sousto plivem´ zpátky.

Rodina se smutně dívá,
místo polévky jen skýva.

Co se mohlo pokazit?
Krásný, zdravý byl ten hřib...

Noha bílá, klobouk hnědý,
Proč chutná jak krysí jedy?
Dlouho v atlase hub pátrám,
Žádný hříbek, byl to satan!

DANIELA  SVOBODOVÁ