Kdyby Krakonoš neexistoval, museli bychom si ho nejspíš vymyslet. Bájný duch našich hor se „narodil" krátce po proniknutí prvních odvážlivců do jejich nedotknutých hvozdů. Zkazky o něm rozšířili pravděpodobně mazaní Vlaši, hledači rud a drahých kamenů, aby si tak uchránili bohatá krkonošská naleziště...
Po staletí pak žila v Krkonoších vedle sebe dvě etnika a jejich představy vládce pohoří byly tudíž dvojí. Germánský otužilý kulturista, zvláštní znamení „Pozor, je ozbrojen" se příliš nepodobá dobráckému taťkovi z hájovny s věčně vyhaslou ušmudlanou kypsovkou z českých poudaček. A přece oba vyšli z heraldické nestvůry na Helwigově mapě Slezska z roku 1561. Se změnami podoby se vyvíjelo i Krakonošovo jméno. Prvotní nesčetné obměny německého Rűbezahl, v literatuře známé od roku 1618, uvedl do širšího povědomí v několika svazcích příběhů J. P. Praetorius. Na mystickém výkladu Rýbrcoulova jména byla dokonce založena celá věda.
České jméno Krakonoš je v křestním listě horského obra teprve od roku 1824. Dramatik V. K. Klicpera měl tehdy šťastnou ruku, když jej vepsal do balady Krkonošská kleč. Když potom v polovině minulého století do poklidného života krkonošských horáků vpadli turisté, s Krakonoši se doslova roztrhl pytel.
K jeho jménu se dodnes hlásí kde kdo a kde co. (Tím nijak nenapadám toho "našeho"!) Od hotelů a horských bud, divadelních spolků a tiskovin přes rychlík Praha - Svoboda nad Úpou, až třeba po to pivo nebo sýr. Vedle monumentálních skulptur z bronzu i kamene, z nichž nejkrásnější dynamická socha Šalounova vévodí hořickému parku, následována známou kašnou v Trutnově, anonymním dílem sochařského atelieru hořické kamenické školy u janskolázeňské kolonády či rozevlátým Krakonošem před hotelem téhož jména v „Mariánkách", stojí i titěrné cínové majstrštyky Petra Rýgra.
Vedle řezbářských skvostů poznamenaných vlivem „warmbrunnské" školy v dnešní Jelení Hoře, zástupy naivních pajduláků lidových tvůrců zpod Žalýho. Vedle realistického modelu Emila Schwantnera pro seriovou výrobu v žacléřské porcelánce, třeba keramické roztomilosti Radky Šimkové. Od Alšova Krakonoše na lyžích, až po kouzelná ex libris Vojty Cinybulka nebo Jiřího Boudy.
Krakonošův reklamní slogan: „V horách svých jsem tvým ochráncem" najdete opravdu všude. Na odznacích, na přívěscích, na štítcích na hole...
A hlavně na stovkách a tisících pohlednic. I ty nejkýčovitější s trpaslíky a muchomůrkami potěší oko sběratele kouzlem nechtěného. Opravdový bonbónek je snímek Hanse Bönsche z Velké Úpy, kde je těch trpaslíků dokonce sedm. No nekupte to!
Když se do tvorby pohlednic natrvalo prosadila fotografie, objevili se i živí Krakonošové z masa a kostí, jak je ztělesnila řada postav a postaviček z krkonošských hor. A právě o nich bude řeč.
Z anonymity meziválečných „Rübenzahlů" vyčnívá právě ten s těmi trpaslíky. Urostlý dřevař z Šímovy stráně ve Velké Úpě Johann Sturm. Jeho Krakonoš jako by vyšel z Niebelungů, spoře opásaný kožešinou s řemínky na nohách, byl ozdobou „Bundesfestů", německých spolkových slavností v Trutnově plná dvě desetiletí před poslední válkou.
Pak ještě jistý Josef Schier a pitoreskní mužíček v těsném, nepohodlném fráčku z kůry a lišejníků. Na pohlednicích V. Čermáka z Prahy - Košíř se vyskytuje před pozadím mnoha krkonošských dominant. Jeho jméno se mi bohužel zjistit nepodařilo. Díky fenomenu televize je bezpečně mediálně nejznámější Krakonoš z Krkonošských večerníčků. Málokdo už ale ví, že ho ztvárnil představitel chlapáckých rolí z divadla F. X. Šaldy v Liberci, herec František Peterka.
„Příjezd Krakonoše", největší sezonní svátek lyžařů v Harrachově i podobnou akci ve Strážném měl dlouhá léta v diáři podtrženou červeně příležitostný Krakonoš Oldřich Janoušek. Svůj karnevalový převlek nijak neskrýval a v čele maškarního reje včetně populárních čertů mu docela slušel. Patří mu primát v počtu 30 odsloužených sezon, které mu jeho předchůdci Bosák, Hendrych i Mach mohou jen závidět. Nástupce v „úřadě" pan Beneš má tak laťku pěkně vysoko. Pan Janoušek je také prvním Krakonošem co znám, který odešel do penze. Své stařičké ski, patrné i na zimní pohlednici Miloslava Kose, však přesto ještě občas obuje.
Jindřich Buchal, po revíru Benecký, vyrostl do Krakonoše v lesích hraběte Harracha. Po válce krakonošoval v Peci pod Sněžkou doslova na plný úvazek. Splňoval tak dokonale ideální představy o českém Krakonošovi, kterým byl díky svému image 24 hodin denně, že počty zprvu černobílých, později nesměle kolorovaných pohlednic, dnes už asi nikdo nespočítá.
Svým fotogenickým zjevem byl nedostižným vzorem všem svým následovníkům. A pro mě osobně prvním živým Krakonošem mých klukovských let. Na to se nezapomíná. Byl stejně jako předešlý i literárně činný a jeho články s mysliveckou tematikou jsou čtivé i dnes.
Pro nakladatelství Orbis jej mnohokrát fotografoval Zdeněk Menec ze Špindlerova Mlýna.
V dobách, kdy na Černé hoře přepadal turisty jen svérázný janskolázeňský fotograf Celba se svým vycpaným medvědem, strašíval občas rozjívenou rekreantskou omladinu na Zineckerových boudách svým zjevem tamější správce František Umlauf. Tam jej také objevil jeho „dvorní" fotograf Jiří Havel.
Krakonoš ze Svobody byl k stáru chabrus na nohy a rád se vyhříval na sluníčku. Svou důstojnost však neztratil ani o holi a v bačkorách.
Mistr Jiří Bruník charakterizoval svého Krakonoše lakonicky dvěma slovy: hodný člověk. Dobrota z něj i přes zasmušilý výraz vyzařuje i na nejznámějším aranžmá s bernardýnem, které vydavatelství Panorama pro neukojitelný zájem vydalo celkem desetkrát. Hodný člověk Josef Klíček z Krausových Bud byl hodným Krakonošem i pro zvířata v zoo koutku KRNAP ve vrchlabském zámeckém parku, kde pracoval.
Konkurz na nejlepšího Krakonoše někdy v polovině šedesátých let na Mísečkách vyhrál v záři televizních kamer člen Horské služby, boudař a horský vůdce z profese a malíř a řezbář ze zábavy Rudolf Podstata. V jeho dlouholetém bydlišti, Špindlerově Mlýně, uchovává nejedna domácnost jako vzácnou relikvii některou z jeho rázovitých dřevěných figurek krkonošských horáků.
Početná serie barevných pohlednic E. Kučery ho v rozporu s jeho skromnou povahou zobrazuje v nažehleném kostelním saku s vyumělkovanou obří fajfkou z upraveného bukového samorostu. Na jeho oblibě to pranic neubralo. Kdo pana Podstatu znal, ví však dobře, že o žádnou popularitu a slávu ani nestál.
Podle bájí sídlil Krakonoš v Obřím dole, na Kotli, ve Sněžných jámách. Uhrančivý elegán Vladimír Pechan, kterého do pohlednicové galerie uvedla svobodská firma ZiTo Petra Tomana, si vybral Hrádeček. Inu, pan president Václav Havel je jinší soused než Trautenberk...
Řadu krakonošovských pohlednic rozmnožil o svého Krakonoše i Bohumil Jakoubě, fotografující hlavně Jizerské hory, František Škarvada a další mistři kamery. Někteří „modelové" stáli i více autorům, mezi nimiž lze najít jak žijícího klasika krkonošské fotografie Zdenko Feyfara, tak čím dál lepšího Karla Hníka.
Nelze se nezmínit ani o velmi netradičním pojetí Krakonoše, který se z více méně shodných stylizací předešlých zcela vymyká. Hotelier Josef Lingr ze Špindlerova Mlýna, vystupující jako Krakonoš z Martinovky, má na portrétní kresbě z konce čtyřicátých let spíše vzhled máchovského rozervance. Ale proč ne?
Všichni ti populární i méně známí představitelé pána nejvyšších českých hor byli nebo dosud jsou většinou slušní a skromní lidé. Svému vzoru určitě ostudu nedělali. Komu čest, tomu čest. Z úplně jiného soudku je recesistický fórek autora Petra Scheuera s dvojjazyčným textem: „Krakonoš a jeho zahrádka po čtyřiceti letech socialismu." Imisní holina s tváří bezejmenného bezdomovce z trutnovského nádraží je trochu černý humor, který snad ani není vtipný. Kupodivu i ten své kupce našel. Aby nebylo mýlky. Nejde mi o obhajobu hospodaření v lesích před „sametem", ale o etiku.
ANTONÍN TICHÝ
(pokračování příště)
A docela nakonec: Kdo z čtenářů myslí,
že by mi starý pohled s Krakonošem udělal radost, nemýlí se.
Adresa je A. T., Svoboda n. /Ú. 231.
tamější správce František Umlaufajta krajta, koukejte s kým je ta naše Daniela spřízněná...
Čáry, kouzla s.r.o
