Stavím se aspoň v hospodě. Rozhlédnu se. Štamgasti žádní. Nevadí, stavím se večer. Žena už byla doma. Byla zvědavá. Držím bobříka mlčení. Prst si dám přes ústa, řka: “... budu mít práci... to ti, holka, musí stačit.“

     Po obědě jdeme na procházku. Sluníčko láká. Po návratu do večeře si čteme. Naše oblíbená zábava. Jakmile se setmí, loudám se do naší hospody. Mám kliku. Hučí to tu jak v úle. Pár štamgastů, co mne znají, ukazuje, abych přisedl.

     Hovor se točí kolem nálezu Prajze. Vyptávají se, tahají rozumy. Pustím informace, ale něco za něco. Víte, novináři jsou zvědavci. Za dobrou informaci zaplatím piviště. Třeba i dvě.

     Marně se snažím zjistit, jak se jmenuje patron, co dával Prajzovi práci. Ani vidina pivka grátis nezabírá. Až najednou se z lokálu přišoural … těžko určit.. Hádal bych na bezdomovce. Zastaví se u našeho stolu: “Šéfe, platí to piviště?“ Kývnu.  

      Přisedne. Nic přijemného... informace jsou přece ale nadevše.

    Vypráví, že svého času se dost s Prajzem kamarádil. Faktem je, že měl v satelitním městečku práci. Přistavoval zimní zahradu. Jo, parádní vilka. Často býval na stavbě sám. Majitel i jeho žena bývali i několik dní mimo dům. To měl Prajz pré, jak říkával. Několikrát tam byl s ním. „Šéfe, paráda. Pivko, cíga. Fakt leháro.“

 Jasně, nedělalo se.

“Ale né, měl oficiálně klíče. Aby mohl makat i v jejich nepřítomnosti.“

 „Šéfíku, momentik. Vyschlo mi hrdélko. Je čas na to slíbené pivko... a raději hned dvě. A jednoho rumíčka mezi to.“ Svažil hrdélko, jak pravil, a navázal na svou řeč.

      “Šefíku, to bodlo. Hrdélko je zasejc jak v duchničce. No, už vám toho moc neřeknu. Nebude co. Pán Prašule se jmenuje Wiessner, německy. Ulice v satelitu má na ceduli K tunelu. Chápete... k tunelu... přitom široko daleko žádný tunel. Jo, pracháči jsou divný. Šéfíku, neboj, mám pamatováka. Mám to zapsaný v mý kebuli. Měl jsem … ale to už dál by vás nezajímalo. Nemá to s Prajzem nic společnýho.“

     Zmlkl, prstem cvrnknul do štítku čepice. Odkráčel středem. Posluchačům, kteří byli jedno velké ucho, jsem nechal donést metr metr piv (tzn. deset kousků).“Pánové, pusy na zámek. Nechcete, aby mi někdo takového solokapra vyfoukl. Tak díky.“

     Zaplatím. Pádluji k domovu. Jednám obezřetně jako myška. Mé sluníčko je v hajanech. Pustím sprchu, a už stojí mezi dveřmi. Nemusí mluvit. Vím, na co čeká. Manželce nelžu, tak si povídáme dění kolem případu. Již v pyžamu, volám Boldánovi. Očividně má radost, nekazím ji. O večerním povídálkovi vše vyklopím.

     Uznale zamručí a dodá: “Jojo, tak zítra ráno v osm. Dobrou.“ Zavěsil.

Pivo moc nemusím a tak...

     Ráno jsem se probudil v osm. No nazdar. To bude řečí. Hygiéna, snídaně, pusa ženě... a už stojím před oddělením. Služba jen zasalutovala. Zabzučelo u vstupu.... kráčím budovou. Pomáhej a chraň. Zaklepu. Vstoupím.

     Boldán kouká. Raději se nesvlékám. Zahučí: “Tak to vysvětlíš. Později. Jedeme na výlet.“ V autě udílel pokyny: „Zajistíme otisky prstů a vzorky pro určení DNA. Obou. Jeho i jeho ženy.“

Jak, to neřekl. Bude se improvizovat.Ještě dodal, že technici našli a odebrali vzorky otisků sportovní značkové obuvi. Vypadá to, že stál rozkročen nad Prajzem. Zda živým či mrtvým, to se uvidí.

     Ulici i vilu GPSka našla bez potíží. Zvoním. Ozve se bzučák. Otvíráme. Jdeme ke vstupním dveřím. Stojí v nich hospodyně. Uvede nás v halu. Naznačí... čekejte. Přichází pán Prašule, tedy Wiessner.

      Kapitán nás představí. Domácí pán hlesne: “Wiessner“. Dokráčíme do obývacího pokoje. Ukáže na křesla. V očích má velké otazníky. Ovládá se. Boldán mu podává fotku Prajze. “Znáte?“

     “Znám, je to Prajz. Zedník. Stavěl nám zimní zahradu.“

      Aby se neřeklo, zapojuji se do hry na slovíčka: “....co nám o něm můžete říci? A pokud možno od začátku.“

     „Znám jeho bratra. Jeden čas jsme spolupracovali. Pana Prajze staršího zaměstnávala v té době Krajská hygiena. Jeho bratr, tedy Prajz, o kterém je řeč, je, tedy byl, šikovný zedník...“

     S kapitánem na sebe jen kouknem.

     Wiessner nepostřehl nic a pokračuje: “Toho sháním i dnes... protože po té, co jsem ho přijmul, jsem ho následně vyhodil. První měsíc ...super, pak stupňoval nároky. Jasně, že peníze. Neakceptovatelné. Musel odejít. Vidíte, že zimní zahrada není dokončena. Proto ten nový zájem o zedníka. Jo, Prajze jsem od té doby neviděl. Vlastně jednou jsem ho viděl na TV. Dávali pořad o bezdomovcích. Manželka mne volala, že v tom ušmudlaným, zarostlým individuu poznala našeho zedníka .To je vše.“

     Poděkovali jsme a otázali se, zda můžeme pár otázek položit i jeho manželce. Naznačil hospodyni. Zavedla nás do pokoje paní domu. Mladá, pohledná dáma, sympatická.

     Boldán sebe i mne představil. Podal ji fotografii Prajze s otázkou, zda ho zná.

“Ano, náš zedník, než ho manžel vyhodil. Proč? Nevím, to je věc manžela. Když tady pracoval, vypadal lépe než na této fotce. Pečoval o sebe. Byl docela fešák.“ A  bezděky na tváři vyloudila něžný úsměv.

     Opět na sebe významně kouknem. Poděkujem za čas nám věnovaný a jdeme se rozloučit s panem Wiessnerem. Odjíždíme. V autě hodnotíme celou akci.

      Jistě, podezřelé je - tedy byl  - od paní úsměv, když mluvila o něm. Kývnu na souhlas. Z aktovky v igelitovém sáčku uložený zamáčknutý kus doutníku od Prašuleho a v druhém nedopalek cigarety od madam. Vzorky pro DNA. Uznale mne poklepal po rameni. Sám ukáže na náprsní kapsu. V obálkách jsou uložené fota s otisky prstů a prstíků našich „přátel“.

      Dnes nám padla.

-DOKTOR-