Celá sedmdesátá léta byla pro mou malířskou kariéru úspěšná. Na celostátní soutěži Amo 73 Šumperk, soutěž amatérských výtvarníků, můj obraz „Červené zátiší“ dostal cenu. Ujal se mne akademický malíř a na mém vyjadřování to bylo znát. Skupině amatérských výtvarníků se povedlo založit Klub Amatérských Výtvarníků.
S pomocí městského muzea a jeho ředitele jsme sehnali výstavní prostory. Za tuto angažovanost jej strana, ta jediná, vyhodila. Nezlomilo ho to. Vybudoval se studenty skanzen Zubrnice. Po úspěšné výstavě nás několik lidiček dostalo od profesora na fakultě nabídku. Od října nastupujete na dva semestry ke mne do ročníku na kresbu.
Začátky ve fakultním ateliéru nic moc. Kreslili jsme dle sádrových předloh, vycpanin a různá letem světem sestavená zátiší. Dřina, kreslit a kreslit, to byl náš úděl. Pro představu - každý z nás musel kreslit do zvládnutí oči, nosy a uši všech kamarádů, rodiny, známých atd. Nakreslil jsem jich stovky.
Zvládnut byl i tento úkol. Umět trochu kreslit je dřina. Fakt. Konečně jsme se dočkali. Pan profesor uznal, že začátky byly slušně zvládnuty. Mohli jsme přikročit ke kresbě aktů modelek.
Modelky dodala fakulta. Mladou a krásnou. Starší a pozoruhodnou. Obě byly baletky z pražských divadel. Nejdříve jsme kreslili mladou holku. Modelky obdivuji. Hodiny a hodiny stojí modelem v různých polohách, jen s malým odpočinkem při změně polohy. Začali jsme kreslit její akt. Heslo dne: dívat, kreslit, nesahat a nefotit. Mladou jsme začali, protože kreslit mládí je prý snadnější. Mne to tak nepřipadalo. Práce to byla krásná, ale nádeničina. Netušili jsme, co nás čeká při druhé modelce.
Byla starší. Na těle i obličeji roky byly vidět. Faldy, vrásky, a už zdaleka ne ladné křivky. Byla zkušená a dokonale plnila přání pana profesora. Teprve nyní jsme poznali úskalí kresby. Nakonec jsme vše zvládli. Profesor nám dovolil kreslit obě v obětí. “Další dny budeme kreslit mužského modela, pokud možno starého, fakulta ovšem modelem nedisponuje a pro si ho musíte sehnat sami“.... prohlásil lektor a dal nám do dalšího dne volno. S kamarádem nám ostatní oznámili, že máme důvěru a věří, že je nezklameme. A tak jsme vyrazili do města.
Od fakulty do města je to co by kamenem dohodil. Otázka je, kde hledat. Kamarád má nápad. V úvahu přicházejí jen bufety. Neváháme a vyrážíme po místech, kde pivo a vuřty podávají na stojáka. Už toho máme plné kecky a výsledek nula. Zbývá poslední štace, bufet v uličce k nádraží. Do oka nám okamžitě padnul správnej somrák. Ušmudlaný otrhanec. Ovšem to byl materiál. Obestupujeme ho. Aby nám nepláchnul. Než stačíme něco říci, tak řve na celé kolo: “....pánové, nic jsem neudělal, mám i občanku....!!!!!!!!!!!“.
Myslel, že jsme od policie. Celá putyka na nás zírá, jako na odpad společnosti. Nedáme se odradit. Daří se nám mu vysvětlit, oč nám běží. Slyší až, že to nebude zadarmo.
S úspěchem jsme našeho chasníka dotáhli na fakultu. Pan profesor našemu modelovi vysvětlil, o co nám jde. Jak se musí chovat. Hlavně se vykoupat a obléci čisté prádlo i oděv. Pochopil. Domluveno bylo na zítra první sezení. Mohu potvrdit, že jsme zírali. Přišel. Přišel vymydlený, učesaný. Prostě docela příjemný dědula. S kreslením se neotálelo a prvních pár sezení bylo v kalhotech a košili. Děda byl trpělivý a my mohli kreslit, až se nám od uhlů kouřilo.
Při čtvrtém sezení lektor se domlouval s dědou, že by neškodilo, kdyby seděl jako akt. Když to dědovi došlo, chtěl odejít. Ukecali jsme ho, pomohly peníze. Na větší honorář slyšel.
Sundal kalhoty i košili. Prádlo neměl. Je prý zbytečné. Kreslit staré mužské tělo není nic lehkého. Pro většinu z nás byl akt dědy oříškem. Brzy se dlouhé, stále se protahující sezení, dědovi zajídalo. Vrtěl se. Brblal. Nebyla s ním řeč. Potom z něho vylezla pravá příčina. Zachtělo se mu trochu nás oškubat. Nepovedlo se. A tak, ač s lítostí, jsme se s dědou rozloučili. Když viděl, že nebude mít již ani floka, obrátil. Lektor ale už nechtěl na nářek dědy slyšet. Rozloučili jsme a naposledy kreslili a zaplatili poctivý honorář.
Škoda, někteří z nás na základě kreseb dědy byli přijati na akademii. To je příběh od malířského stojanu. Snad vás i pobavil...
-doktor-
A jsem ráda, že vzniklo něco tak pěkného,jako je skanzen v Zubrnicích, nakonec se něco špatného otočilo v pravý opak.
