Takže jsem to vlastně začal i tak, protože jsem na ní i na to balení dostal chuť.
Mirek u nás nakonec přespal (zapomeňte na nějaké sexuální hrátky ve třech), a já si Pavlínu smilně vychutnal a ta potvora to přesně takhle chtěla.
Mám takový pocit, že žít se ženskou, u které vás ani nenapadne ji občas plácnout po zadku, nemá smysl.
Aspoň mně by v takovém vztahu něco chybělo. Něco hodně důležitého.
A pak to přišlo.
Sotva Mirek odjel, zjistil jsem, že mám na něco chuť.
„Poslouchej… ty mě určitě zdravotnicky odeženeš…“
Pavlína na mně zvědavě koukla.
„Ty mě děsíš,“ usmála se rošťácky. „Copak to po mně budeš chtít?“
„No jak jsme včera trošku řádili…“
„No trošku... trošku hodně… ale bylo to kouzelný,“ líbla mě mezi utřením talířku a hrnku.
Pak obojí odložila, přitáhla si mě k sobě a přitlačila si bříško k mému.
„...tak se mi pak krásně spalo. A měl jsem nádhernej sen.“
„A copak se ti to zdálo, miláčku?“
„To bys nevěřila.“
„Tobě věřím úplně všechno,“ pokusila se zasunout mi jazyk do úst.
„Zdálo se mi, že jsem byl malej kluk … a mamka mi udělala jídlo, který jsem tenkrát miloval. Osmaženej lančmít s bramborovou kaší.“
„Si robíš prču?“ odtáhla se.
„Proč? Ty nevíš, co je lanšmít? To je takový jako maso v konzervě, ale úplně semletý.“
„Já vím, co je lanšmít. Ale jak můžeš od lásky přejít rovnou k jídlu? To nechápu.“
„No a proč ne? Vždyť to spolu souvisí. I přísloví na to je.“
„Ja viem. Láska ide cez žalúdok.“
„Cože?“ rozesmál jsem se.
No jo vlastně. Slovensky to tak být musí. Ale zní to veseleji, než v té naší verzi.
„Přesně miláčku. A vůbec – co kdybych to udělal dneska k obědu? Dala by sis?“
Ohrnula nos. To byl už takový zažitý signál, že asi ne.
„Já na rozdíl od tebe, vzpomínky na lančmít dobrý nemám. My jsme nic takového ani moc nejedli.“
„Nech se překvapit, vzpomeň na bůčkový řízky.“
Pavlínka pokrčila rameny.
„Máš pravdu. To by mě nenapadlo, že to může být tak dobrý.“
„No to je tak dobrý proto, že to je ode mě.“
„Náfuko.“
„Jistě. Jak jinak.“
Zrovna když jsme vzpomínali na včerejší noc, zazvonil dveřní zvonek. Myška.
„To musíte nechávat klíče v zámku? Člověk se pak ani nedostane domů.“
„No já je tam nedal,“ bránil jsem se.
„Králice,“ oznámila Pavlína.
„Ty jsi proti ní byla vždycky zaujatá,“ odvětila jí Myška.
Nejsme normální rodina.
Copak bych mohl jít do poradny s tím, že macecha žárlí na králici nevlastní dcery?
Navíc ony by mě rovnou udaly, že jim vážu k sobě tkaničky a vyměňuju slánku s pepřenkou.
Ne, to by nešlo.
„Jsme se ve škole dneska dozvěděli….“ začala vykládat Myška, sotva se zula.
„Leští si to před třídní schůzkou,“ upozornil jsem Pavlínu.
„Nenéé … náhodou, já z třídní schůzky strach nemám.“
„Co jste se dozvěděli, Myško?“
„Jak vznikl spam a z čeho to je.“
„Spam? Myslíš tu otravnou poštu a tak?“ zeptal jsem se.
„Jo. Přesně. Si představ, že to původně vzniklo, protože někdo chtěl reklamně vnucovat kořeněnou šunku. Čili lančmít.“
„Že by takoví lidé vůbec mohli existovat?“ rýpla si Pavlína.
„Jo. Lančmít. Fůůůj.“ S odporem protáhla Myška.
„Tak za prvé dámy. Spam není z lančmítu ale z prejtu. A za druhé, ten lančmít dneska bude. A konec námitek.“
Myška se herecky rozbrečela.
„Buhééé... já už do školy chodit nebudu. Já už nechci nic vědět o lančmítu.“
Pavlína se do mne pustila taky.
„Zapomeň na to lásko moje. Spam byl lančmít. Podívej se na Monty Pythony a uvidíš.“
Jistě, že jsem tu známou scénu znal. Tu nádhernou, známou scénu s PREJTEM.
„To jsou ty vědomosti z internetu. Každej blbec tam napíše, co ho napadne a pak se tomu říká wikipedie.“
„Ježíš Jirko, neštvi mě. Je to lančmít a vždycky byl. Byla jsem v Anglii a věř mi, že to tak bylo.“
„Jenže tys tam byla poměrně nedávno. Já tam byl v roce 84. A to si buď jistá, že to tehdy byl prejt.“
„Třeba to byl prejtovej lančmít,“ nabídla smířlivě Myška.
„Nebo lančmítovej prejt,“ odpověděla Pavlína.
„Vy jste myšlenkově inkontinentní,“ dorazil jsem to.
„Cože jsme???“ zeptala se Myška.
„Tak se říká lidem, co jim to moc mluví. To neznáte?“
„TY jsi především myšlenkově INKONSISTENTNÍ,“ zakoulela očima Pavlína.
„To bys ty musel být myšlenkově mokrej od rána do večera,“ přisadila si Myška.
Ještě, že se v tu chvíli ozval jeden z klientů. I to je někdy důvod proč nepoužít tělesný tresty.
„Utloukli jsme ho argumentama,“ prohlásila moje zrádná dcera a obě zbaběle opustily kuchyň.
Klienta jsem vyřešil za pár minut, nová sestava do účetnictví a tu bych měl udělat večer.
Takže milé dámy … teď s vrhám na ten lančmít.
A jestli vám to nebude chutnat, tak aspoň víte, že vás nemiluju.
Tedy... že mě nemilujete.
Ale já myslím, že se budete oblizovat až za ušima.
ROMAN
Docela jsem na to dostala chut. Ja tyhle veci muzu!
Holandsky bloedworst je prilis koreneny muskatem, hrebickem...a to mi nechutna. Lancmid jsem naposledy jedla, snad jako dite.
Ale rozumim, bude se lamat.
Publikum chce pořádný psycho, "papuče letět pod pohovku, nákupní tašky padat na vozovku, ať si tramvaj zvoni, ať se zblázni semafor...". Prostě musí týct krev! A ne vepřová... 
Dost dlouho trvalo, než maminka vydedukovala, že to je obalenej landšmít...:-)
To byla spíš ironie, že kojící matka a diabetik si dají k večeři tohle...
)) ... ty jsi studnice zivota, dekuji 