„Pokud se vám podaří realizovat to, co tady předestíráte, budete po dlouhé době první, co tu něco takového rozhýbal.
To bude mít rektor radost,“ oznámil mi vedoucí technického úseku, další člověk, se kterým bude nutné spolupracovat.
„Zkusím to. Mám výhodu v tom, že si můžu dělat co chci. Když to nevyjde, tak to prostě nevyjde.“
„To vám přijde jako výhoda?“
„Z jedné strany docela určitě. Člověk musí řešit problémy osobně, ale jen do určité míry, jinak se v nich utluče.“
Erben zakýval hlavou.
„Nevím, nevím. Ale máte pravdu v tom, že vaši dva předchůdci to brali osobně možná až příliš.“
Zase mi něco zavrtělo v kapse. Doufám že je doma všechno ok.
Tak jsem te na stare adrese uz nenasel a telefon mi neberes. Razim domu, kdyztak se ozvi.
Mirek. Hodněletý kamarád, byl u nás naposled, když jsme ještě bydleli s Myškou sami v malém bytě.
Tak to mě mrzí, jestli se mineme.
Telefon chvíli vyzváněl a pak ho konečně zvednul.
„No?“
„No co no! Kde jsi?“
„Nazdár. Zrovna se pokouším vyjet z Hradce zpátky domů, ale už mě to potřetí přivedlo do centra.“
Standardní problém návštěvníků tohohle kouzelnýho města.
Sem se dostanou, ale vrátit se, to není tak jednoduchý.
Kdysi Myška vymyslela, že Hradec se k návštěvníkům chová prostě nezdvořile.
To aby odradil ty blbý, a zůstávali tady jenom ti fajn.
„No vidíš. Tak kam pospícháš. Já měl poradu, nemohl jsem brát telefony. Kde teď zhruba jsi?“
Vzpomněl jsem si, jak mě kdysi Pavlína pokoušela navést někam .. to jsem tady ještě netrefil ani z nádraží na poštu.
To už je hrozně dávno.
Mirek mi popisoval něco, co se zdálo vypadat jako lízátka, čili stadión. Po levé straně.
„Hele, vydrž, jeď pořád dál a až dorazíš na křižovatku, kde budeš mít po pravé ruce takovou červenou vilku – jmenuje se Anička – tak odboč doprava, pak ještě jednou a já tam budu čekat.“
„Není to moc jednoduchý?“
„Jednoduchý?“
„No na to jak se tady motám mi to přijde prostě moc jednoduchý. To určitě netrefím.“
„Trefíš. Prostě jeď po okruhu, drž se vpravo a u té vilky odboč.“
Vzal jsem to přímo přes město, takže bych ho měl předjet. Mezitím jsem měl telefon od Pavlíny.
„Jirko? Kdy dnes budeš?“
„Co nejdřív to půjde Pavlínko. Co potřebuješ?“
„Nic, jen mě napadlo ti zavolat.“
„Tos udělala dobře, budeme mít návštěvu.“
„Jejda. Koho?“
„Mirek .. tedy pokud trefí, ale já doufám, že jo.“
„Ten tvůj kamarád .. odtamtud?“
„Jojo. Máme něco malého doma?“
„Jo. Majdu. Ale tu mu nedám. Stejně si pak skočíte na jedno, že?“
„To nevím, záleží, kdy pojede domů.“
ONA
V podvečer dorazili.
Ležela jsem zrovna s Majdou na gauči – byl čas kojení.
A jelikož jsem z těch nestydatých žen, co docela v pohodě kojí i před cizími, zcela jistě ve vlastním bytě, byl chudák Mirek hned zkraje konfrontován s nečekaným výjevem.
„Vítej, Mirku. Ciť se jako doma. Budu ti tykat, protože jsi Jirkův kamarád, OK?“ usmála jsem se na něho co nejzářivěji.
Přece jen drobně hrozila trapná situace a ty obvykle zažehnávám co nejzářivějším úsměvem.
Většinou to funguje.
Jenže Mirek zůstal stát mezi dveřma a tvářil se poměrně rozhozeně.
„Prosím tě pojď dál,“ plácl ho Jirka po rameni. „Žádný problém, nám to už vůbec nepřijde... co si dáš?“
Na tomhle místě je, milé dámy, potřebné prozradit, že můj drahý vypadá jak Marlon Brando v nejlepších letech, čili takhle:
V oblasti mužské krásy tudíž určitě nestrádám.
Jenomže - jakmile se Mirek konečně rozhýbal a vešel, vypadalo to, že vešel George Clooney v zarostlé verzi.
Nevím, jestli jste někdy něco podobného zažily na vlastní kůži, v rovině teorie to působí trapně a puberťácky, ale věřte, že ve skutečnosti to s váma jako ženskou zacloumá.
Najednou máte v obýváku toto (a ještě k tomu vyplázlé prso):
Proč mě sakra Jirka nevaroval??
Najednou jsem usoudila, že Majda už má dost, a bleskově jsem s ní zmizela v ložnici.
Bylo nutno hodit pohled do zrcadla.
No samozřejmě... bůhví, jestli jsem se vůbec stihla ráno učesat.
To je děs! A to flekaté triko od mlíka!
Naposledy jsem se tak rychle převlékla v patnácti, když u nás zazvonil kluk, co se mi strašně moc líbil a maminka ho pustila dovnitř bez konzultace se mnou.
„Tak povídej, starej brachu, jak jde život,“ slyšela jsem z pokoje hlaholit Jirku.
„Ále, ani se neptej. Rozvádím se.“
„Jak tooo? Já si myslel, že zrovna vy dva spolu vydržíte do smrti.“
„No, já si to myslel taky. Jenže člověk míní a ženy mění.“
„Chceš o tom mluvit?“
„Upřímně? Ani ne. Mám toho plné zuby.“
„Tomu rozumím. Já se rozváděl dva roky a málem jsem to nepřežil.“
„Něco jsem slyšel. Podle toho, co Milena šíří po městě, jsi větší gauner jak Rath.“
„Jo jo, bráním ji ve styku s Myškou, kromě toho že jsem ji o všechno obral.“
Mirek se zasmál.
„Poslouchej, půjdem si někam sednout? Nerad bych rušil tvou mladou paní...“
No tak to byl nejvyšší čas zasáhnout. Posadila jsem Majdu do ohrádky a vešla do obýváku.
„Ale kdepak, o žádném rušení nemůže být ani řeči. Co byste tomu řekli, pánové, kdybych vám udělala něco dobrého k jídlu?
Pivo máme taky ještě v lednici. Přece mě tady nenecháte samotnou, opuštěnou...“ udělala jsem na ně loudivé veliké oči.
Na oba.
ON
Děsná ženská.
Já jí snad roztrhnu ..a to jsem si myslel, že jsem pro ní aspoň Brad Pitt.
A dostane ji i obyčejnej okolojdoucí Clooney …
ROMAN
