Člověk by měl zvážit, kdy si otevře pusu. Staré pravidlo, ale s některou povahou to není vůbec jednoduché jej použít. Takže když nás navštívil proděkan a postěžoval si, že univerzitní projekt rok a půl skomírá na úbytě, byla to zrovna ta situace, ve které se svojí povahou mlčet moc neumím.

„Víte“, začal jsem poměrně nesměle, „kdybych tuhle situaci řešil z pohledu externího dodavatele, nabídl bych řešení takové, aby do třech měsíců aspoň něco bylo. Projekty, které za sebou nemají nic, nikam nevedou.“

„A vy už jste někdy takovou situaci řešil?“ zeptal se proděkan s nástinem zájmu. Asi už těch variant slyšel hodně, za tu dobu.
„Ano. Dvacet let. Měl jsem firmu na zakázková řešení, leckdy jsme trhali trny z paty, abych tak řekl.“
„Povídejte, to mě zajímá.“

Uvelebil se, a tím pádem jsem měl prostor na delší povídání.

„Univerzitní projekt by neměl začít fungovat zespoda. V první řadě má vždycky propagační účel, protože musí oslovit i veřejnost. A v ideálním případě i studenty, je tady přece devět tisíc potencionálních zaměstnanců.“
„Zajímavá myšlenka.“
„Za tu dobu, co tu pracuju, vím, že problematika není vůbec jednoduchá a největší kolize jsou v detailech. A v kompetencích,“ dodal jsem.
„Máte pravdu. A dál?“
„V projektu takového rozsahu je nutné do těch tří měsíců vytvořit základní stavbu, která sebe samu začne prodávat. Zároveň se bude definovat rozhraní, které musí ty detailní složky respektovat.“
„S tím bude problém.“

Přemek začal se vzrůstajícím zájmem sledovat naši debatu.

„Bude a nemusí být. Většina lidí sice volá po svobodě, ale taky většina z nich je bez určitých mantinelů docela bezradná.“
„Ohledně designu, například .. volil byste externího dodavatele nebo studenty?“

Upil jsem kafe. Budu si muset koupit nové, tohle nějak dlouho leželo v šuplíku. Tedy .. ne, jako že hotový v hrnku, ale v pytlíku, samozřejmě.
„Studenty. Jednak má univerzita k dispozici dost lidí, kteří design umějí a nebo studují a jednak … poslední podobný projekt měl ve výsledku jako první kritiky právě studenty. Když se jim nabídne možnost se realizovat, docela určitě se přesně tohle opakovat nebude. Naopak. Lidi co něco tvoří, mají tendenci to svoje bránit.“
„Rozumím. Některé fakulty začaly realizovat částečně to, co by měl tento projekt pro ně dělat už dávno. Co s tímhle?“
„Neberte to jako konečný názor, neznám všechny okolnosti. Ale obecně vzato by bylo dobré tyhle částečné práce ocenit, podchytit a obrátit k obrazu potřebnému.“

Proděkan svoje kafe dopil.

„Měl byste chuť na tom pracovat? Ptám se samozřejmě orientačně, netuším, jak dalece jste tady vytížen.“

Přemek zasáhl. Sice s úsměvem, ale velmi konkrétně:
„Nepustím ho. Práce je tu hodně a Jirka je potřebnej.“

„Je mi to jasné, pane kolego. Ale mám pocit, že alespoň některé věci bychom uvítali. Popovídejte si tady spolu a pokud byste dospěl k závěru, že by pro vás nějaká forma spolupráce byla zajímavá, stavte se u mne .. řeknemě ve čtvrtek?“

Nevím, jestli se to na akademické půdě hodí, ale plácli jsme si. Tedy na tu schůzku.

Na oběd jsme zašli s Přemkem.
„Ty to vezmeš, že jo?“ začal ještě před polívkou.
„Nevím. Fakt nevím. Ale je pravda, že zkusit poskládat to, co se za rok a půl nepovedlo, je pro mě docela lákavé. Jenže utíkat se mi od tebe taky nechce. Práce je dost.“
„Takže?“
„Zkusím dát podmínky takové, aby to v případě realizace mělo šanci na úspěch.“
„Co konkrétně?“
„Vlastní oddělení, platový nárůst a kompetenční pravidla.“

„Kompetenční pravidla? Jak to mysllíš?“
„Třeba něco takového, jako termínové alokace. Změnit pravidla tak, aby ten, kdo nedodá do termínu požadovaná data, bude se muset smířit s tím, že dostane ty nadefinovaná.“
„Rozvrhy třeba.“
Jo, třeba rozvrhy. I když existoval termín k jejich dodání známý vždycky aspoň tři měsíce před, málokdy byl dodržen. Pak se těžko cokoliv plánuje a hlavně plní.
„Mám obavy, že jsou tak po termínu, že ti dají všechno, o co si řekneš. No a až dostaneš to vlastní oddělení, zaměstnej mě.“

Ach jo.

Vůbec to není jednoduchý. Na jedné straně kluci, co mně tu hodně pomohli. Skvělé prostředí, podpora. Je to takový životní štěstí se v tomhle najít. Na straně druhý je fakt, že od Přemka jsem mockrát slyšel, že nás zruší, že se všechno převede, sjednotí … prostě člověk nikdy neví, jak dlouho tahle idylka může trvat. A je pravda, že v přístupu k těmhle věcem se s Přemkem hodně lišíme. Chtěl jsem, aby oddělení rozšířil, nákladově zvýšil – zkušenost říká že první se likviduje tam, kde se lidi moc neozvou a nemají velkou spotřebu.
V hlavě mi to všechno vrtělo, ještě když jsem dorazil domů.

ONA

Jirka dorazil z práce a byl nezvykle zamlklej.

Nejdřív jsem ho nechala tak, stejně mám PMS a to znamená, že jsem sama nejradši, když mi každý dá pokoj.

Mimochodem, pokud vám bude někdo tvrdit, že kojení blokuje menstruaci, nevěřte mu. Já sice kojím už skoro rok, ale menstruuju zvesela už několik měsíců.

Po večeři mi to už ale nedalo. Přivinula jsem se.

„Jirko, co je? Nějakej problém?“ políbila jsem ho na svoje oblíbené místo za uchem.
„Ale ne, proč?“ pohladil mě po vlasech. Ale tak nějak... roztržitě.
„No protože normálně mnohem víc mluvíš,“ usmála jsem se na něho. „Máš to, marný, já na tobě prostě hned poznám, když se něco děje.“
„Aha, no to je jednoduchý, lásko moje. Dostal jsem zajímavou nabídku z rektorátu. A teď přemýšlím, co udělat.“

„No to je přece jasné,“ předla jsem jako kočka. „Poradit se se svou ženou.“

Nooo, to jsem měl taky v plánu, moje moudrá ženo, ale nejdřív jsem si to chtěl sám drobet srovnat v hlavě, víš?
„A to se ještě nestalo? Ještě srovnáváš?“
„No, srovnávám. Je to složité.“
„Ale rektorát je lepší zaměstnavatel než fakulta, ne?“
„Jak se to vezme... jisté dnes není nic, ale nejspíš jo... problém je v tom, že bych byl rád, kdyby se to vyřešilo nějak tak, aby to celé nebylo na úkor kluků.“
„Aha, no jistě. To by bylo ideální. Ale možná se budeš rozhodnout jenom sám za sebe.“
„Uvidíme. Mám čas na rozmyšlenou, naštěstí.“

„Víš, bylo by fajn, kdyby se to povedlo tak... aby ti přidali prachy.“

„Ha! Promluvila moje nová účetní,“ usmál se na mne.