„Moravec, dobrý den,“ odpověděl jsem doktoru Hrbkovi, který měl zrovna v nemocnici na starosti takové případy, jako jsem já.
„Aha. Vy jste ten počítačovej expert, že?“
Nevím sice jak to souvisí s diagnózou, ale potvrdil jsem mu to.
„Tak se stavte nejdřív, co můžete. Rád bych si něco ověřil.“
„Je tam nějaký problém?“
„Říkám, stavte se. Proberem.“
No tak jo no. Srdce se mi drobet rozbušilo, i když už jsem si mohl zvyknout.
si se na některý věci zvyknout nedá.
Sáhl jsem po cigaretě. Moment.
Co mi Hrbek chce sice netuším a ani neovlivním, ale tohle je moje rozhodnutí. Jasně, že je.
A budu tady dvě hodiny poskakovat nervní hned ze dvou důvodů – ani mě nehne.
Dělám, co můžu Pavlíno, ale prostě teď ještě ne
.
Skočil jsem k Přemkovi, abych si zařídil malé volno.
„No já počítal, že odpoledne mrkneme na ty praxe,“ zamručel.
„To tady už dávno budu, aspoň doufám.“
„Poslouchej, nemáš nějakej problém?“
„Mám tisíc problémů Přemku, ale zrovna teď mi moc nepomůžeš. Až se vrátím, promluvíme si, ok?“
Přemek zamručel podruhé. Asi to byl souhlas.
Došel jsem do auta, nastartoval a vyrazil do fakultky.
Přemýšlel jsem. Skoro tři roky tady válčíme … podařilo se splatit věci za velkou haldu peněz. Už by se vlastně dalo docela žít.
Docela určitě tak, jak si to představuje normální člověk.
To je to v tom životě prostě tak nastavený, že si člověk nikdy neodechne?
V rádiu hráli Pokondři, takže Frekvence 1.
Někdy je mám rád, ale dneska ne.
Překlepl jsem na nějaký normální rádio, kde nemají exhibující moderátory a chvilku poslouchal úvahy ministra zdravotnictví o placení plomb.
V podstatě můžu být rád, že mám všechny tyhle věci zadarmo, že jo.
A jako vždycky, hledat místo na parkování. Času dost, není kam pospíchat. Vůbec nikam.
„Pan Moravec?“ zeptala se mě sympatická sestřička.
Sice vůbec nebyla blond, ale vypadala fajn.
„Ano, to jsem já.“
„Mám tady od doktora Hrbka pokyny, takže pojďte se mnou.“
Pokyny. Hm. Třeba mě chtějí rovnou zastřelit na nemocničním dvorku.
„A jaké máte ty pokyny, jestli se můžu zeptat?“
„Uděláme vám rentgen a pak vás i se snímkem pošlu k němu. Chce s vámi mluvit.“
„Jo, to říkal. Tak jdeme na to.“
Odložil jsem si, nadýchl se a nechal si udělat vnitrotělní fotku.
Možná dokonce i dvě, těžko odhadnout.
Měl jsem neskutečnou chuť na cigaretu.
To mi ty potvory dělají snad schválně.
Jestli Hrbek do deseti minut nevykoukne, tak…
„Pojďte dál.“
Vykouk.
„Sedněte si.“
Jak jinak. Možná dostanu i kafe třeba. V seriálech se to tak dělá.
„Takže pane Moravče…“
Nedostanu.
„… jak jsem říkal, vy jste ten počítačový expert?“
„Živím se tím. Ale předpokládám, že nepotřebujete vyměnit papír v tiskárně, zformátovat disketu, nebo tak něco, že?“
„Ne, to nepotřebuju. Podívejte se na tyhle dva snímky.“
Koukl jsem na oba. Tušil jsem na nich svoje plíce, ale že bych z toho byl moudrý…
„Podívejte se pořádně. Ten vlevo je snímek z předminulého týdne. Vidíte tam ten tmavší objekt? Vlevo dole, na laloku.“
„Asi ano. Myslíte tohle?“
Jakmile jsem se zorientoval na jednom snímku, už jsem mohl porovnávat s druhým. A měl jsem to.
„Na tom vpravo je menší a nebo je to něco jiného, že?“
„Ano. Proto jsem vás volal. A teď se koukněte na tenhle snímek.“
Hm. Tak na něm nebylo nic.
Tedy .. ne jako že vůbec nic, ale žádná šmouha, nebo objekt, nebo jak to Hrbek nazval.
„To vypadá .. čistě. Co si o tom myslíte?“
„Kdybych nevěděl, že to je technicky nemožný, věřil bych tomu, že jste si to jako počítačovej expert prostě vygumoval.
Ale všichni z té vaší rasy, co je tu živíme, mě ujišťovali, že to v žádném případě není možné.“
Aha.
Aha!
Něco ze mě spadlo. Asi taková středně velká hora šutrů.
„Takže jsem v pořádku?“
„Vypadá to tak. Doufám, že jste neudělal díky tomu předchozímu vývoji nějaké .. závažné rozhodnutí?
Tady reklamace nebereme, víte?“
Usmíval se od ucha k uchu a já bych mu dal nejradši pusu.
I když… hm… Pavlína si to hospodaření už asi vzít nedá.
ONA
Vykoukla jsem z okna a uviděla zrovna Jirku, jak kráčí domů.
Bezděky jsem se usmála. Ještě pořád mě to vevnitř potěší a zahřeje, když ho vidím.
Je tak pohledný... pohybuje se s přirozenou elegancí, která se nedá naučit.
Tak se musí člověk narodit.
Jenže najednou, už byl jen asi padesát kroků od našeho vchodu, se zastavil, vylovil z náprsní kapsy cigaretu a zapálil si.
A mého vnitra se místo teploučké radosti zmocnilo takové nějaké... studené zklamání.
Takže „nařízení“ nefunguje.
No, zas tak překvapivé to není, že jo.
Zkuste něco nařizovat lvovi... když jste nota bene závislí od antilop, které vám nosí.
Zatáhla jsem záclonu a šla do kuchyně.
Co mě na tom vlastně tak štve, přemýšlela jsem. Že prostě není ochotný nebo schopný udělat něco, na čem mi velmi záleží?
Nebo opravdu to, že si nepřestává ničit zdraví? Upřímně řečeno - nejspíš obojí.
Za pár minut zachrastily klíče v zámku.
„Miláčku, jsem tady...“ plus ten jeho fantastickej, filmovej úsměv.
Je těžké zlobit se na někoho, když se tímhle způsobem usmívá.
Ale já se jen tak lehce nedám.
„Ahoj,“ pozdravila jsem co možná nejneutrálnějším tónem.
„Tak si představ, dneska jsem byl u Hrbka...“
„Who the fuck is Hrbek?“ vypadlo ze mne, ani jsem nevěděla jak.
Jirka se zarazil.
„No to je doktor na plicním... prosím tě co ti je?“ rozladění z něho najednou přímo ztékalo.
Jenže mne u zmínky o plicním přešlo všechno, co mi leželo v žaludku.
„Nic mi není, povídej, povídej prosím...“ naléhala jsem.
Docela srandovní – jedna malá část mého mozku jakoby se neúčastnila dění, ale všechno z odstupu pozorovala.
A právě ji napadlo, že před pár dny psali na idnes, že zrovna tohle je nejčastější lež, kterou slyší chlapi od žen: nic mi není.
„Mno, udělali mi RTG a zjistili, že jsem v pořádku.“
Uf, to je skvělá zpráva.
Docela mi odlehlo.
„Ale jak to, lásko, co tedy byl za problém? Snad tě jen tak neodbyli...“
„Ale ne, něco tam viděli, ale už to tam není. Spokojená?“
Obejmul mě, ale tvářil se u toho mnohem vážněji, jak bych si přála.
Kde je teď ten jeho úsměv?
„Pavlíno... řekni mi co je. Ty dobym kdys mohla bez problémů zapírat svoje city, jsou pryč, víš to, že?“ políbil mě do vlasů.
„Jirko, opravdu mi nic není...“ neměla jsem už chuť kazit náladu, úplně mě to přešlo.
„Pavlíno!“ řekl Jirka o poznání přísněji.
Holt prostě ví, jak na mne.
„Viděla jsem tě teď kouřit...“ špitla jsem mu někam do krku.
On vzdechl, a obejmul mě ještě pevněji.
A já následně jeho.
Dyť já vím, lásko moje, že to není jednoduchý.
Ale my přece vždycky spolu uměli zázraky... tak co je?
ROMAN
A Pavlíně jako nekuřačce žádná Jirkova cigareta neujde a vůbec ho nemusí vidět zapalovat cigáro za rohem, k odhalení stačí její nos.Jasně, jsem odnaučená zapřísáhla nekuřačka, ty jsou nejhorší.
Já to už psala, dcera měla kdysi nález na plících díky zapleteným korálkům ve vlasech, ale to asi nebude Jirkův případ?
Jinak Jirkovi přeji, že mu tak zázračně odlehlo, musely to být nervy.
