Úplně vidím zamyšleného Borju Michajloviče, jak svým kalným zrakem přehlíží obrovské celiny a někde v dáli se pomalu vykresluje ta širá, ruská krajina.
Takže ještě jednou. Myšce se blížily prázdniny, jarní.
„Tati?“
Zrovna jsem připravoval čočku, dostal jsem na ní úplně hříšnou chuť a zvažoval, jestli holky na večer někam neodstěhovat.
„Tatii?“
„No copa? Můžeš mi podat prosím tě ty prťavý okurky z ledničky?“
Podala. A samozřejmě si stihla aspoň jednu uzmout.
„Budou prázdniny.“
„Já vím. Plánuješ něco?“
„Věrča mi nabídla, že můžeme jet na hory. Tady kousek, do Krkonoš.“
„Jasně. Není problém. Došly ti peníze od maminy?“
„No právě. Nedošly .. ještě.“
Aha.
Sakra.
Zrovna tenhle měsíc jsme doplatili auto a sociálku. Skoro třista tisíc za třicet měsíců.
Je fakt, že to člověka potěší, ale na druhou stranu bude chvilku trvat, než se z toho vzpamatujeme.
„Mno .. tenhle měsíc je ještě trochu .. našponovanej. Ale víš co?
Jednak je ještě chvíli čas a třeba to mamina pošle .. a jednak je ještě chvíli čas, a kdyby bylo nejhůř, něco někde prostě vyhrabu.“
„To jsem ráda“, ozvala se Pavlína. „Přišly doplatky na elektřinu a plyn.“
„Já vím. A taky mě čekají daně.“
Nakrájel jsem okurky na úplně malinký kostičky.
I kdybych se takhle rozkrájel, žádný finanční zázraky teď neudělám.
„Přemýšlelas o tom, co jsem ti řekl, Pavlíno?“
Uzobla si čočky a s chutí si mlaskla.
„Miluju chlapy, co umí takhle vařit.“
„Ještě, že o tom neví. Tak co?“
Bavili jsme se nedávno o tom, aby převzala hospodaření u nás doma.
Uvědomil jsem si, že to prostě neumím, a že zbytečně moc peněz mi pořád někam utíká.
Už jsem sice takhle svěřil peníze kdysi Mileně, a taky to byl důvod, proč to ještě pár let budeme dávat finančně dokupy.
Ale stejně nemám moc na výběr.
Myška zmizela k sobě do pokoje, svého dosáhla a tohle se jí zas tak moc netýkalo.
Jenže to si mohla myslet jen ona.
„Jirko .. nevím, jestli to nevyzní nějak blbě, ale myslím, že bych to měla vzít. Budeš mít víc času i na práci a i když nejsem ekonomka, tak si myslím, že jsem tyhle věci uměla.“
Přemýšlel jsem, jestli jsem Pavlíně říkal o tom, že Milena se tou svojí ekonomkou chlubila docela ráda a jestli to teď nebylo takové drobné popíchnutí.
Ale i kdyby .. není to podstatné.
„Tak to je v pořádku. Ale mám dojem, že chceš říct nějaké Ale.“
„A tohle na tobě miluju taky – kdybych se kdysi nanaznačovala tisíckrát, že něco chci, nebo že mi něco vadí, tak by mi to bylo houby platný.
Nikdy by mě nenapadlo, že vůbec existuje chlap, co taky umí ženskou slyšet.“
„Ty mě dnes podezřele často lichotíš. To budeš chtít o jedno volský voko navíc, že jo?“
Objala mě.
„Houby.“
„Tak o co jde, Pavlínko?“
„V souvislosti s tím, o co jsi mě požádal, mě napadla jedna věc. Měl bys něco proti svatbě?“
„S tebou, předpokládám.“
„Neřáde.“
Ach jo. Neměl. Ani náhodou. Jenže to už bych měl fakt nalít čistého vína.
Jak se sakra ženský řekne na takovouhle otázku námitka, když to není výmluva?
„Pavlínko .. myslel jsem si původně, že to třeba necháme až doplatím všechny ty věci, co si s sebou táhnu.
Jenže je pravda, že když už jsem tě požádal o tohle, tak tenhle důvod k odsouvání padá.“
„Ajajaj, ty máš nějaký jiný.“
„Taky tě miluju. A taky za tohle.“
Odstavil jsem čočku, voněla na celou kuchyň a hodil na pánvičku slaninu, cibulku a pak lehce zamoukl.
„Měl jsem si jít poležet do nemocnice.“
„Cože??“
„Našli mi nějakou drobnost na plicích.“
„Proč jsi mi to neřekl? Copak nevíš, že zrovna tyhle věci chci vědět? Jirko!“
„Nešil. Našli mi to, když jste odjely a když jsem si uvědomil, že byste mě nenašly doma, až byste se vratily … to nešlo prostě.“
„Mohl si zavolat.“
„Jistě. A místo stavěni sněhuláků bys studovala, co by to všechno mohlo být.“
Zamíchal jsem slaninu s čočkou a hodil jsem vajíčka do šťávičky.
„Připravím stůl a příbory. Myško???“
Holky ustlaly na stole a já zatím ustlal talíře.
Čočku jsem ozdobil plátkami okurek a na ty krásný žloutkový polokoule jsem dal drobet pepře.
Graficky vzato to vypadalo skvěle.
Proč se v tom ta Pavlína tak nimrá?
ONA
Pokoušela jsem se jíst Jirkovu čočku ale moc mi to nešlo. Přímo mi rostla v puse.
V žaludku jsem měla těžkou kouli a slzy na krajíčku. Proč musí být pořád něco?
Proč musíme o ten svůj kousek štěstí tak moc bojovat?
Co když je to něco vážné?
Co když o něj přijdu?
Strach mi svíral hrudník, skoro jsem se nemohla nadýchnout.
A proč se probůh v těchto vecech chová tak nezodpovědně?
Dyť někdy je každý den důležitý... on si prostě radši klidně umře, než by něco řešil včas?
Co si pak počnu, to ho nezajímá?
A to kouření mě taky děsně štve... to bylo řečí... já můžu kdykoliv přestat, já už to jednou udělal... a skutek utek... a nakonec ho to opravdu přivede do hrobu.
Vstala jsem od večeře a odešla do ložnice. Už jsem to nemohla vydržet. Vzápětí přišel za mnou.
„Lásko co se děje?“
Rozbrečela jsem se úplně nahlas.
„Jirko prosím tě slib mi dvě věci.“
„Co jako?“
„Jednak že hned zítra ráno pojedeš do toho špitálu a jednak že s tím kouřením konečně přestaneš.
Okamžitě.
Včera bylo pozdě.
Ber to třeba jako úsporné opatření nového ministra rodinných financií.“
ROMAN
