„Se všichni zbláznili?“, pobíhal po kanceláři Přemek. „Chtěl jsem tady dožít klidný stáří a ne se zcvoknout.“
„Co je mu?“ zeptal jsem se Křečkodlaka, který zaujatě sledoval mobil.
„Nevím. Asi něco s barákem.“
„S barákem? Já myslel, že už má po kolaudaci.“
Přemek si nás svolal, a to neochvějně.
„Vážení.“
Tak to bylo vážný.
„Dostal jsem informaci, že se budeme podílet na rektorátních projektech. Sice jsem se snažil vysvětlit, že už takhle bychom potřebovali aspoň dva lidi navíc, ale naprosto jsem neuspěl. Takže se máme na co těšit. Jirko, potřebuju s tebou mluvit mezi čtyřma očima.“
To se nedělá úplně ideálně, když těch očí je deset.
„To myslíš jako tady?“
„No spíš bych někde poseděl. Co ty na to?“
Hm. To nebyla častá nabídka zrovna od něj.
„Ok. Tenhle týden jsem doma sám, můžeme klidně po práci někam zajít.“
„Fajn. Jo, říkal jsi, že dneska nebudeš. Budeš?“
„Ale jo. Nemůžu nebýt.“
„Jestli potřebuješ …“
„To je v pořádku. Ve čtyři?“
„Jasně, rovnou po práci. Dík.“
Chvilku jsem přemýšlel, ale nemělo to smysl.
Lepší bude, když si na ten důvod počkám. Jestli to bude výpověď, bude veselo.
Jak se to říká? Když se to .. tak se to.
Seděli jsme kousek od alma mater, v příjemném prostředí útulné hospůdky.
Na štamgasty bylo brzo, okny prosakovalo únorové slunce těsně před západem a vůbec jsem měl takový divný, romantický myšlenky.
„Jirko … dějou se takový divný věci,“ začal Přemek.
No to se fakt dějou. Už jsem měl ležet někde napíchnutej na fonendoskop. Fonendoskop?
Asi těžko. Tak co tam máme dál.
„Na rektorátě jsou nějaký zmatky nebo co. Odešlo pár lidí .. a já začínám mít pocit, že máme začít suplovat práce, na který prostě personálně nemáme.“
Rozkašlal jsem se.
„Co je ti?“
„Nevím. Pokračuj.“
„Já nevím, co s tím mám dělat. Proto jsem si s tebou chtěl promluvit, mám pocit, že tohle jsou věci, kterým možná rozumíš víc.“
Samozřejmě, že jsem něco v poslední době zaznamenal.
A taky jsem docela nedávno Přemkovi nadhodil, že současná situace je docela vhodná na to, chytit ji za pačesy.
Prostě trošku tu působnost malinko rozšířit.
Neznám jiný způsob, jak se zajistit na zlý doby, než rozšiřovat působnost a taky lidskou početnost.
„Přemku, víš, že jsme se o tom bavili, sice spíš náznakově .. můj názor znáš. Ostatně jsem ti ho dal i písemně.“
„Právě. Prorektor si to přečetl. Myslím, že budou chtít, abys vzal moje místo.“
Rozkašlal jsem se podruhé, ale asi to nebylo žádnou šedou plackou na plicích.
„Fajn. Takže narovinu. Pamatuješ?“
„Pamatuju. A nemyslím, že by ses za ty tři roky změnil. Povídej.“
Opatrně jsem se nadýchl a spustil.
„Pořád platí, že tvoje místo nechci. Za prvé z pracovních důvodů – umíš to, děláš to deset let a je k němu zapotřebí mít přesně ty vazby, které máš. Soukromé důvody jsou ještě jednodušší – zatím ještě pořád na tom nejsem tak zle, abych sebral místo člověku, co mě životně pomohl. A teď prakticky, můžu?“
Přemek přikývl.
„Nebudu zastírat, že se svoji povahou se chystám do důchodu – a pokud by existovala možnost, jak postavit to, co na rektorátě vlastně chtějí a nikomu se do toho nechce, vzal bych to. Ale moje podmínka pro ně, je vlastní odbor, oddělení, cokoliv samostatného. Vís jak to myslím?“
„Vím. Znám tě dost dlouho na to, abych to věděl. A na jednu stranu obdivuju to, že i přes tu povahu, jak jsi o ní mluvil, jsi tohle neudělal za celou dobu přese mně. Takže .. jak si to představuješ?“
Zabředli jsme do pracovních věcí a skončili u toho, že asi opravdu není moc na výběr.
V podstatě jsme domluvili postup, který by měl to nové oddělení vytvořit a zároveň pomoct rozšířit stávající.
„Jo .. a na tu tvoji chřipku ti něco dám – koukej:“,
úplně na závěr řekl Přemek, a já se začetl do receptu na zázvorový likér proti chřipce: 0,5l vodky (doporučuje se bez metylakoholu), 125g medu – Přemek jako matematik samozřejmě mluvil o osmině, a to samé množství zázvoru.
„Zkusím. Ostatně, jsem teď doma sám, takže kdyby to vybouchlo, nezničí to moje blízké,“ zasmáli jsme se.
A vážně jsem to zkusil.
Nebylo to vůbec špatné, jen když jsem se ráno vzbudil, zjistil jsem, že jsem si přelehl brýle.
Ach jo. S pěti dioptriema to vůbec není dobrá zpráva, ale naštěstí jsem měl náhradní v autě.
A protože jsem včera autem domů nejel, musel jsem vyrazit naslepo.
To bych vám přál zažít.
Stát se mi to týden po příchodu do Hradce, tak jsem vyšel někde u Pardubic.
Ale jo, šlo to.
Myslím, že jsem nikoho neporazil, ani neurazil – přece jen už by mi asi neprošlo nepozdravit postarší kolegyni a nebo dokonce nedejbože kantorku ze školy.
Zítra přijedou holky.
A já mám prostě chřipku. I kdyby se cokoliv vesmírnýho postavilo na hlavu, jinak to nejde.
Došlo mi, bez těch brýlí na chvilku, že zvládnu úplně všechno, kromě jediný věci – nikdy nemůžu být na někom závislej.
Mám z toho fatální hrůzu.
A taky nebudu, slibuju.
Takže proto, právě teď .. musím do těch žil nacpat jiný věci, než to, co kape z hadiček.
ONA
Jirka měl ty staré brýle.
Řehtala se snad i Majda.
Raději se neptám, jak přišel o ty nové, ale miluju ho.
Neřáda...
ROMAN
Takže proto, právě teď .. musím do těch žil nacpat jiný věci, než to, co kape z hadiček.
Jiné věci v žilách těžko vyléčí zápal plic,to nakonec opravdu skončí na patologii.
A to Jirka neudela. (jen je blby to hlasit mezi dverma, kdyz se tam zrovna cpe s lyzema)