Sotva jsem vyložil nákup, měl jsem telefon – Milena. Hm .. to už bude rok, co jsem s ní mluvil naposledy.
„Ahoj.“ Chvíli jsem váhal, jestli nemám dělat, že nevím, kdo volá, ale přišlo mi to zbytečné.
„Chtěla bych mluvit s Myškou,“ houkla na mne.
„Tak jí zavolej.“
„Nebere mi to. Mohl bys jí laskavě říct, že s ní chci mluvit?“
Ten hlas jsem fakt nepoznával. Docela by mě zajímalo, jestli ho používá standardně na mne a nebo jestli už ho takovej prostě má.
„A nechceš to zkusit jinak?“
„Jak jinak?“
„Třeba trpělivě znova od začátku.“
„Nech si to poučování. Já už ho od tebe nepotřebuju.“
„Kdybys měla pravdu, tak se k ní asi dovoláš, ne?“
Neměl jsem to říkat. Spustila docela dlouhý odstavec o tom, jak moc jí hlavně Myška ublížila, jak ona byla maximálně vstřícná a neodpustila si poznámku, že se nám to teď jezdí, když po nás nechtěla polovinu auta.
„Ježíš neplácej, prosím. Tady nejsi v Rychnově. Už tě vidím, jak každej měsíc platíš dvaapůltisíce za leasing a přistavuješ auto v Hradci s plnou nádrží.“
„Vůbec ses nezměnil!“ prskla.
Za to ty jo. A hodně.
„Takže já to shrnu. Myška je dospělá, buď na ní musíš jinak, aby s tebou mluvila a nebo musíš jinak na mne, abych jí k tomu něco řekl.“
„Jasně. Jako vždycky. Něco za něco,“ ušklíbla se na dálku.
„Ano. Zadarmo si žiješ jenom ty.“
A bylo.
Nevím, jestil to bylo z toho hovoru, ale nějak mě píchlo na prsou a blbě se mi dýchalo. Houby, z kouření to máš, dobře ti tak!
Jenže mě to nějak nepřešlo ani v práci. Absolvoval jsem děkanskou radu a i když jsem přežil nejen vlastní vystoupení, měl jsem toho dost.
Požádal jsem Přemka o dovolenou a vyrazil k doktorovi.
„Vás jsem dlouho neviděl,“ vítal mě praktik. „Tyhle pacienty mám nejradší. Tak co vám chybí?“
„Abych řekl pravdu, nevím. Prostě mě bolí na plicích a blbě se mi dýchá.“
Poslechl si moje dýchací ozvy a pak řekl:
„Na zápal plic to nevypadá. Ale pro jistotu vás pošlu na plicní, prohlídnou si vás a uvidíme. A jak se vám žije v Hradci?“
Skvěle. Nikdy v životě se mi nedýchalo tak volně, jako tady. A to i když se mi vůbec volně dýchat moc nedá.
Zaskočil jsem vyřídit silniční daň, čili obvyklé prožití jednoho dne dovolené.
Podstatné je, že to mám z krku. Doma jsem se s králicí uvelebil u televize a sledoval ještě pořád rozvášněné povolební debaty. Bára Basiková bude emigrovat. Hm.
Co si bez těch osobností počnem?
Usnul jsem v křesle, králice se chválabohu povalovala v kleci. Má víc rozumu jak já, holka chlupatá.
Ráno jsem našel smsky od holek, budu muset napsat, že jsem prostě vytuhl. A nebo rovnou zavolat.
Povídali jsme si s Pavlínou snad půl hodiny. Roaming neroaming, strašně rád ji poslouchám a povídám si s ní.
O tom plicním jsem jí raději nic neříkal, stejně to bude ptákovina a zbytečně bych jí rozrušoval při lyžování. Říkal, že Myška úplně rozkvetla, konečně se dala taky trochu do pohybu.
Na plicním bylo odpoledne docela volno. Cvakli si mě obnaženého a pro zprávu si mám dojít ke svému lékaři. Já ten týden fakt prodovolenkuju taky.
Takže další den na středisko. Že já tam vůbec lezl. Ale je fakt, že to píchání, nebo jak to nazvat, zatím nepřešlo, čili co jiného s tím má člověk dělat.
Doktor mi přišel trochu méně rozšafný než včera.
„Problém?“ zeptal jsem se rovnou.
„Sedněte si, pane Moravec.“
Sedl jsem si.
„Asi vás budu muset poslat na odborné vyšetření.“
„Co tím myslíte?“
„Není důvod se nějak obávat, ale myslím, že na těch plicích nějaký nález být může.“
„Jaký nález?“
„Já vám to přesně říct nemůžu, od toho vás pošlu do nemocnice. Ale nemusíte mít zbytečné obavy, to, co se mi na těch plicích nelíbí, není nic velikého.“
„Nádor?“
„To je to, co bych teď neřešil. Chápete.“
„Rozumím.“
Asi mi to ještě pořád nedocházelo.
„Počítejte s tím, že si tam trošku poležíte, na jeden den to nebude,“ a začal sepisovat ošetřovací-vyšetřovací poukazy.
„To není zrovna dobrá zpráva.“
„Nepředbíhejte. Opravdu si nemyslím, že by to mělo něco vážného znamenat. Prostě to raději necháme prověřit.“
Tak jo. Necháme to prověřit. Seděl jsem chvilku v autě a přemýšlel, jestli mám přemýšlet. Zavolal Přemek.
„Prosím tě, zítra budeš? Hodilo by se, kdybys se mnou zašel na rektorát. Vypadá to, že nám konečně přiklepnou ten web.“
To to trvalo.
„Přemku ... je mi to blbý, ale asi teď chvíli nebudu. Za chvilku se stavím v kanceláři a proberem.“
„Něco vážného?“
„Nevím, snad ne.“
Nevím. Nevím. Nevím. Tohle slovo nemám rád a nepoužívám ho často. Jenže, co dělat? Jistota je vlastně přepych a zrovna teď vůbec není pro mně.
Píp.
„Skoda, ze tu nejsi, je tu krasne, zrovna jsme postavily snehulaka, posilam ti fotku. Miluju te, Pavlina.“
ROMAN
Romane, radši Jirku honem uzdrav, kdo stojí o blbé zpráva!
koukej mu vyčarovat kombinaci přechozené chřipky a stresu, varovné tytyty od lékařů a rekonvalescenci na horách s holkama
jo a silniční daň může vyřídit během 10 minut doma u netu - stačí na to maličký program v počítači, co do letošního formuláře natáhne sám data z loňska, zaktualizuje sazbu a vyhodí přiznání, co se dá poslat přes datovou schránku nebo danovou správu na mfcr.cz...no a platba taktéž online. Jiřík je odborník,tak si poradí sám, kdyby náhodou ne, tak třeba form, že.. ;-)
A má rázem den dovolené k dobru.
A musim priznat, ze je clovek hloupej a proste se ma zeptat i na veci "zrejmy". Jenze bb2, vis co? Umis si predstavit, ze by Jirik nebyl Bc.????? Vzpomen na Bc. Alese, to proste nejde!!!