Tak jsme si hezky seděli v útulném zákoutí, když z ní najednou vypadlo:
„Jsem na tebe hrdá, lásko. Obzvlášť když slyším kolik z těch mladejch to nezvládá... jsi prostě skvělej... Je to ale náročný, mít takového chlapa,“ usmála se na mne. „Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc je to náročný.“
Zatetelil jsem se blahem jako každý jiný lev na mém místě a povídám: „No to máš jak s těma ženama co jsou tak krásné, že si je skoro nikdo netroufne oslovit. Toho jsem vždycky využíval.“
„Jo jo, skromnost je tvoje typická vlastnost,“ zasmála se, „ale prosím tě tohle jsem nikdy nechápala... jak nikdo netroufne oslovit? To jako že se bojej, že stejně nemaj šanci? Směšné...“
„No jenže pro chlapa je každé takové odmítnutí hrozná darda pro sebevědomí, víš? To si ty slabší povahy prostě radši rozmyslej. A to je dobře, protože to otvírá prostor nám, skromným a mlčenlivým.“
„Hm, a se mnou to bylo jak? Spadám do této kategorie podle tebe?“
„Jistě. Jenže tys byla velmi... zadaná. Tak mě ani nenapadlo to zkoušet v prvním kroku.“
„A Petra?“
V té chvíli mi mělo být jasné, že si mám dát bacha. Ale nějak jsem to přehlédl.
„Petra samozřejmě taky.“
Pavlíně se temně blýsklo v očích.
„Jirko... když jsem vás viděla... bylo to děsný. Ale tím žes pak spal... a měla jsem čas to přehodnotit... no prostě jsi měl štěstí,“ žmoulala ubrousek.
„Vlastně bys měl poděkovat Myšce... nebýt jí, tak tě snad vyhodím z tvého vlastního baráku,“ usmála se opět, ale – zpětně viděno – nějak divně.
„Ale Pavlínko... vždyť víš, že naprosto o nic nešlo... ona je prostě taková... tomu se prostě těžko odolává... ale nemusíš si s tím dělat starosti.“
Teď se jí v očích blýsklo o poznání víc.
„To nemyslíš vážně, že ne? To jako chceš říct, že to je tak nějak zákonité, že ji každej podlehne, nebo co?
Že to je něco jako přírodní katastrofa, s kterou vy chlapi nemůžete nic dělat? Čili za to vůbec nemůžete?“
„Pavlíno... prostě u takový ženský se něco takového může přihodit... víš, když ti někdo někdy tvrdil opak, tak to bylo nejspíš tím, že patřil do té kategorie co se jim to nemůže stát.“
„Co se jim nemůže stát?“
„Že by měli příležitost.“
„Jirko to vypadá že tebe to snad ani nemrzí, co se stalo,“ koukla na mne těma velikýma očima.
„Lásko znáš mě,“ vzal jsem ji za ruku. „Nemá smysl abych k tobě nebyl úpřimný.
Důležité je, abys věděla, že nás to nijak neohrožuje. Jsi pro mne životní žena a žádná Petra ani nikdo jiný s tím nemá co dělat.“
Nevěřícně na mne koukala.
„To mám jako akceptovat, že kdykoliv jde kolem něco čemu se takzvaně nedá odolat, tak to prostě oblížeš, přinejmenším?“
„Ne, to ne lásko. Kdybych dělal takové věci, tak by to vypadalo jinak. Chci tebe, nikoho jiného.“
„Tak jak si to mám dát dohromady s tím co říkáš?
Dělá to na mne dojem, že bys to klidně udělal znovu... jenže já ti odpustila proto, že jsem si myslela, že toho hrozně lituješ a že už to nikdy neuděláš...“ najednou jsem viděl, že má na krajíčku buď slzy a nebo nabroušenou kudlu.
Ještě stále si nebývám jist, co z toho nakonec u žen bude.
„Pavlíno, nešil. V žádném případě to pro mně není nic ... co bych jen tak zametl pod koberec. A hrozně toho lituju a už nikdy se to nebude opakovat.“
Snad si nevšimne, že zrovna říkám něco, co by se fakt slibovat nemělo.
„S Petrou.“ Dodal jsem, snad na zlepšení nálady.
Nezabralo.
„Takže můžu čekat, že s kýmkoliv jiným to bude příští týden znova?“
„Samozřejmě. Zrovna teď šla okolo servírka a už nemyslím na nic jiného, než jak jí sklátit nejlíp ve výtahu.“
„Nedělej si ze mně srandu, ano?“
„A co jiného mám dělat? Chtěl jsem s tebou posedět, užít si konec semestru a ty řešíš tohle.“
„Já nic neřeším. Teď už ne.“
Ach jo.
Beran, když útočí, couvá.
„Víš,“ řekl jsem. „Vážím si tě Pavlínko. To chceš opravdu slyšet nějaký slibování, jenom proto, abys ho slyšela?“
„Ne. Už jsem ti řekla, že nechci slyšet nic.“
Ok.
Tak budeme mlčet.
Byl jsem unavený, ráno jsem vstával brzy, a tak jsem rovnou zamířil do koupelny a do postele.
Myslím, že jsem usnul dřív, než Pavlína dorazila, ale zrovna teď to asi nebylo podstatné.
V práci bylo ještě pořád rozumně, po Novém roce to tak chvíli bývá. I to byl důvod, proč jsem chtěl mít všechny zkoušky z krku co nejdřív.
Za pár dní se to začne nabalovat a pak to stihnout by nebylo vůbec jednoduchý.
Probírali jsme prezidentské kandidáty, Křečkodlak byl zklamán, protože mu škrtli Okamuru, a tak se jeho šance na větší výskyt školaček v uniformách rapidně snížily.
Přemek měl poslední starosti s barákem, firma, co mu dělala rekonstrukci zkrachovala, takže patrně přijde o vrácení pokuty za neprovedené práce.
No a Milan … vypadal spokojeně, a jen ho občas rušily telefony – chtěl pronajímat svůj byt, ale s tekoucím topením to jen tak nepůjde.
Ne, to není jeho telefon, to zvoní můj.
Pavlína. Hm.
My už spolu mluvíme?
„Halóó?“, začal jsem neutrálně.
„Jirko, mám skvělý nápad.“
„Povídej.“
„No mluvila jsem s mamkou, mohli bychom na týden vyrazit na chatu, co ty na to? Lyžovačka, hory, vzduch …“
„To tam budeme sami? No to by bylo skvělý.“
„Sami ne. Byli by tam i naši.“
„A Petra.“
„No to se spolehni, že ne.“
Tak to se spíš spolehnu, že jo.
„Koukej .. já jsem myslel vážně, to co jsem říkal. A vůbec nechci riskovat, že třeba kvůli zasmání budeš mít v sobě nějaký problém.“
„To není tak přece.“
„Já si tím nejsem jistej, Pavlínko. Ale když vyrazíš s Majdou a třeba i s Myškou, tak to bude fajn. Stejně jsem si vybral dovolenou už na ty zkoušky.“
„Jirko, prosím…“
„Pavlínko, já taky. Neříkám, že bych tu dovolenou nějak nezařídil, ale asi by to nebylo ideální – budu jí letos potřebovat na školu víc, říkal jsem ti, že žádná studijní volna nejsou.
Ale ten hlavní důvod je Petra – myslím si, že bys prostě zbytečně mohla mít problém, i kdybych dělal cokoliv. Tedy spíš nedělal. Jo … a lyžování nesnáším.“
Pavlínka na druhé straně zmlkla.
„Lásko?“
„Asi máš pravdu. Pojedeme sami. Miluju tě.“
„Já tebe. A už teď se na tebe těším.“
„S Myškou ti dám vědět. Ale myslím, že bude spíš chtít zůstat s tebou.“
„Asi jo. Ale zkus ji aspoň drcnout, potřebovala by se provětrat.“
„Zkusím.“
Pavlínko .. kdybys věděla, jak hrozně moc rád bych jel s vámi.
A jak moc tuším, že by se opravdu zase něco kvůli té tvé sestřičce ťuklo.
ROMAN
.
Mně by to vadilo, ale mnohem víc by mi vadily kecy, kterýma to Jirka vyšperkoval. Místo aby Pavlíně dal pocit klidu a bezpečí, tak chce působit tajemně, žádoucí pro jinou, chce vypadat jako chlapák, co se přece normálně takhle chová...Nakopat do rozkroku a odjet na víkend s kamarády, nějaká ta líbačka večer u ohně, však přece o nic nejde, ne?
