Prvního ledna tohohle „šťastného“ nového roku jsem byl na dně.
Pavlína se před nějakou dobou bez jediného slova zavřela do ložnice.
Zběsile mi to tepe a tupě píchá v třísle, usnout a nevzbudit se nemuset na nic myslet, opřený o kolena poslouchám tvoje slzy, na život už je pozdě a na smrt ještě brzy...
Co bylo kdysi, včera, je jako nebylo by, káva je vypita a není žádná do zásoby, věci co nechceš ať se stanou, ty se stejně stanou a chleba s máslem padá na zem vždycky blbou stranou...
Seděl jsem v kuchyni a čekal, až se mým játrům povede zpracovat zbytkový alkohol z mé krve a modlil se, abych pak byl schopen vymyslet, co je teď potřeba dělat.
Nikdy mi po flámu nebývá špatně, ale teď mi bylo jak psovi.
...špatné zprávy chodí jako policie za úsvitu, jsem napůl bdělý a napůl ještě v noční pauze, měl bych se smát ale mám úsměv Mikymauze, rána bych zrušil...
Petra zmizela, prostě se vytratila jako duch a já si moc přál, abych ji už nikdy nepotkal, neviděl... aby nebyla.
Ale ještě víc jsem si přál, abych nebyl já.
Věděl jsem, že Pavlína vedle pláče a věděl jsem, že kvůli mně.
Pokud platí princip zločinu a trestu, neumím si představit horší trest, než to, jak se cítíte, když víte, že jste zranili bytost, kterou milujete nejvíc ze všeho na světě.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ztratil jsem přehled o čase. Bylo už dávno světlo, když se objevila Myška.
„Tě bůh táto, co tady sedíš jak hromádka neštěstí?“
„Sedni si Myško, musíme si promluvit.“
„Počkej postavím na kafe. Co se děje prosím tě?“
„Káva je vypita a není žádná do zásoby...“
Moje dcera se ke mně otočila drobně v šoku.
„Co to meleš tati, dyť je plnej zásobník...?“
„Jo jo, to si nevšímej, to je Nohavica... nějak se mi dneska pořád zpívá.“
„Tak co se děje,“ sedla si naproti mně.
„Mno... jak bych to řekl... totálně jsem to posral.“
Myška nadzvedla obočí.
„Jak to mluvíš tati? Co se stalo, dozvím se to už konečně?“
„Poslouchej, tohle není zrovna něco, co by otec rád probíral se svou dcerou... měj prosím trochu slitování...“
„Hele vyklop to, dyť víš že já ti hlavu neukousnu.“
„Petra mě začala ve výtahu líbat a Pavlína to viděla.“
„No... tedy... tos opravdu posral,“ vzdychla si Myška.
„Takže teď s tebou Pavlína nemluví a ty se tady užíráš... neměl bys to spíš nějak řešit?“
„Já se Myško pokusím nějak to řešit okamžitě, jak toho budu schopnej,“ složil jsem hlavu do dlaní.
„Tak poslouchej... běž si teď lehnout ke mně.
Vypadáš jako těsně před smrtí. Až se trochu prospíš, začneš řešit. Neboj, nic není tak horké, jak se uvaří,“ táhla mě do svého pokojíku.
Díky bohu za skvělé dcery, co mají někdy víc rozumu jak jejich tátové.
ONA
Ležela jsem vedle Magdalenky, schoulená do klubíčka a nemohla jsem přestat plakat.
Tak strašně podvedená jsem se cítila, tak sama.
Kdyby to nebyla zrovna Petra... Kdyby to byla jakákoliv jiná ožralá nána, co se prostě nalepila na Jirku, protože je chvílema pro ženské neodolatelný... já to chápu, já to sakra chápu, dyť pro mne byl taky neodolatelný...
Ale zrovna Petra... zrovna Petra, co má ďábelskou schopnost krást muže, co je miluju... nebezpečná... zákeřná... a já kráva ji s ním nechám o samotě... ale copak to jde, střežit chlapa?
Dyť je to nesmysl... jednak pod lidskou důstojnost, jednak tyhle věci se stejně nedají uhlídat... kromě toho já potřebuju lidem věřit... prostě věřit bezpodmínečně... jinak to celé nemá cenu...
A teď to vypadá, že Jirkovi nelze věřit bezpodmínečně.
A proto tady bulím jak malá a nevím, co bude.
Nemůžu ho prostě vyhodit... je to jeho dům... nemůžu se s malou sebrat a vypadnout, není kam...
Pak se Madla vzbudila a já si uvědomila, že se tady nebudu moct schovávat donekonečna.
A tak jsem zmobilizovala zbytky svých sil, vstala, oblékla se, zhluboka nadechla a vyšla z ložnice.
Nikde nikdo, jen v kuchyni Myška.
„Hele já se vám do toho nechci míchat, ale...“ spustila hned jak jsem vešla.
„Tak se prosím tě nemíchej, jo?“ zarazila jsem ji. Poslední na co jsem měla chuť, bylo řešit to s puberťačkou.
„Jenže já se na to nemůžu koukat!
Já tady s dovolením taky bydlím. Víš jak je zničenej? Táta?“ koukla na mě, zdalo se mi že vyčítavě.
„Aha tak on je zničenej...“ pronesla jsem nevěřícně. „ON je zničenej.... a co ho prosím tě tak zničilo?
Celonoční chlastání? Nebo laškování s Petrou? Proč nikoho nezajímá, že jsem zničená já? Mám ho snad litovat, chudáčka?“
„Hele na mne řvát nemusíš, já za to nemůžu. Ale fakt je, že jsem s ním mluvila a vím, že ho to děsně mrzí...“
„Aha no to je skvělé že ho to mrzí. Ještě aby ho to nemrzelo...“
Otočila jsem se k ní.
„Myško máš představu, jaké to je, když zjistíš, že někdo, komu věříš... koho miluješ, za tvými zády dělá... bůhví co s jinými ženami?“
„No, nic moc... ale poslouchej, asi bys neměla dělat z komára slona... jedna pusa ve výtahu přece neznamená konec světa... hlavně v opilosti.“ dodala divně dospělým tónem.
„Myško potíž je v tom, že já nemůžu vědět, jestli jde jen o jednu pusu, kterou jsem náhodou zahlédla.
Potíž je v tom, že ti dva spolu už něco měli.
Potíž je v tom, že moje sestra se celý život baví tím, že mi přebírá chlapy.
A největší potíž je v tom, že nevím, jak mám tvému otci ještě někdy věřit."
Sakra proč jí to všechno vlastně vykládám. No – asi proto, že nemám komu jinému.
„Pavlíno... já nevím, je to na mne všechno moc složité... ale vím jedno: táta tě OPRAVDU miluje.
Něco ti řeknu. Někdy mám pocit, že mámu nikdy tak moc nemiloval,“ dodala tiše a sklopila oči.
Z tohodle sdělení jsem si sedla na zadek. Doslova.
„Myško... já si myslím, že ji určitě miloval hrozně moc... dřív... než se to nějak zkazilo... Umíš si představit, že si tě někdo vezme po deseti dnech známosti?“
„No, neumím... řekla bych, že byl pořádně zblblej,“ odtušila.
„To máš asi pravdu,“ usmála jsem se na ni. „Ale každopádně to musela být láska jako trám.“
„Ale s tebou je to taky láska jako trám. Tak to prosím tě ber v úvahu, až s ním budeš mluvit,“ uzavřela debatu a zvedla se.
„Budu, Myško. A dík,“ koukla jsem na ni.
Pak jsem dala malé najíst a pak jsem se v sobě vevnitř rozhodla, že Jirkovi odpustím.
Petře ne, ale Jirkovi jo.
Myška má pravdu.
Ten chlap mě miluje jako mě nikdy nikdo nemiloval a já ho miluju stejně a láska má odpouštět.
Žádné scény, až se zjeví.
Prostě se na něho usměju a zeptám se, jestli nepotřebuje kafe.
A víte co? Jakmile jsem se rozhodla, co udělám, začla jsem se cítit mnohem líp.
Nás jen tak něco nedostane. Ani Petra.
ROMAN
)
