„Cynický!“ ozvalo se chraplavě ve sluchátku. „Brýden Zoufalá!“ řekla jsem mile. „Co pro vás mohu udělat, paní Zoufalá?“ ozvalo se nevrlým tónem, který ne zcela korespondoval se včerejší milou nabídkou večeře.

„Kdy máte večer hlad, totiž čas?“ vyhrkla jsem a dodala: „na večeři“ nadechla jsem se: „bych vás chtěla pozvat, totiž. Jak jsme vám nabouraly s kamarádkou auto a tak!“ dokončila jsem kostrbatě myšlenku a v telefonu se ozval o poznání nadšenější hlas:

„Á, tak to jste vy! To je skvělé, že jste se ozvala! Kdy by Vám to vyhovovalo?“

„Zítra? La Degustation!“ navrhla jsem koketně francouzským přízvukem, aniž bych byť v nejmenším věděla, kde nebo co je restaurace La Degustation.

„Dobře, v sedm? Mám pro Vás přijet vozem?“ ozvalo se ze sluchátka dovádivě a já se při vzpomínce na zdemolovanou kapotu Opla zarděla studem.

Dohodli jsme si sraz na sobotní večer v sedm hodin u Prašné brány a já se přistihla, že se začínám těšit.

Už léta jsem nebyla na večeři s pěkným chlapem.

Petr si liboval v objednávání pizzy a číny s roznáškou domů a vytáhnout do na romantickou večeři někam do města byl skutečně nadlidský výkon.

Váleli jsme se s jídlem u televize a na moje koktejlky ve skříni se pomalu snášel prach.
 
„Vytunit prsa! Zásada číslo jedna je vytunit prsa!“ křičela mi do sluchátka angažovaná Kamila.

Byla to odpověď na otázku, kde je restaurace La Degustation.

Kamila o sobě tvrdí, že rozumí mužům.

Vzhledem k faktu, že v jejím pokoji se kromě několika žen vystřídala i nepřeberná řada mužů různých věkových a váhových kategorií, barev a profesí, na Kamilu bylo v tomto ohledu opravdu spolehnutí.

„Vytunit prsa znamená konkrétně co?“ zeptala jsem se zmateně.

„Dej mi patnáct minut!“ štěkla Kamča do sluchátka a zavěsila.

Za dvanáct minut a padesát sekund stála moje zvrhlá kamarádka v mém obývacím pokoji s umělohmotnými ňadry velikosti C a pokoušela se mi je přicucnout na mé ubohé sportovní poprsí.

 „To je neviditelná podprsenka! Chtěla jsem déčka, ale neměli!“ vyprávěla zaujatě korunovaná odbornice na muže a zápasila s neviditelnou sponou spínající dva klepající se silikonové polokruhy.

Musím uznat, že „vytuněné“ poprsí dalo mým černým koktejlkám nebývalou eleganci. Konsternovaně jsem zahuhlala: „A fakt to drží? Nespadne mi to do talíře?“

„Já v tom dala i ples ve Vídeňské opeře!“zasnila se Kamila při vzpomínce na dva měsíce po boku náměstka pražského primátora a ponechala mě svému osudu.

Šestá hodina odbyla a já hystericky šacovala kosmetické taštičky při hledání řasenky, přičemž jsem si rozpatlala čerstvě nalakované nehty.

Kolem čtvrt na sedm mi bylo s natáčkou na ofině a okem na punčoše jasné, že se můj doprovod bude muset smířit s mým ohromným neakademickým zpožděním.

V 18:40 byl dojem dokonalý.

Černé koktejlky se stříbrným opaskem proklatě nízko u pasu.

Pod kouřovými stíny kočičí pohled, koketní patka, dlouhý decentní řetízek splývající do hlubin mého podvodného výstřihu.

Zachvátila mě nervozita! Při pětiminutovém čekání na taxíka jsem před domem vysála klepající se rukou tři cigarety.

Z okna nad mojí hlavou se ozývalo táhlé vytí opuštěného Drobečka, který mi na rozloučenou jazykem odlíčil levé oko.
 

Z prvotně milého taxikáře se cestou vyklubal sexuálně frustrovaný úchyl, takže jsem celou cestu na Náměstí republiky v kapse kabátu křečovitě svírala sprej se slzným plynem.

Těsně před cílem zapípal mobil.

Smska od Kamily: „Furt se směj! I když bude trapnej!“ 
 

Na plácku za prašnou bránou se mi při vystupování z vozu vyzula lodička a tak jsem z taxíku vypadla takřka po čtyřech.

Zachytila mě ruka v kožené rukavici.

Jeho!

Záchytný manévr se proměnil v přátelské potřesení pravicí. „Brej večír!“ zafuněla jsem a zabouchla dveře taxíku.

Úchylný taxikář se s protočenými panenkami rozjel a já si uvědomila, že v mé pravé ruce, kde obvykle držím kabelku, třímám jeho velkou dlaň. „Kabelka!“ zařvala jsem nepříčetně a na jehlách se rozeběhla za ujíždějícím taxíkem.

Taxikář si zřejmě prozpěvoval některý z úchylných rapperských songů, kterými mě hojně obtěžoval celou cestu, a tak si zřejmě nevšiml, že za ním peláší hystericky mávající paninka na vysokých podpatcích.

Můj zachránce se vrhl do útrob Starého Města a zastavil ujíždějící taxík vlastním tělem.

Hotová romantická komedie! „Slečno Zoufalá, s vámi asi nebude nuda!“ kvitoval můj nonšalantní uvítací trapas s nadšením, když mi podával černé psaníčko a já si uvědomila, že můj účes vzal společně s mým sebevědomím zbaběle nohy na ramena.

„No, já jsem trochu troublemaker“ sklopila jsem oči po vzoru vlkodavího štěněte, jehož obličeje tak dobře znám.

Restaurace  La Degustation byla překrásná.

Tlumené osvětlení lichotilo mým umělým ňadrům, umělým řasám i umělému úsměvu a já se cítila víc a víc proklatě sexy s každým dalším douškem francouzského bílého vína.

Z pana Cynického se vyklubal pan Úžasný, z pana Úžasného psycholog a z psychologa Lukáš.

Ze mě se vyklubala podnapilá hysterka, když jsem před půlnocí prohrabem kabelky zjistila, že jsem bez klíčů od bytu.

„Musely mi vypadnout v tom taxíku!“ fňukala jsem zoufale a štrachala v kabelce číslo na taxikáře. Lukáš mi elektromagneticky hladil rameno a já se přistihla, že fňukám tak trochu také proto, aby nepřestával.

Taxikář nebral telefon. Doháje! Složila jsem hlavu do dlaní a Lukáš mi chvíli poskytoval duševní útěchu.

„Máš kde spát?“ zeptal se hlubokým hlasem a tónem, který absolutně nepřipouštěl možnost, že bych mohla přespat u něj.

Po mnoha zkušenostech s muži, kterým stačil jediný drink, aby mě tahali do svého doupěte mi Lukášův přístup neskutečně imponoval.

„Mám, kamarádka má náhradní klíč, venčila mi večer psa!“ ujistila jsem ho a na okamžik mi bylo líto, že Kamila ten náhradní klíč skutečně má.