„To není žádnej problém,“ povídá Pavlína. „Prostě si prolej nos solným roztokem a budeš mít klid.“

 „Počkej, tos mi říkala za svobodna. Ale teď už žijeme spolu.“

„No a? Aký to má súvis?“

„No dřív jsem nemusel dělat to, co jsem ti na dálku odkýval,“ ušklíb jsem se.

„To nemyslíš vážně?“ Pavlína se napřímila od práce a odsunula si z obličeje loknu vlasů.

„Ale to víš, že ne. Co je s tebou, já myslel, že se na Vánoce těšíš?“

Zamračila se. Zajímavé na tom je, že jí to sluší možná i o něco víc.

„Petra.“

„Budeme mít návštěvu?“

„No snažila se. Vždyť to víš.“

„Úplně jsem na to v horečkách zapomněl.“

„Ty jsi vážně komik.“

Jo, a když budu vážně vážnej, tak hurá shánět někoho, s kým se zasměješ. Vy jste fakt hrozný.

„Klidně si sednu na gaučík a budu místo komika za standardního neškodnýho Čecha, chceš?“

Políbila mě.

„Nechci.“
„Neboj, to zvládnem. A třeba nepřijde.“

Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.

Přišla.
 

 

 
 
 
„Ahoj ľudia, tu to vonia. A boli ste dobrí, alebo idem ako ježiško zbytočne?“

„No ako ježiško zbytočne nejdeš,“ odvětila jí Pavlína rovnou ve dveřích.

A z ložnice se k tomu ozvalo „Pééééé Péééééé Pééééé“

(Ono to možná bylo spíš jako Béééé, ale fakt to výjimečně znělo jako Péééé“)

„Moja malinká ma víta, aspoň niekto.“

Petra odložila balíčky, Myška se jí nabídla, že je rovnou šoupne pod stromek a já si uvědomil, že jsem jedinej chlap mezi pěti ženskými pohlavími.

Není to příliš mnoho, Jiříku?

Ale na druhou stranu… někteří by i záviděli.

„Dámy, v této přesile bude asi nejlepší, když nebudu. Stejně mě k ničemu nepustíte, tak se aspoň budu u Myšky učit.“

„Tak nám aspoň otvor víno, Jiříku,“ zareagovala Petra a jen jsem zaznamenal, jak to v Pavlíně blýsklo. A zase jí to slušelo.

Jo. Víno. To bych už taky mohl koupit otvírák. Jenže ven se mi nechce. 

Petra mi podala modrého portugala, já se s ním ztratil do kuchyně a hledal něco, čím ho otevřít.

„Nastupuje vařečka, že?“ ozvala se Myška.

 „No jo no. Já vám to všechno hned rozleju, takže o nic nejde. A ne abys jim to řekla.“

 Vařečka zafungovala, ale jen částečně. Templářský portugal má dlouhé, úzké hrdlo - a i když špunt zarazit šel, ne dostatečně.

 „Vidíš to? To snad není možný. Nalejeme jim lambrusco, stejně se na den hodí víc.“
 

 
 

Hodilo by se... jen se mi podařilo utrhnout závit i s hrdlem.

„Teda tati, ty  jsi ve formě,“ řehtala se Myška.

 „Podej sítko, ať tam nenaleju i nějaký sklo.“

 Odnesl jsem do obýváku narosené bublinky a se slovy: „Portugal necháme vydýchat, teď si dejte něco lehkovážného,“ jsme si připili.

 „To nepoznám,“ řekla Petra. „Čo je to za žbrndu?“

 „Lehké, italské, slunečné … prostě přesně něco pro tebe.“

 „Joj, to sme pili v Grande?“

 Já jí snad zabiju. Ta ženská fakt nemá pud sebezáchovy. Naštěstí Pavlína byla zrovna u Majdalenky, takže to prošlo.

 „Hele Petro. Já rozumím tomu, že jsi trošku společensky nedorostlá, ale jestli bude třeba odvezu tě na nádraží klidně i od stromku.“

 „A to prečo? Veď je tu pekne.“ Drze na mne koukala a pak si prohodila nohu přes nohu ve stylu Základního instinktu.

Akorát si naštěstí zapomněla „zapomenout“ kalhotky.

Uvařila jsem kapustnicu a obalila rybu. Jirka udělal salát a řízky. Petra neudělala nic, protože jí nebylo dobře.

 Prý asi z těch bublinek, co včera štědře rozléval Jirka, především tedy jí, protože já jsem pořád kojící matka a do alkoholu si tak maximálně namáčím jazyk.

 Majda byla celý den nervózní a pořád brečela, chyběl jí obvyklý klid.

 Myška se tvářila, jako kdyby byla ve skutečnosti raději někde jinde, musím promluvit s Jirkou, jestli si s ní nechce promluvit.

 Petra se tvářila, jako kdyby ve skutečnosti nejradši nebyla vůbec nikde.

 Já jsem bojovala s únavou, snažila se na každého usmívat a chudák Jirka mezi náma pobíhal, nabízel grog a snažil se ze všech sil, aby se všichni cítili co nejlíp.

Jen jsem měla dojem, že se mu tentokrát příliš nedaří.

Nakonec jsme to nějak přežili.

Nejhezčí z celého dne stejně bylo, když konečně všichni zalezli a já se mohla přivinout k Jirkovi a on mě obejmul a šeptal mi do ouška že mě miluje a že mě nikdy neopustí.

Řekla bych že všichni stejně toužíme především po tomhle... obzvlášť o Vánocích.

 
Ráno na první svátek mě probudily zvuky zvracení.

Jirka samozřejmě spal jako zabitej, tak jsem ho nechala být, rychle vyklouzla zpod peřiny a utíkala zjišťovat, co se děje.

Našla jsem Petru obalenou kolem záchodové mísy a brečící.

Tak jsem ji zvedla, odtáhla do koupelny, dala trochu do pořádku, odtáhla do obýváku, složila na gauč, postavila na čaj a následně započala s výslechem.

 „Tak hovor... čo sa deje.“

„Pavli... asi som v tom.“

 Tak teď jsem si potřebovala pro změnu sednout já.

 „Asi? Čo to znamená asi?“

 „No neviem... asi týždeň mi je blbo... hlavne ráno.“

 „Ale ešte si si nerobila žiadny test...“

 „Nie, ale asi by som mala, že?“ koukla na mne nepochopitelně bezradně. Sakra dyť jí není sedmnáct.

 „No, to by si naozaj mala. A smiem vedieť, kdo je tým šťastlivcom?“

 „Myslíš, že dneska niekde dostanem kúpiť test?“

 „Neviem, ale nezahováraj... niečo som sa ťa pýtala.“

„Ježiš ty si jak matka,“ a zase se rozvzlykala.

 „Prosím ťa Petra prestaň. Ako ti mám pomôcť, keď nechceš povedať, čo sa deje.“

 „Keď ja neviem...“

 „Čo nevieš?“

 „Neviem presne kto by bol otcom.“

Zhluboka jsem se nadechla... pak si kousla do jazyka a radši šla zavařit ten čaj.