Z O U F A L Á Á Á - III. |
Čtvrtek, 20 prosinec 2012 | |
Bylo evidentně jen dílem překvapení, že mě pustila dovnitř i s poskakujícím vlkodavem, který ve výtahu zcela nearistokraticky vyrobil bobek.
Pochválila jsem ho, neb jsme byli na nepřátelské půdě a jeho chování se také dalo vyložit jako zjevný projev loajality.
V horních patrech Petrovy firmy jsme způsobili nebývalý rozruch. Asistentky začaly zběsile v úzkých sukýnkách pobíhat v uličkách mezi kójemi, pánové se otáčeli od počítačů a věnovali mi dlouhé zaujaté pohledy a já ťukala vysokými podpatky v rázném rytmu napříč firmou.
Cestu mi zastoupila bělovlasá žena středního věku. „Pokorná“ řekla bez špetky pokory a já řekla „Zoufalá“ bez špetky zoufalosti.
„Co pro Vás mohu udělat?“ řekla paní Pokorná, Petrova obávaná šéfová, stroze a fixou namalované obočí jí přísně vyskočilo vysoko na čele.
„Byla byste tak laskavá a předala Petrovi nebo Marice tuto tašku,“ řekla jsem co nejrozhodněji a předala rázné Pokorné igelitovou tašku se zjevným obsahem.
Paní Pokorná, distingovaná dáma s perlami na krku vzala igelitovou tašku s odporem mezi palec a ukazováček a my dva se otočili k odchodu.
Z výtahu vystoupil Petr s dlouhonohou černovláskou v zatraceně nevkusném zelenkavém svetříku.
Drobek mohutně štěknul a mocným skokem roztrhl brunetě punčochy. Poslední, co jsem spatřila mezi zavírajícími se dveřmi výtahu bylo Petrovo překvapení, když spatřil svojí šéfovou s taškou svých slipů v náruči.
O téhle souhře okolností se mu jistě nezdálo ani v nejšílenějších snech.
----
Před branami městského parku jsem Drobka pustila z vodítka a posadila se zmoženě na lavičku.
Při pomyšlení na tu jeho krasotinku mi do očí znovu stouply slzy, které zastavil až nedaleký kvikot. Vběhla jsem v sametových lodičkách na orosený trávník, podjela mi noha a už jsem se válela na zádech.
Kvičení nabylo důvěrných tónů a neustávalo. V ohromném strachu o to zlotřilé štěně jsem se vymrštila s vyvrknutým kotníkem a rozpajdala se směrem k tomu nářku.
Drobek ležel na boku na trávníku vedle zahradního traktoru, brečel psím pláčem a kolem něj obíhal hystericky nějaký údržbář.
„Skočil mi tam, skočil mi pod kola!“ vykřikoval plešatý chlapík a máchal nervózně rukama.
„Drobečku!“ skláněla jsem se v slzách nad kvičícím štěnětem a prohlížela mu hlavu a packy.
„Skočil mi tam, to není pes, to je kůň!“ křičel děda v údržbářských montérkách a já věděla, že od něj se pomoci nedočkám.
Popadla jsem vřeštící 25 kilové štěně do náruče, vyzula lodičky a bolavými kroky pajdala k silnici.
V kabelce na zádech mi do kroku kokrhal mobil. Máti se chtěla určitě zeptat, jestli jsem na procházce.
U silnice jsem sundala sametové sako a položila na něj štěně s vyplazeným jazykem, které vypadalo jako v bezvědomí.
Kokrhající mobil jsem utišila jedinou větou. „Mami, teď opravdu NE!“ a vytočila číslo taxislužby.
V mžiku a snad zásluhou mého topu s hlubokým výstřihem zabrzdil tak trochu smykem u cesty malý černý Opel.
Plakala jsem a nebyla schopná slova.
Z mobilu se opakovaně ozýval hlas asistentky taxislužby. Z černého auta vyskočil chlap jako hora, otevřel kufr a naložil do něj bezvládného Drobka, otevřel sedadlo spolujezdce, popadl mě do náruče, posadil a už jsme jeli.
V šoku jsem nebyla schopná racionálně uvažovat. Mlela jsem páté přes deváté a nevím, co z toho ten člověk pochytil.
„A pak jsem jí přinesla ty jeho slipy!“ a „Ten zahradník říkal, že to je kůň“, brebendila jsem zoufale stále v slzách a auto zatočilo kousek od Břevnovského kláštera ostrým smykem do zatáčky k pěkným vilkám.
„Známý je zvěrolékař, uvidíme, co se dá dělat,“ řekl náš zachránce, prudce zabrzdil a vyběhl z vozu.
Zazvonila jsem na zvonek soukromé veterinární ordinace a náš spasitel mohutným krokem odstrčil sestru ze dveří.
Když přistálo to velké nemotorné Drobkovo tělo na stole ve vyšetřovně, rozplakala jsem se strachem a úlevou zároveň.
Ani jsem nezaznamenala, kam se vypařil náš zachránce.
„Jó ten pes má tuhý kořínek!“ pronesl bodrý obtloustlý zvěrolékař Zvěřina, když ho Drobek k večeru láskyplně kousl do dlaně.
„Přes noc si ho tu necháme a zítra si pro něj přijeďte!“ prohlásil zvěrolékař a mně spadl kámen ze srdce.
Byla jsem bosa, moje sametové lodičky zůstaly kdesi v parku.
Poprosila jsem sympatickou sestru o zapůjčení jakékoliv obuvi a vyfasovala plastové žabky.
Do ruky jsem té baculaté zrzce vtiskla červený šátek Dolce a Gabbana. Byl to rozhodně nejlepší kauf jejího života.
Belhala jsem se k nejbližší tramvaji v natrženém saténovém topu, podvrknutém otékajícím kotníkem v zelených plastových žabkách velikosti 42 a po tváři mi stékala slza úlevy.
----
Uléhala jsem s účesem hollywoodské hvězdy a vzbudila se jako člen skupiny Sex Pistols.
Kotník přes noc natekl do ohromných rozměrů, které zcela vylučovaly vzpřímenou chůzi po dvou.
Na záchod jsem se plazila po čtyřech se slzami v očích. Karmínová barva kotníku signalizovala průšvih a dvanáct nepřijatých vzkazů na záznamníku signalizovalo matčinu hysterii.
Vysvětlit matce, proč sedím na záchodě s výronem kotníku a čírem na hlavě, zatímco mé sametové lodičky se povalují v centrálním parku, můj pes přejetý traktorem na veterině v Břevnově a Petr s jakousi Marikou v letadle do Thajska, bylo zcela nemožné.
Shrnula jsem vše jednou větou.
„Den blbec, mami! Den blbec!“
RENATA FRANCOVÁ (blog iDNES)
(pokračování opravdu, ale tentokrát ooooooopravdu! až zítra)
Komentáře
... : deeres
Kotník se zahojí, chce to octanový obklad, hlavně ale, že to ten pes přežil. Vím, že je to jen zvíře a dovedu si představit i horší scénáře. Nikomu nepřeji ten pocit , když můj chlupatec utekl na trať, kde honil králíka a srazil ho vlak. Než jsem ho našla, byla jsem na infarkt. Vlak ho nejspíš jenom odhodil, bez zranění se to sice neobešlo,ale pejsan se uzdravil.
prosinec 20, 2012 17:32
Pěkný příběh : Justík
slečna mi je velmi blízká.. Tuším, že až si jednou najdu čas sepsat svoje zážitky,dalo by to též lehce ironický příběh plný smíchu a poučení (ostatních).. Protože někteří jedinci jsou nepoučitelní..
prosinec 21, 2012 10:31
|