Vpochodovali jsme s Drobkem prosklenou recepcí Petrovy firmy jako zjevení. Recepční si nás prohlédla jako nezvyklé sousoší a zeptala se, koho má ohlásit. „Art z hradu Grabštejna s doprovodem!“, ohlásila jsem Drobka jeho civilním jménem. Recepční zavrtěla hlavou a pokynula mi k výtahu.

Bylo evidentně jen dílem překvapení, že mě pustila dovnitř i s poskakujícím vlkodavem, který ve výtahu zcela nearistokraticky vyrobil bobek.

Pochválila jsem ho, neb jsme byli na nepřátelské půdě a jeho chování se také dalo vyložit jako zjevný projev loajality.

V horních patrech Petrovy firmy jsme způsobili nebývalý rozruch. Asistentky začaly zběsile v úzkých sukýnkách pobíhat v uličkách mezi kójemi, pánové se otáčeli od počítačů a věnovali mi dlouhé zaujaté pohledy a já ťukala vysokými podpatky v rázném rytmu napříč firmou.

Cestu mi zastoupila bělovlasá žena středního věku. „Pokorná“ řekla bez špetky pokory a já řekla „Zoufalá“ bez špetky zoufalosti.

„Co pro Vás mohu udělat?“ řekla paní Pokorná, Petrova obávaná šéfová, stroze a fixou namalované obočí jí přísně vyskočilo vysoko na čele.

„Byla byste tak laskavá a předala Petrovi nebo Marice tuto tašku,“ řekla jsem co nejrozhodněji a předala rázné Pokorné igelitovou tašku se zjevným obsahem.

Paní Pokorná, distingovaná dáma s perlami na krku vzala igelitovou tašku s odporem mezi palec a ukazováček a my dva se otočili k odchodu.

Z výtahu vystoupil Petr s dlouhonohou černovláskou v zatraceně nevkusném zelenkavém svetříku.

Drobek mohutně štěknul a mocným skokem roztrhl brunetě punčochy. Poslední, co jsem spatřila mezi zavírajícími se dveřmi výtahu bylo Petrovo překvapení, když spatřil svojí šéfovou s taškou svých slipů v náruči.

O téhle souhře okolností se mu jistě nezdálo ani v nejšílenějších snech.

----

Před branami městského parku jsem Drobka pustila z vodítka a posadila se zmoženě na lavičku.

Při pomyšlení na tu jeho krasotinku mi do očí znovu stouply slzy, které zastavil až nedaleký kvikot. Vběhla jsem v sametových lodičkách na orosený trávník, podjela mi noha a už jsem se válela na zádech.

Kvičení nabylo důvěrných tónů a neustávalo. V ohromném strachu o to zlotřilé štěně jsem se vymrštila s vyvrknutým kotníkem a rozpajdala se směrem k tomu nářku.

Drobek ležel na boku na trávníku vedle zahradního traktoru, brečel psím pláčem a kolem něj obíhal hystericky nějaký údržbář.

„Skočil mi tam, skočil mi pod kola!“ vykřikoval plešatý chlapík a máchal nervózně rukama.

„Drobečku!“ skláněla jsem se v slzách nad kvičícím štěnětem a prohlížela mu hlavu a packy.

„Skočil mi tam, to není pes, to je kůň!“ křičel děda v údržbářských montérkách a já věděla, že od něj se pomoci nedočkám.

Popadla jsem vřeštící 25 kilové štěně do náruče, vyzula lodičky a bolavými kroky pajdala k silnici.

V kabelce na zádech mi do kroku kokrhal mobil. Máti se chtěla určitě zeptat, jestli jsem na procházce.

U silnice jsem sundala sametové sako a položila na něj štěně s vyplazeným jazykem, které vypadalo jako v bezvědomí.

Kokrhající mobil jsem utišila jedinou větou. „Mami, teď opravdu NE!“ a vytočila číslo taxislužby.

V mžiku a snad zásluhou mého topu s hlubokým výstřihem zabrzdil tak trochu smykem u cesty malý černý Opel.

Plakala jsem a nebyla schopná slova.

Z mobilu se opakovaně ozýval hlas asistentky taxislužby. Z černého auta vyskočil chlap jako hora, otevřel kufr a naložil do něj bezvládného Drobka, otevřel sedadlo spolujezdce, popadl mě do náruče, posadil a už jsme jeli.

V šoku jsem nebyla schopná racionálně uvažovat. Mlela jsem páté přes deváté a nevím, co z toho ten člověk pochytil.

„A pak jsem jí přinesla ty jeho slipy!“ a „Ten zahradník říkal, že to je kůň“, brebendila jsem zoufale stále v slzách a auto zatočilo kousek od Břevnovského kláštera ostrým smykem do zatáčky k pěkným vilkám.

„Známý je zvěrolékař, uvidíme, co se dá dělat,“ řekl náš zachránce, prudce zabrzdil a vyběhl z vozu.

Zazvonila jsem na zvonek soukromé veterinární ordinace a náš spasitel mohutným krokem odstrčil sestru ze dveří.

Když přistálo to velké nemotorné Drobkovo tělo na stole ve vyšetřovně, rozplakala jsem se strachem a úlevou zároveň.

Ani jsem nezaznamenala, kam se vypařil náš zachránce.

„Jó ten pes má tuhý kořínek!“ pronesl bodrý obtloustlý zvěrolékař Zvěřina, když ho Drobek k večeru láskyplně kousl do dlaně.

„Přes noc si ho tu necháme a zítra si pro něj přijeďte!“ prohlásil zvěrolékař a mně spadl kámen ze srdce.

Byla jsem bosa, moje sametové lodičky zůstaly kdesi v parku.

Poprosila jsem sympatickou sestru o zapůjčení jakékoliv obuvi a vyfasovala plastové žabky.

Do ruky jsem té baculaté zrzce vtiskla červený šátek Dolce a Gabbana. Byl to rozhodně nejlepší kauf jejího života.

Belhala jsem se k nejbližší tramvaji v natrženém saténovém topu, podvrknutém otékajícím kotníkem v zelených plastových žabkách velikosti 42 a po tváři mi stékala slza úlevy. 

----

Uléhala jsem s účesem hollywoodské hvězdy a vzbudila se jako člen skupiny Sex Pistols.

Kotník přes noc natekl do ohromných rozměrů, které zcela vylučovaly vzpřímenou chůzi po dvou.

Na záchod jsem se plazila po čtyřech se slzami v očích. Karmínová barva kotníku signalizovala průšvih a dvanáct nepřijatých vzkazů na záznamníku signalizovalo matčinu hysterii.

Vysvětlit matce, proč sedím na záchodě s výronem kotníku a čírem na hlavě, zatímco mé sametové lodičky se povalují v centrálním parku, můj pes přejetý traktorem na veterině v Břevnově a Petr s jakousi Marikou v letadle do Thajska, bylo zcela nemožné.

Shrnula jsem vše jednou větou.

„Den blbec, mami! Den blbec!“

RENATA FRANCOVÁ

(blog iDNES)

 (pokračování opravdu, ale tentokrát ooooooopravdu! až zítra)