„Nazdar mami,“ zavrčela jsem depresivně, ale mamince můj zjevný sebevražedný tón naprosto unikl. „To je venku hezky, jak to, že nejste s Petrem na procházce?“ zajímala se máti a mně poprvé došlo, že teď už budu na procházky chodit tak maximálně s baskervilem.
„Mami, Petr se se mnou včera rozešel a odjíždí do Thajska s nějakou slepicí!“ odartikulovala jsem matce po slabikách svou osobní tragédii.
„No tak půjdete zítra, zítra je taky den!“ zareagovala briskně máti a pustila se do líčení nejnovějšího drbu z maloměsta.
Matka obvykle neposlouchá! Žije ve svém světě plném umělých přátelství a kožešin. Brebentící telefon jsem po několika minutách odložila na komodu a znechuceně odešla do koupelny následována zatím nejvěrnějším chlapem mého života, který měl bohužel štěněčí podobu.
- - -
A byla středa.
Slunce mi cynicky svítilo do pokoje a venku hrály děti Krvavé koleno.
„Změnu, zásadní změnu to chce!“ masírovala jsem si svůj skoro třicetiletý obličej před zrcadlem a z rádia zpívala Lucie Bílá depresivní song zkušené stárnoucí ženy.
„A na vokurkách loňskejch se tiše kalí lák, a bude na něm plíseň, pojď, necháme to tak.“
S kulmou u hlavy zpívám s ní.
- - -
A najednou běžím s vlkodavem v patách ke kadeřnictví „Marta“.
Kadeřnice Marta se při pohledu na mě doslova zlomila úlekem v kolenou.
„Panebože, on Tě někdo zbil!?“ vykřikla spontánně při pohledu na moje prokousnuté obočí.
„Ne, kousnul mě z lásky tady Drobek!“ ukázala jsem na štěně.
Marta hodila zrak po Drobkovi, který za agresivního vrčení okousával nohu židle a tiše poznamenala: “Z lásky!“
Za hodinu už jsem si to vykračovala ze salónu lehčí o půl metru vlasů a krásnější o dvojbarevný blond melír.
Byli jsme teď s vlkodavem stylově naprosto dokonalý pár a vřele doufám, že ti dva páni, které jsme cestou potkali, se otočili za paničkou.
Příchodem domů ze mě všechen optimismus vyprchal jako mávnutím proutku. Viděla jsem ho všude.
Společná fotka nad gaučem z Mont Blancu, křivě přibitá polička na koření, špinavé spodní prádlo v proutěném koši vedle pračky.
Posledně jmenované mě skutečně zaujalo. Zajímalo by mě, jakou selekcí jeho mozek vyřadil z věcí hodných odnesení právě vlkodava a špinavé trenýrky.
„Drobka už jsem adoptovala, ale prádlo mu bídákovi prát nebudu!“, zamumlala jsem a zpod police vytáhla průhlednou igelitovou tašku.
Naládovala jsem jí smradlavými ponožkami, špinavými trenýrkami a sepranými slipy k prasknutí.
Nikdy jsem si neuvědomila, kolik takový průměrný muž vyprodukuje za svůj pobyt v bytě bordelu.
Celý ten „vrchol sprostoty“ jsem uvázala do úhledného balíku a kula pomstu, dokud byla žhavá.
x x x
Po meditaci nad kávou a drobném zaváhání v podobě hysterického záchvatu sebelítostného pláče jsem ze sebe udělala krasavici, které na světě není rovno.
Pečlivě nalíčené kouřové oči ostře kontrastovaly s krátkým mikádem.
Hluboko ve skříni se vynořil sukňový kostýmek, který jsem si nikdy nedovolila pro jeho zjevnou koketnost vzít do práce.
Dojem byl dokonalý. Uvnitř pomstychtivá mrcha, zvenku pomstychtivá sexy mrcha.
Drobek jen nevěřícně kroutil hlavou, když jsem mu kolem krku uvázala červený šátek Dolce a Gabbana, za který dal před pár lety Petr určitě celé jmění.
S igelitkou plnou slipů v jedné ruce a vlkodavem s obojkem Dolce a Gabbana jsem v metru působila zjevný rozruch.
RENATA FRANCOVÁ
(blog iDNES)
(pokračování zítra)
Bídákova selekce toho, co si odnese, je jasná. Vynechal obtížné prvky - špinavé prádlo, vlkodava a Renatu.
nedá přece té nové důvod k posměchu a důkaz, že to, co o své bývalé vyprávěl úžasný Petr, je prauda praudocí
