„Jmenuji se Lucie Zoufalá a jsem alkoholik“ vyprskla jsem zhrzeně a zapotácela se před zpoceným zrcadlem. Na dně flašky ryzlinku zbylo vína na jednu polévkovou lžíci a mně se parádně motala škeble. Připlácla jsem dlaň na svojí ztrhanou tvář v zrcadle a poslední, co jsem slyšela před pádem na dlaždice, byla moje vlastní slova: „Si táhni! Si táhni odkud jsi přišel!“
Ráno nepatřilo k těm nejpříjemnějším.
Když se probudíte schoulená na záchodové předložce s prázdnou flaškou vína v ruce hodinu po začátku své pracovní doby, je Vám jasné, že Vás nečeká prosluněný den.
Vzbudil mě Drobek, čtyřměsíční štěně vlkodava. JEHO štěně vlkodava! Oblizoval mojí odulou tvář jako hořká vzpomínka na včerejší rozchod s jeho nevěrným páníčkem.
„Tak to vidíš Drobku!“ pohladila jsem obrovskou štěněčí hlavu „Páníček se vykašlal na Tebe i na mě!“. Štěně se mi ostrými jehličkami zubů něžně zakouslo do obočí.
Něco mi říkalo: vstaň a choď.
Opřela jsem se ze všech sil o záchodovou mísu a při pohledu do zrcadla zařvala úlekem. Dívala se na mě Lucie Zoufalá za dvacet let. Včerejší večerní líčení, které nesplnilo svůj účel, se na mém obličeji posunulo o dva centimetry níž, než bylo jeho obvyklé místo.
Zaručeně voděodolná řasenka stékala v dlouhých pruzích po mých zsinalých tvářích, kruhy pod očima by mi zaručily stálé sympatie smečky medvědů panda a absolutně neslíbatelnou rtěnku sejmul jedním mocným olíznutím Drobek.
Jedním slovem tragédie!
Vypotácela jsem se z koupelny, ale nebylo mi souzeno stát na svých nohách. Hned na parketách v předsíni mi podjela noha a já přistála za ohromného zadunění na zádech přímo v louži, kterou pravděpodobně vyprodukoval během nočních hodin ten štěněčí bídák.
Původce loužičky měl z mého uklouznutí ohromnou radost a vzápětí mi přistál celou svou vahou na břiše a důkladně mi jazykem odlíčil rozpatlaný obličej.
V kuchyni jsem našla na zemi JEHO svetr, na kterém se v noci evidentně válelo páníčkem opuštěné štěně. „Petr, Petr, zůstal po něm svetr!“ vrčela jsem a Drobek mě s nakloněnou hlavou zmateně pozoroval.
Dopotácela jsem se k telefonu a vytočila číslo na Milana, mého chápavého šéfa. Milan je mírumilovný skoro šedesátiletý advokát, kterému kdysi někdo ve srandě řekl, že je podobný Georgi Clooneymu a pro Milana se tahle věta stala zcela zásadní oporou v bouřlivém středním věku. Dělám mu asistentku a jsme v podstatě přátelé.
V telefonu to zahučelo a ozval se srdceryvný Milanův vzdech.
„Ano Lucie?“, zafuněl a mně bylo jasné, že se tenhle prošedivělý lev salónů s tou dvacetiletou blondýnou poněkud přecenil.
„Milane, mně je hrozně zle, já mám asi chřipku nebo něco tak něco. Dneska nedorazím.“
Chvíle ticha! „Mno, tak si odpočiň. Volal mi Petr, že má o tebe strach. Vem si na pár dní volno.“
Bezva! Fakt úžasný! Tak pan Spasitel včera skutečně nelenil...
Po práci dorazil, začal se beze slova pakovat, pohádat se se mnou, opustit mě i štěně, vzbudit celý barák, obvolat společné přátele a známé včetně mého šéfa a upozornit je na mou potenciální labilitu. Jo, Petr je opravdu chlapák!
Natáhla jsem si přes hlavu mikinu, popadla odpadkový koš, rajče, vodítko a zbytek své lidské důstojnosti a zapískala na Drobka. Pískat v kocovině je mimochodem jeden ze způsobů, jak si přivodit mozkovou křeč. Štěně se rozběhlo ke dveřím a taktak, že mi nepodrazilo nohy.
Vyběhli jsme z paneláku jako namydlený blesk. Drobek vesele poskakoval po trávníku a já lomcovala s víkem popelnice před domem, nejraději bych se tam ve svém stavu vyhodila sama, ale skončili v něm naštěstí jen odpadky.
Zakousla jsem se do rajčete a pozorovala bezstarostné štěně vrčící na pařez. Rajče vyprsklo a vyteklo na ošklivou venčící mikinu. Přicucla jsem se zoufale na skvrnu přesně ve chvíli, kdy mi výhled na psa zastínila čísi postava.
„Nazdar! Jak Ti je?“ ozval se Petrův hlas. No to snad není možný! On si jde ještě zatancovat na mé mrtvole!
„Je mi fajn, v pohodě! Fakt“ zahlásila jsem s pohledem upřeným na odpadkový koš ve své ruce a rajčetem na mikině. Pokud mu včera při pohledu na mě bylo alespoň trochu líto, že opouští takovou krasavici, dnes se mu při pohledu na mě muselo rozhodně ulevit, že to má za sebou.
„Co chceš?“, usykla jsem nevrle a rukou se pokoušela rozmotat cucek vlasů na čele.
„Přišel jsem se nějak kultivovaně rozloučit, odlítáme za dva dny s Marikou do Thajska!“ pronesl spokojeně a tak trochu sadisticky mimochodem.
„Fajn, tak si vemte černý uhlí!“, ucukla jsem jeho plánovanému objetí a vyběhla schody. „Drobku!“, zařvala jsem pološíleně na nezvěstné štěně.
Petr na mě nechápavě koukal, než utrousil: „Lucko, to se stává. Já už jsem prostě s Tebou nebyl šťastnej. Bylo to pořád takový stejný. S Marikou je to úplně jiný. Pojď to vyřešit kultivovaně. Mám u Tebe ještě foťák a nabíječku.“
„A vlkodava!“ doplnila jsem kousavě a k Petrovi se jako na povel přihnalo zpoza rohu obrovské štěně a obtisklo mu nadšeně zabahněné pazoury o džíny.
Zapískala jsem na Drobka i přes to, že pískot mi v mozku rozezvučel všechny temné tóny kocoviny a štěně se vrhlo do útrob panelákové chodby.
„Počkej tady, ty věci Ti přinesu!“
Petr stihl digitální zrcadlovce padající z pátého patra uskočit na poslední chvíli. Zůstal stát u rozsypaného torza foťáku, dárku za dvě výplaty, a na rameni mu přistála nabíječka Samsung.
Vzhlédl rozzuřeně vzhůru, jakoby očekával plachtícího vlkodava. Zabouchli jsme s Drobečkem za tím bídákem balkónové dveře, za kterými ještě dlouho zněly páníčkovy nadávky.
Rozchod skutečně efektní. Pohár trpkosti vypit do poslední kapky.
U filmu Jih proti Severu jsme s Drobkem sežrali dvě tabulky čokolády, Drobek vyloudil čtvereček, zbytek zvládla panička.
Bylo mi zle, bolel mě žaludek, bolel mě celý člověk, bolela mě snad i krev. A ze všeho nejvíc mě bolelo srdce, a to tak, že Scarlet O´Harová je proti mě flegmatický necita.
Jak mi to mohl ten hajzl udělat?
Po šesti letech společného života. Líbily se mu dlouhovlásky, nechala jsem si narůst dlouhé vlasy.
Chtěl hrát tenis, koupila jsem si raketu.
Chtěl skočit bunjee-jumping, skočila jsem taky.
Dokonce i ten jeho pitomej seriál jsem sledovala s ním. A on potom přijde, sebere vyžehlené košile a prohlásí: „Miláčku, já už s tebou nejsem šťastnej! Mám Mariku, Marika má nohy až sem a ňadra dmoucí a jenom s ní já můžu bejt šťastnej!"
Sedm let v háji!
Chlap se začne nudit, přejde mu přes cestu nějaká vymaštěná sukně a frnk! blábolila jsem a brečela Drobečkovi do kožichu šedého a drsného jako realita.
x x x
Vzbudilo nás kokrhání mobilního telefonu.
„Ahoj, tady Tvoje stará opuštěná matka!“
RENATA FRANCOVÁ
(blog iDNES)
(pokračování zítra)
) 