Ve společné domácnosti s námi posledních deset let bydlí malý černý knírač Billy. Díky jeho přirozené touze být co nejvíce venku, musíme každé odpoledne na procházku. Omluvenkou je jen špatné počasí. Dnes to ale rozhodně na omluvenku není. Počasí se překonává, máme nádherné indiánské léto.
Již dva měsíce je šmolkově modrá obloha a sluníčko příjemně hřeje. Část procházky jdeme podél golfového hřiště. Červená barva javorových listů, nádherně zelený trávník, ostrůvky vysokých cedrů a smrků, a za tím vším vysoké hory s popraškem sněhu - to vše láká k focení.
Větší část procházky chodíme podél potoka. Každý rok na podzim, ale i celou zimu, je zde na co koukat. Lososi zvaní Chum (čam) připlouvají po pětiletém pobytu v moři zpět do míst, kde se narodili. Jsou to opravdu veliké ryby, dosahují délky až jeden metr. Zde se vytřou a zemřou. Během tohoto procesu medvědi, kojoti, rakúni, rackové a jiná havěť mají hody.
V prosinci procházku podél potoka proto raději vynecháme. Jistě si dovedete představit, jak asi zapáchá tři tisíce tlejících ryb. Ale psi se z nevysvětlitelného důvodu strašně rádi po tlejících rybách válejí.
Potok se do Vánoc vyčistí a začátkem ledna se proces opakuje. Tentokrát ale připlují Coho (koho). Coho je velice chutný losos. V lednu medvědi spí, ale na hody zase přilétnou bělohlaví orli. Rozpětí křídel jeden a půl metru. Nádherní ptáci. Do Squamish v Britské Kolumbii, kde bydlím, jich přilétá přes dvě tisícovky...
Již čtrnáct dní chodíme s Billem sami. Naše velitelka Alenka si nechala vyměnit koleno a na procházku si ještě nějaký čas počká. Dnes začal Billy běhat po pěšince lemující potok sem a tam. Fousama zametal zem a vypouštěl z nozder nezvyklé zvuky. Zpozorněl jsem, neboť plácavé zvuky ryb v potoce Billa nikdy moc nezajímaly. Netrvalo dlouho a našel jsem příčinu jeho chování: na druhé straně potoka, asi po dobrém obědě, spinkal stočen do klubíčka medvěd!
.
Raději jsme pokračovali v procházce.
Dnešní setkání mi vnuklo nápad rekapitulovat předcházející zážitky s medvědy. Billy nebyl ještě na světě a my vypadali mnohem lépe než dnes, když jsme šli s mou Alenkou zvolna již velice zarostlou dřevařskou cestou. Zabráni do debaty, nevěnovali jsme pozornost okolí. Ale přeci jen jsme zaznamenali slabé hluboké zakašlání. Zvedli jsme hlavy - a ztuhli.
Na cestě stál na zadních nohách medvěd, černej jako úhel a něco si brumlal. Vzpamatoval jsem se první a šeptem dávám instrukce ženě, instrukce, které jsem někde vyčetl: “Nedívej se mu do očí a začnem pomalu couvat.”
Což jsme udělali. Medvěd se postavil na všechny čtyři a pozoroval nás. Když jsme pozpátku ušli asi deset metrů a medvídek byl stále v klidu, povídám: “Otoč se a zvolna odcházej, já budu pomalu couvat a pozorovat ho.”
Ženuška se otočila, ale po pár krocích jsem za zády zaslechl, jak pěkně peláší. Řídila se instinktem a známou radou: „Kdo uteče, vyhraje“. Couval jsem ještě pár metrů a k mé velké radosti se chundelatá potvora vydala zvolna na druhou stranu cesty. Mj. - zde vidíte, jaká je reakce žen. „Ty se tady s ním miláčku prozatím per a já raději doběhnu pro pomoc...“
x x x
Při druhém setkání s medvědem žena chyběla, ale částečně to nepřímo zavinila. Domluvili jsme se, že zkusíme přestat kouřit. Je něco jiného se domluvit a něco jiného přestat. Byla sobota, vlastně již hodinu neděle. Ponocoval jsem...
Mám v přízemí domu pánský kutloch. kde si užívám slastné chvíle osobního času. Poslouchám hudbu, či vylepšuji své umění na lidový nástroj zvaný „zednické piáno“, čili heligonku. Trochu jsem popijel, a dostal jsem neodolatelnou chuť si zakouřit. Chvíli jsem bojoval se svědomím, ale nikotin vyhrál.
Alenka má ale zlozvyk, druhý den cimru zkontrolovat, a tak jsem se rozhodl jít si zakouřit na čerstvý vzduch a nebýt usvědčen z nedodržení dohody.
Vyjdu ven a požitkem si zapálím cigaretu. Zakloním hlavu a chvilku pozoruji hvězdnou oblohu, zdali uvidím letět satelit. Z rozjímání mně vyrušil divný zvuk - jako by někdo za rohem domu přelézal plot.
“Kdopak nás jde tak pozdě navštívit?”, spustil jsem anglicky, abych neznámého návštěvníka upozornil, že není sám, a rázně jsem vykročil za roh vetřelce zpražit. Vetřelec v podobě obrovského medvěda stál půl metru přede mnou. Můj mozek mi odmítl dát jakoukoliv informaci, co mám dělat. Jen jsem na něj koukal a nebyl schopen pohybu.
Medvěd se k mému štěstí neuvěřitelně rychle otočil a prchal. Vyskočil na plot, ten se s praskotem povalil. Potom se prodral houštím velikého rododendronu a na chodníku pod uliční lampou se zastavil. Zadíval se krátce zpět a potom již v klidu přeběhl ulici a zmizel mezi domy.
Mám těch setkání s medvídky více, povím vám tedy ještě jeden. Dlouho mi nešlo do hlavy, proč na zahradách Kanaďané nemají ovocné stromy. Nakonec jsem se dopátral proč, díky vlastní zkušenosti. Před deseti lety syn koupil mamince k narozeninám švestku. Společně jsme jí tedy zasadili a radovali se z budoucích švestkových knedlíků a koláčů.
A pak před třemi lety se švestka pochlubila prvními plody. Nebylo jich mnoho, ale byly. Radostně jsem rodině oznámil, že letos bude na koláč, co na koláč, i na dva. Čas od času jsem jednu ochutnal a dal vzorek i ženě. Vrtěla hlavou, že ještě tak týden. Konečně jednoho podvečera souhlasila...
Dopoledne, po ranní kávě, jsem uchopil do jedné ruky proutěný košík a do druhé štafle, a vydal se na zahradu. První pohled na strom mě však přimrazil. Malé větvičky ulámané, na zemi plno listí a na vrcholku se na jedné větývce chvěly poslední tři švestky.
Nejprve mne napadlo, že je to práce sousedovic hochů. Nemám také jako kluk čistý svědomí, ale takhle bych strom nikdy neponičil. Při podrobnější prohlídce jsem objevil navíc škrábance na kůře stromu. A byl jsem doma... Medvěd mně předběhl. Předběhl mě i rok následující.
Dokonce letos ulomil jednu silnou větev a byl tak drzý, že na betonu příjezdové cesty ke garáži vykonal svou potřebu a v ní jako důkaz byly všechny pecky z našich lahodných švestek.
PEPA KOUBA
Mam medvedy moc rada (hlavne ty plysove), ale stat najednou tvari v tvar obrovskemu medanovi, asi by mi zvlhl textil...
. Tak možná za pár let. 
Nasledovala prvni nasilna koupel v ledove vode, cesta v kufru Toyoty a pak behem dalsich 4 dnu jeste dalsi 4 koupele. Ale smrdel jeste aspon 2 tydny......
Já medvědy naživo viděla jenom v ZOO, nebo cirkuse. Vlastně ne, jednou jsem na severní Moravě také na jednoho narazila. Byl krásný letní prázdninový den, koncem července, já stoupala s kbelíkem na sbírání malin do kopce zarostlého maliním, plným zralých plodů, kolem zázračné studánky, z Oskavy do Tvrdkova. Bylo krátce po poledni, slunce pálilo, nikde živáčka a ani ptáky nebylo slyšet. Napila jsem se ze studánky a ve stráni pomalu začala sbírat maliny. Ponořila jsem se do práce a do malinového houští, kbelík se rychle plnil, sáhnu po obzvláště krásných plodech a je tam něco živého, co se pohnulo a ozve se nějaké zabručení. Strašně se leknu, je tam medvěd. Omyl, jenom nějaký děda,stejně chtivý malin, jako já. Šíleně jsme se lekli oba,protože jsme o sobě navzájem nevěděli, od té doby si v lese, při sběru malin, raději falešně zpívám.
