Ale nelituju – místo abychom koukali do bedny a nebo do pc, skoro do jedenácté jsme skládali, šroubovali, hledali řešení některých tajuplných nákresů a vůbec bylo fajn.
„Jaká byla cesta?“ obejmul jsem obě. Majdě to bylo fuk, spala jak dříví.
„Šlo to. Našťastie ani nepršalo, ani kolesá nepadali.“
Ha, člověk na pár dní pustí milku z dohledu a už mluví slovensky. Jenže vím, jak na to.
„Hej? A ako bolo u mamy?“
„Jirko!“
Ano, mám zakázáno se svým úděsným přízvukem mluvit slovensky. Přitom je to blbost, mám skvělý přízvuk jak slovenský, tak francouzský, anglický, maďarský a vůbec několika dalších jazyků, o kterých většinou nevím vůbec nic.
To je totiž vlastnost muzikantů. Čili logicky ... Pavlína nemá hudební sluch.
„Ano, miláčku?“
„Vezeme koláčiky, ale ty nejsou pro tebe. A pak taky bryndzové halušky. Dáš si?“
„No, hlady jsme netrpěli, neboj. Zrovna jsem pro vás udělal pikantní roštěné nudličky. Takže halušky schovej na zítra, já ti připravím roštěnou.“
„Ale není to pikantní moc, že ne? Nezapomeň na Majdu.“
„Jednak není a jednak musí trénovat. Život je taky pikantní.“
„Jo... to mi něco připomnělo.“
„Copak ti to připomnělo, lásko moje?“ zajímal jsem se.
„Necháme to na večer, jo?“
„Urkytě.“
Zarazila se.
„Ale to není česky, že ne?“
„Je. Ale ne úplně.“
Tyhle slovní blbinky ... hodně jsme je s kamarádem Mirkem užívali. Kdo ví, jak na tom je, letos se asi na Vánoce neukáže.
Myška dorazila chvilku po holkách, vrhla se na koláčiky – ona mohla.
A navíc měla za sebou solidní oběd, prostě otcovská péče, jak má být.
Což mi připomnělo, že Přemek na mě v práci zase psal posudek, takže náš soud o zvýšení výživného se blíží. Ono se to projevilo i jinak, kupříkladu počet smsek od matky se rapidně zvýšil – dokonce Myška dostala i nabídku na setkání.
Řekla mi o tom, a taky mi řekla, že teď se jí docela určitě na Vánoce do Rychnova nechce.
Chápal jsem to – dva roky se na Vánoce u mámy nehodila a teď aby jela přímo do jedové chýše poslouchat výčitky.
Večer jsem se nedočkavě přitulil.
„Tak co jsi to chtěla probírat?“
„No vidíš, málem bych zapomněla,“ odtáhla se ode mě.
„Ten pikantní život...“ připomněla mi. „Ty jsi měl rande s Petrou?“
Zasmál jsem se.
„A víš to od ní?“
„Kde pak. Viděli vás, miláčku,“ koukla na mě a řekl bych, že dělala „svoje best“ aby nevypadala vyčítavě.
Moc se jí to nedařilo. Sakra práce.
„Pavlínko... snad si nemyslíš...“
„Já jen, že jsi mi říkal, že si máme všechno říkat, ale zrovna tohle mi nepovíš.“
Nadzvihl jsem se na lokti, abych ji viděl přímo do očí.
„Tak poslouchej, ty jedna... Když už to připomínáš, nedlužíš náhodou něco ty mně?“
„Jak to myslíš?“
„No že se dovoláváš toho, že si máme všechno říkat... pročs mi neřekla o tom jejím šíleným nápadu?“
„No právě proto že byl šílený. Víš, neudělala bych to ani kdybys mi třeba řekl že to není zlý nápad... prostě tohle bych neudělala a tím pádem ani nebyl důvod to s tebou konzultovat. Ale mohlo mě napadnout, že s tím Petra poběží za tebou,“ dodala hořce.
Opravdu to není ženská, co by uměla splétat intriky jak její sestra.
„No, a právě proto jsem já taky nepovažoval za potřebné zmiňovat, že se pokusila prosadit svou taky přese mne.“
Objal jsem ji.
„Já jí snad zaškrtím.“
„No to jsem měl původně v plánu s tebou, dokud mi nedošlo, jak se věci asi mají.“
Ty její oči, ty jsou prostě k sežrání. Fakt se nedivím chlapům, že za takovýhle oči vedou války a nebo třeba ministerstva, kterým vůbec nerozumějí.
„Čo s ňou mám robiť? Ona se nezmění ..“
„Neřeš to. Napadlo mě...“
„Copak?“ přitulila se konečně i ona.
„Že bychom ji mohli trochu vyšplouchnout.“
„Vyšplouchnout?“
„Jo. Zasloužila by si to.“
„Já nevím ... tyhle věci nemám ráda.“
„A jaké věci ráda máš, milácku?“ zajel jsem jí pod košilku a našel jsem docela neunavený čudlík.
„Jo. Třeba zrovna tyhle...“
Ten večer už jsme nevymysleli nic.
Tedy kromě toho, že jsme si za těch pár dní docela hodně a velmi chyběli.
ONA
Jenže já nemohla usnout.
Snad ji opravdu zaškrtím. Jak si to dovoluje lézt mi za zády za chlapem?
Snad na něho nezačla zas něco zkoušet? Je všeho schopná...
Zalila mě vlna žárlivosti. Když se v poslední době kouknu do zrcadla, je to spíš k pláči jak k radosti.
Třičtvrtě roku nevyspání a kojení udělalo svoje, nemluvě o tom, že člověk tak jako tak nemládne.
Jen Petrušky se to netýká, ta jakoby mládla a štíhlela každým dnem.
Aspoň že máma se pro jednou postavila na mou stranu. Docela by mě zajímalo, co jí řekla... jestli jí tedy opravdu něco řekla, jak se dušovala.
Něco o morálce a tak.
Kupodivu jsem nemusela dlouho čekat. Následujícího dne zazvonil telefon.
„Môžeš mi vysvetliť, prečo si s tým musela utekať za matkou?“ spustila na mne bez jakéhokoliv úvodu, jak se říká – in medias res.
„Počkaj, počkaj nerev na mňa.“
„Vieš čo som si musela vypočuť??“
„No to neviem, ale priznám sa, že by ma to celkom zaujímalo...“
„Prečo sa vždycky musíš hrať na svätú? Normálny človek by...“ Už mi to začínalo lézt na nervy, tak jsem jí skočila do řeči.
„Ja sa na nič nehrajem. Ale ty mi vysvetli, kde berieš tú drzosť, loziť za Jirkom za mojím chrbtom?“
„Prosím ťa nebuď smiešna...“
„Si myslíš, že som už zabudla, čo si mi urobila?“
„Ha ha, ten Tomáš ťa bude strašiť snáď do smrti... ty si fakt trápna...“
„Kašlem na Tomáša, Jirku si mi chcela ukradnúť, ty krava!“
Cítila jsem, že se přestávám ovládat. A taky se mi začly drát slzy do očí. Bylo by potřebné to ukončit.
„Tak počúvaj sestrička,“ řekla jsem docela potichu. „Je mi jedno, akým spôsobom sa dostávaš k peniazom a streche nad hlavou, ale ak sa ešte raz priblížiš k Jirkovi bez toho aby som bola pri tom, zabijem ťa.“
A zavěsila jsem.
ROMAN
A když jsme u těch slovních hříček, tak jsem si vzpomněla, jak jsme jako čerstvé maminy v porodnici z dlouhé chvíle nahlas předčítaly nějakou knihu. V předčítání jsme se střídaly a když četla vedla sousedka , bylo tam něco o kapitánovi, ten byl psán anglicky "captain" a předčítačka to přečetla česky. To pohoršilo mojí sousedku z druhé strany postele a začala důležitě vykládat, že se to čte "kapt". Předčítačka to tedy akceptovala a pokračovala:"Kapt byl na palubě kabydap." Jaký kabydap, ptáme se a předčítačka s ledovým klidem kontrovala : "Co by dup!"
Přeborník na hádanky Jiří Preisler jich má prý ve svém archivu na deset tisíc.
