ONA
O dušičkovém víkendu jsem jela k našim. Tradičně navštěvujeme hroby předků a je to jedna z mála příležitostí v průběhu roku, jak být pár dní spolu.
Samozřejmě se mluvilo o Petře, že letos zase nepřijela, a samozřejmě se to zase omlouvalo.
Stejně je to neuvěřitelné, jak můžou mít rodiče natolik různý metr na své děti.
Mně neprošlo nikdy nic, Petruška může dělat cokoliv, třeba zapomenout na mámy sedmdesátiny, a nic se nestane.
Kdybych to udělala já, tak mě snad vyděděj.
Zas jednou to ve mně přeteklo.
„Mami počúvaj, niečo ti musím povedať. Celý život mám pocit, že na mňa kladieš neprimerane vysoké požiadavky, kdežto Petre prejde čokoľvek. Môžeš mi to nejak vysvetliť?“
„Ale Pavluška, to predsa vôbec nie je pravda... vychovávali sme vás rovnako.“
To jsem si mohla myslet. Základní taktika rodiče, když mu pro změnu něco vyčítá dítě, je zapírat.
„Ako rovnako? Ty si to naozaj neuvedomuješ? Že jej vždy všetko prešlo, všetko bolo v poriadku, a mne nestačilo byť najlepšou v škole, lebo na vedľajšej škole bol ešte niekto úžasnejší?“
Koukala na mne zcela nechápavě.
Je to možné, že rodiče si ten dvojí metr a všechny ty malé nespravedlnosti opravdu vůbec neuvědomují?
A tak jsem se drobně neudržela.
„Teraz bola u mňa. Vieš čo chcela? Aby som povedala, že malá je Karolova.“
Máma vytřeštila oči. Ať je jaká je, intrikánkou není Petra po ní.
„Preboha prečo?“
„No hádaj! Kvôli dedičstvu predsa... mimochodom keď sme u toho, taká perlička... tvoj milovaný Karolko mal syna, to si nevedela, že?“
Né že by to mělo sebemenší logiku, ale když vytřeštila oči ještě víc, pocítila jsem jakési zadostiučinění.
„Syna??? Akého syna? Ako starého? Kedy si sa to dozvedela?“
Najednou jsem dostala obavu, aby to s ní neseklo.
„No, syna Tomáša. Musel sa narodiť pár rokov predtým, ako som Karola spoznala. Neviem, čo sa dialo predtým, ale minimálne od kedy sme boli spolu, nemal s ním žiadny kontakt. Ale výživné vraj platil riadne.“
Máma se svezla na židli a nepřestávala na mne civět s otevřenou pusou.
„Dozvedela som sa to až po smrti. Karolovej,“ ušklíbla jsem se.
Začlo mě to podivným způsobem bavit.
„Takže pán Tomáš, s ktorým som krátko hovorila po pohrebe, zdedí všetok Karolov majetok,“ pokračovala jsem. „A tým sa dostávame k mojej skvelej sestričke, ktorú napadlo, že by bolo oveľa lepšie, keby polovicu zdedila Magdalenka... že veď technický problém to neni, aj tak má Karola v rodnom liste, stačí nikde neukázať jeho prehlásenie...“
Nestihla jsem dopovědět, maminka vyskočila ze židle.
„Čo si jej na to povedala preboha??“
„No, po krátkom zvážení situácie som ju s tým vyhodila... čo iné.“
„Tak to si dobre urobila, Pavluška. To by bolo nemorálne.“
Čekala jsem, jestli se dočkám nějaké kritiky Petry, a dokonce si uvědomovala, jak je moje počínání dětinské.
Ale maminka řekla:
„Možno som ti nevravela dosť často, aká som na teba bola pyšná. Také úspešné dieťa mal málokto.
Mrzí ma, že tvoje manželstvo dopadlo, ako dopadlo, ale nemienim ti to vyčítať.
Zdá sa že ten Karol naozaj nebol až taký úžasný, ako to vyzeralo. Ale som rada, že si nepredala vlastné dieťa, alebo ako to povedať.
Budeme si s otcom musieť pohovoriť s Petrou, ako ju niečo také podlé mohlo napadnúť.“
„Ach keby si vedela... ale nechcem, aby ste to s ňou riešili. Nechcem, aby vedela, že som to na ňu práskla. Že som sa bola sťažovať. Už tak je na mňa naštvaná dosť.“
„No ja neviem, či vydržím nič jej nepovedať, až s ňou budem hovoriť. To ti naozaj nemôžem sľúbiť.“
Koukla jsem na ní asi drobet zoufale.
„Nemôžem ti nejako pomôcť, Pavluška? Čo keby sme si vyrazili na nákupy, ako za starých čias... mám pocit, že by sa ti zišiel nový kabát.“
ON
Moc jsem neveřil svým očím. Nejenom, že mě to vzbudilo, ale navíc jsem vůbec netušil, co to je vůbec za formulace. Když mi došlo, že mi píše Milena, zase a opět jsem si uvědomil, jak hrozně moc jsme se dvacet čtyři let míjeli.
Na to, že chcete víc peněz, se nějak neangažujete. Psala jsem Myšce a nic. Tak ať mi laskavě pošle číslo účtu, kam posílat výživné. Děkuji. M.
Uf. Jak tohle může ta ženská vůbec poskládat.
Kdyby na to číslo účtu Myšky poslala ona nebo její milá matinka aspoň pár korun za ty dva a půl roku, nemusela by teď tápat v paměti.
Jenže to se asi hora rozeběhla k Mohamedovi, že se vůbec ozvala.
Vybavují se mi chvíle, kdy jsem byl zlej a útočnej .. protože jsem něco chtěl a nešlo to.
Teď se k tomu dostává Milena. Zajímalo by mě, kdybych jí teď, když jde o něco jí, řekl – klid … chovej se slušně, pak se budem bavit.
Asi by bouchla úplně stejně, jako já kdysi.
Ráno mi ze školy poslala Myška zprávu:
Chceš přeposlat zprávu od mámy, nebo se rozčílíš až doma?
Hezká otázka.
Skoro bych si tipl, že ví, co odpovím.
Takže přeposlala.
Ahoj Myško, číslo účtu mi přeposlal tvůj otec. Nezlobím se na tebe, mrzí mě že nekomunikuješ. Předpokládám, že to je tvoje volba. Peníze pošlu dnes,ale vzhledem k tomu, že to je jiná banka, budeš je dostávat později i když je hradím včas. Taky už ti nebudu psát, záleží na tobě, jestli víš, co matka pro své dítě znamená….Já tě mám stále ráda, snad k sobě najdeme cestu zas…..
Škoda že jí nedošlo, že cesta se hledá a nachází jinde a jinak.
Když jsme s poslední korunou čekali, že přiveze hadry na výměnu a slyšeli, že si to rozmyslela … když se neozvala dceři měsíc, protože si užívala svobody.
Když na mě řvala, že si svůj život uspořádá podle sebe, a žádná dcera ji omezovat nebude – a Myška tehdy seděla vedle ní v autě někoho, kdo s ní vydržel asi týden.
Proč jí nikdy nenapadlo, jestlíi ví, co dítě znamená pro svoji matku?
To už je strašně dávno.
Dva a půl roku.
Proč posílá tucet smsek v době, kdy jde o to, že možná bude platit o tři stovky víc?
Proč je neposílala v době, kdy mohla dát najevo, že ji Myška zajímá i z jiného důvodu?
Tyhle otázky nemají smysl.
Nikdy mi nebylo tak dobře jako teď.
Někde vevnitř je klid a pohoda i když okolo je občas děsně. Ale usínám spokojeně, těším se na spánek, těším se na všechny ty kulatý, teplý a vlahý věci , co najdu v posteli (i když tam zrovna teď nejsou).
Ale i kdyby jich tam bylo tisíc, tak kdyby nebyly ve mně, je to málo. A ve mně to je.
Vím, co Milena cítí teď.
Zoufalství, vztek a nenávist – věci nejdou tak, jak chce. Znám to. Pak se člověk stává zlým a vůbec mu nepomůže zachovávat klid. Nejde to. Bude čím dál víc tohle stupňovat.
A já nemám šanci se moc bránit – mám tisíc jiných starostí. Mám život, který jsem chtěl. Vedle mě chrupe babouk, kterýho miluju .. a mimino, o kterém tuším, že na mně mrká i ve tmě. A Myška, která si vybrala mně. To vůbec nejsou nepodstatný věci. To jsou ty nejdůležitější věci, co vůbec člověka můžou potkat.
Neusínám v klidu proto, že Milena došla tam, kam jsem si myslel, že jednou dojít musí. Usínám v klidu proto, že ten klid tam už někde pár let je. Bez ní.
Píííííííííííííííííííííííííííííííííííííííp
Tak na tuhle smsku už fakt kašlu.
Obracím se k mobilu a tím přicházim o tu krásnou teplou oblinu, co jsem měl doteď pod dlaní, jenže jenom ve snu.
„Ahoj Jirko, mozme sa stretnut? Baterky su v poriadku, neboj J“Petra.
ROMAN
btw:"Ale i kdyby jich tam bylo tisíc, tak kdyby nebyly ve mně, je to málo. A ve mně to je."
- a taky -"Mám život, který jsem chtěl. Vedle mě chrupe babouk, kterýho miluju .. a mimino, o kterém tuším, že na mně mrká i ve tmě. A Myška, která si vybrala mně. To vůbec nejsou nepodstatný věci. To jsou ty nejdůležitější věci, co vůbec člověka můžou potkat."
- jemně krásné ...
